První rozumný krok Petra Pavla.

Petru Pavlovi se nepochybně hroutí jeho politický svět, ve kterém se snažil uplatnit, i když se mu to na mezinárodním poli zas tak nedařilo, jak by si přál. A vlastně se mu dařilo jen do té doby, kdy nadán minulostí vojenského  velitele NATO,  sem tam vypustil střízlivou poznámku na margo konfliktu na Ukrajině, což západní, ale i například ruská média zaznamenávala. Po vítězství Donalda Trumpa ovšem zblbnul a opustil racionální tóninu. Zájem o něj přirozeně opadnul.

Že by nastal čas návratu alespoň k částečnému pragmatismu?

Vraťme se k jeho příběhu, který v současné době prožívá svou logickou krizi…

Někdy po převratu po roce 1989 odhodil svou dosavadní víru v Sovětský svaz, odhodil i svou minulost  předsedy útvarového ZO KSČ a boj proti americkému imperialismu a naopak se dal do služeb  budování nového liberálního řádu, který, jak se tehdy slastně snilo, zvítězil a nastala konec světa…

Odpor vůči Rusku, nově vedeném arcinepřítelem euroatlantického světa ruským prezidentem Vladimírem Putinem byl pro něho jako vojáka  zářivým naplněním nových ideálů. Jako velitel ozbrojených sil NATO prý páchal spíš bordel a zmatky, ale kdo by hledal včerejší nejasnosti.

Jeho sázka pro sluníčkářské vidění světa mu jasně pomohla i při volbě prezidenta, kdy rozdrtil příkladného českého populistu Andreje Babiše, který ovšem už přes deset let dosahuje historického vítězství tím, že opanoval českou politickou scénu, což se oběma dříve dominujícím politickým formacím pravicové ODS a levicové ČSSD v takové míře nepodařilo.

Petr Pavel tedy zvítězil coby prezident a po dva roky se mohl koupat na vlnách silné podpory médií i značné části české liberální veřejnosti, která milovala bidenovské USA i von der Leyeonovskou Evropskou unii a opírat se o podporu fialovsko-rakušanovské koalice, která si ho jako svého kandidáta vybrala a trvale mu zobala z ruky…

Každá hostina jednou končí a v západním modelu řízení společnosti založeném na pravidelných volbách nastala zřejmě  nejostřejší změna politického kursu, když se dostal ke kormidlu nový lídr.

A to se stalo v USA, které jsou rozhodujícím mocenským dirigentem světa, jehož jsme v zásadě stále více nevýznamnější částečkou.

Nově nastoupivší americký prezident Trump je absolutně něco unikátního, co se zřejmě objeví jen jednou za 50 či dokonce  více let. Zastává totiž, jak by řekli lidé z Rakušanova ministerstva vnitra antisystémové názory, odjakživa pochybuje o smyslu NATO či euroatlantické vazbě, EU naprosto důsledně ignoruje, ruší liberální vylomeniny typu podpory transgenderismu včetně trvalé změny pohlaví a ovšem i teorii o možnosti nastavení uhlíkové neutrality, která zejména v USA, která je vedle Číny největším znečišťovatelem světa působí spíše úsměvně atd.

Zlé zdroje, ovšem ne nevěrohodné, tvrdí, že se ještě jako mladý podnikatel, který toužil postavit v Moskvě největší hotel se upsal ruské KGB. Konec konců, pro ne?  CIA nebo KGB, obě ty tajné služby si měly málo, co vyčítat. Či možná ještě přesněji: Ruská KGB i naše domácí odnož StB byly oproti CIA pouhými troškaři…

Ať tak či onak: Afinita Trumpa k Rusku a dnes k Putinovi je trvalá a zjevná. A mimochodem i v socialistickém Československu, kde si nabalil v Gottwaldově nádhernou ženskou a kde jeho nejstarší syn – po něm rovněž Donald trávil svá léta – měl dveře otevřené.

Nuže tento člověk napůl západním světem doslova a do písmene nenáviděný – z jejich úhlu pohledu nepochybně oprávněně, protože boří jejich víru  ve vítězství  svobodného západního  světa, který se momentálně ventiluje v představě porážky nepřátelského Ruska a vítězství Ukrajiny jsou pro něho ničím a jeho jediným cílem je velmi sobecká a imperialistická koncepce America first, kde ne Západ a ne evropsky zaplevenělé NATO,  ale Trumpovy USA budou určovat běh světa.

Pro nás, kteří si přejí porážku toho světa a nepochybně podle Rakušanovy koncepce jsme antisystémovými polozločinci je to v jistém smyslu světlý moment ve vývoji Západu , pro Pavla je to ovšem těžká porážka jeho představ a ze svého hlediska jistě odpočítává čas, kdy současný prezident USA, kterým opovrhuje až tak, že by mu nepodal ruku, skončí a věří, že nástupce vrátí opět ten krásný liberální svět prodchnutý  snahou o porážku Ruska.

Tak.

Ten úvod jsem si prostě neuměl odpustit, protože zároveň ukazuje, v jaké situaci se ocitl český prezident Pavel, protože po zářijových volbách nepochybně zvítězí Babišovovo ANO, čili politické hnutí, které v mnohém je v rozporu s jeho současným viděním.

Pavel už vidí, že tomu nezabrání, ale jako voják každým coulem, nechce zřejmě vést zničující válku proti budoucí vítězné straně, která jistě získá nějaký spřátelený současný opoziční politický subjekt do vládnoucí koalice party, pokud to bude mít vůbec zapotřebí…

A tak uprostřed trapných hrátek Fialy a spol. mediálním tlakem donutit Babiše k políbení prstenu a jít si na poradu politických stran ohledně bezpečnostní situace, která podle mnohých z nás vůbec není dramatická, protože Česku rozhodně nic nehrozí, pozval prezident šéfa opozice k přátelskému rozhovoru, kde si vyjasnili, tuším že NATO je klíčem k bezpečnosti Česka a že z něho nebudeme vystupovat.

To ovšem není rozhodující.

Co bude či nebude s NATO fakt nezáleží na nás a nezáleží ani na žádné zemi NATO s výjimkou USA.

Trump je předvídatelný v tom, že NATO prostě nemá rád.

Pro Česko je ale důležité, že si Babiš s Pavlem za zády nejtrapnější vládní koalice v historii České republiky,  podali ruce a je velká naděje, že po volbách, jejichž výsledek je rámcově jasný, nevypukne bratrovražedná politická válka Hrad-Strakovka.

A to je dobrá zpráva.

Až bude Pavel znovu kandidovat na prezidenta – a moc bychom o tom neměli pochybovat- jistě ho mnohý z nás nebude volit, ale pokud nebude dělat náročné drahoty při jmenování nového premiéra, bude to  z hlediska civilizovanějšího vývoje v Česku, na rozdíl od Slovenska či Polska, kde si jdou proti stojící strany doslova po krku, významný rozdíl.