Kdo za to může…?!?

Nyní si dovolím malý přehled toho, co naši vyvolení v uplynulém týdnu vyvedli. Na prvním místě je řešení tragédie v Uherském Brodě, která se stala příležitostí pro to, aby si mezi sebou naši politici a úředníci ukazovali svaly, tahali peníze ze státního rozpočtu, připravovali další restrikce proti občanům a celkově radostně škodili. Jsou to takoví borci, že nám sdělují, že už pozůstalým blahosklonně dali povolení k pohřbu. Jistě by se dalo říci nějak citlivěji, ale to by dotyčný byrokrat zase nebyl za takového poloboha. Už jsme se také dočkali toho, že polobůh prohlásil, že všichni, kdož u toho v Uherském Brodě byli, lžou, protože oběti zemřely najednou možná na první ránu, z čehož plyne, že policie, která věc vyhodnotila tak, že bude lépe utéct a počkat, je úplně bez viny.

Ostatně, jak jsme sami viděli přímo ze záběrů kamery, není pro velení PČR důvodem pro uznání chyby ani to, to že policisté kladenského okresu skupinově radostně kopu a bijí do spoutaného občana, je proto obtížné očekávat, že by někdo za pochybení označil strategické policejní rozhodnutí, že si policisté raději počkají na výsluhu let, než by šli do rizika, navíc kvůli nějakým hospodským povalečům Spoutaný občan na zemi, to je přece jenom bezpečnější objekt, jak ukázat, že jsem chlap, než občan se dvěma bouchačkami za nálevním pultem. Ale nemusíme se bát, vše bude řádně vyšetřeno a vše bude uznáno jako zákonný postup, nebo postup podle vnitřních předpisů, které nikdo nezná. V Londonderry při Krvavé neděli bylo také všechno v pořádku a existence dvou desítek zastřelených Irů včetně dětí nebyla dána do souvislosti s palbou přítomných britských vojáků. Vyšetřování skončilo, zapomeňte, řekl lord soudce a vláda. Budeme si muset zase zvykat, že naše panstvo nechybuje. A Velká Británie, to je přece jistě následováníhodný příklad spravedlnosti, svobody a demokracie.

Na místě dalším bych připomněl neuvěřitelné sdělení z pražského magistrátu, že tunel Blanka se opět neotevře, protože byl projektován jako suchy a nějakým zázrakem se do něj dostala voda. Nejde o to, že se něco neotevře, jde o to zdůvodnění. Je to neuvěřitelná drzost, přímo „hoprdoks“ sdělit na konec občanům, že jsme si ještě nenakradli dost, tak bude muset ještě tak miliardu a rok počkat, protože v Praze se prý může do tunelu dostat voda. Bude to chtít projekt, lepší kabely, kontrolu atd. atd. atd. Musí si být naši pražští potentáti nesmírně jistí v kramflecích, protože výročí Jana Husa by také mohlo někoho svádět k myšlenkám na defenestraci.

Nelze zapomenout ani na úchylnou radost mnohých z toho, že velvyslancem může být podle služebního zákona nadále toliko úředník a že navíc budou muset někteří velvyslanci být staženi kvůli věku. Jde o patologickou touhu zabránit tomu, že by mohl být jmenován velvyslancem někdo jiný, kdo má třeba výjimečný vztah k cílové zemi nebo k vysílajícím autoritám. Během tisíců let diplomatické praxe se to ukázalo jako užitečné, ale naši vyvolení vědí přece všechno nejlépe. Veřejně projevovaná radost nad tím, že nějaký zákon bude někoho a něco poškozovat, je trochu z říše Rumburaka nebo z některých pavilonů z Bohnic. Zatím k tomu nedojde, ale až se změní ústava, která dává příliš mnoho prostoru pro skutečné osobnosti, tak spadne klec…

Neposlední perlou týdne je prohlášení, že audit dopravního podniku, který provedl kdysi známý bojovník proti korupci, advokát a nyní senátor Václav Láska, jaksi není k nalezení. Bývalý primátor Svoboda se nestačí divit, jak se kolem něj rychle vytvořil obraz toho, že vydal milión korun o své vůli za něco, co neexistuje a možná ani nikdy neexistovalo. Nejpůvabnější jsou vyhýbavá stanoviska samotného autora. Prostě najednou je přijata teze, že audit vlastně nikdy nebyl a každý, kdo tvrdí něco jiného, je nepřítel spravedlnosti. Měli jsme být přece rádi, že neznámo kam a opět zpátky do matky měst odcházelo z našich peněz jenom necelých 40 haléřů za lístek a jistě budeme radostně souhlasit s tím, že vzhledem k potížím, které jsme zlodějům způsobili, to bude teď alespoň dvakrát tolik. Položme si otázku, kdo má takovou moc, že dokáže tolika lidem zavřít hubu…?!?

My občané budeme tak dlouho platit za Opencard a Blanku nesmyslné peníze, než dojde k obecnému poznání, že do téhle zlodějiny a party, která za ní stojí, se nemá rýpat a že pokus o nápravu věcí byl trapným omylem, ke kterému dochází maximálně jednou za dekádu a na který bude, jak jinak, opět nejlépe zapomenout. Odměnou nám bude, konečně, zlepšení pražské hromadné dopravy, která od zahájení vyšetřování Opencard trpí, jistě zcela náhodou, zhoršováním kvality a řadou dílčích problémů. Nenecháte nás krást…?!? Nebudete jezdit, občánci… a poctivci půjdou sedět… Než vám to dojde, blbečkové!!!

Zbývá odpověď na otázku, jak je to možné. Dovolím si přidržet se staré pravdy, že všechno je to v lidech. Kádry rozhodují vše, jak se říkalo honosně za minulého režimu. Je pravdou, že do celé řady klíčových sociálních systémů pronikli v nebývalé míře psychopati a sociopati, pro které má české prostředí nádherné slovo „deprivanti“, jehož původci jsou Jana Drtilová a František Koukolík. Je zcela naivní poukazovat na neblahý vliv lhostejného občanstva, rejdů tajných služeb, politických stran a hnutí, veřejných i soukromých médií, komunismu, islámu, Ruska, Číny, Romů, Židů, Arabů, podstatou jsou aliance asociálů a deprivantů nejen v politice. Na lokální úrovni jim pšenka tolik nekvete, protože tam dají lidé více na činy než na řeči a také nablízko v osobním kontaktu deprivanta daleko snadněji odhalí. V prostředí parlamentních, vládních a ministerských paláců, kam se člověk s normálními instinkty dostane jen zcela výjimečně a kde hraje divadlo skoro každý, se síť deprivantů nejen snadněji ztratí, ale bohužel i prosadí. Bez ohledu na politický dres dokážou deprivanti v politice připravit občanům i celé společnosti těžké chvíle. Při uvědomění si toho, že celou řadu nepochopitelných kroků centrální politiky, které doslova otravují a ničí lidem život a rozkládají společnost, dělají deprivanti, které to uspokojuje, je daleko jasnější i existence takové zmatené zlovůle, jakou jsou občanský zákoník, služební zákon nebo pravidla čerpání evropských dotací. Teprve, když si uvědomíme, kolik radosti přináší zoufalství občanů deprivantům, pochopíme, že se nacházíme v ohrožení. Pochopíme, proč tolik našich politiků podněcuje válečný konflikt na východě Ukrajiny a žádá vyzbrojení ukrajinské armády, soukromých bataliónů místních warlordů a celé řady nezávislých politických milic a band. Na některých z nich je přímo patrná radost z toho, že budou umírat lidé, přibude zoufalství a zmar.

Jakmile se ve společnosti získají sítě deprivantů navrch, začíná se velmi rychle polarizovat rozpor mezi nimi, jako parazitní třídou a jejími servisními elitami, a produktivní částí společnosti. Tento rozpor se dnes s různou intenzitou projevuje nejenom uvnitř států, ale také na mezinárodní úrovni jako rozpor mezi tradičními bohatými zeměmi západního světa, jejichž elity se snaží zachovat pro ně výhodné parazitní pořádky starého globálního hospodářského uspořádání, na nichž se přiživovaly i nižší sociální vrstvy těchto zemí. Mimo jiné i proto se velká část obyvatelstva těchto zemí považuje za něco lepšího, za lidské bytosti, které mají větší lidskou hodnotu, než třeba obyvatelé Afriky. Aktuálně jsme svědky toho, jak je pauperizovaným příslušníkům západní střední třídy vnucováno, že i přes zchudnutí jsou pořád ve vztahu k Rusům, pravoslavným, Arabům, černochům, muslimům, Indům, budhistům, Romům takzvanými. „lepšími lidmi“. Na druhé straně jsou tito zchudlé „opory společnosti“ manipulovány nejrůznějšími frázemi politické korektnosti a je tak na nich prováděn masový „experiment činky“ v podobě dvou zcela odlišných přístupů k hledání vlastního postavení ve společnosti. Jednoduše řečeno, lepší člověk, opora společnosti, který má být raději zticha a do ničeho se neplést. K tomu přistupuje úmyslný systematický rozklad fungování klasické širší rodiny, rozklad vztahu lékař - pacient a učitel - žák. Dítě, jako základní ukazatel úspěšné společenské reprodukce, je stále více vnímáno jako riziková investice a „brzda veselosti“. Zároveň je posilována představa, že se vzájemná důvěra a úcta mezi lidmi dá koupit.

Pokud tedy bychom tedy měli pojmenovat základní tendenci, která plíživě rozkládá společnost, je nedostatek uznání mezi lidmi. Nositeli této tendence jsou psychopati, sociopati a deprivanti, kteří dokázali ovládnout klíčové sociální relace. Díky nim naopak vzrůstá objem zneuznání, pocit nespravedlnosti a posiluje se kvantifikace toho, o čem nás už klasikové učí, že se nedá koupit. Ztrácí se schopnost vidět ve druhé osobě především člověka. Láska, přátelství, altruismus, úcta, uznání, účast, to jsou pojmy, které začínají vedle nacpané šrajtofle vypadat jako nepotřebná veteš. Důležité je si uvědomit, že žádný trend není fatální a každý pohyb v prostředí jen zvyšuje jeho variabilitu a činí z něj zdroj dalšího pohybu, otevírající další možnosti. Záleží hodně na nás, jak energii ukrytou v prostředí dokážeme využít.

Říká se, že naděje umírá poslední, a jiné úsloví, jehož autorem je John Lennon říká, že na konci vše dobře dopadne a pokud to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec. Boj proti deprivantům je obtížný, ale možný. Chce to především kritické myšlení a odvahu. Platí, že více než jedno procento lidí nemá ani srdce ani svědomí a jejich koncentrace ve společnosti stoupá zdola nahoru, za druhé platí, že máme dobrý instinkt a musíme mu věřit, když nás před deprivantem varuje, a do třetice platí, že nejpozději po třech podrazech musíme s daným jedincem skončit. Často nezbude než útěk, který ovšem může mít daleko sofistikovanější podobu než jen pouhé vzdalování se od konkrétního deprivanta. Je nutné je identifikovat, varovat před nimi ostatní, důsledně je ignorovat a izolovat a hlavně, v žádném případě je pořád dokola nevolit.

Doporučuji nám všem seznámit se s pojmem „deprivant“ a podívat se na své prostředí, tzv. elity nevyjímaje. Budeme překvapeni a vypadá to, že málokdo příjemně. Nicméně nám bude jasno, proč si k nám mnozí naši vyvolení dovolí tu nesmírnou aroganci, kterou již nelze nazvat chucpe, ale jde jednoznačně o nepokrytý hoprdoks. Jde o deprivanty, pro které je naše neštěstí zdrojem potěšení a naše bezmoc jim umožňuje hromadit moc ve svých deprivanských kruzích.