Transformační repete

„Kam se podívám do sálu, tam vidím miliardáře nebo politiky,“ zažertoval šéfredaktor Hospodářských novin Jaroslav Mašek k publiku, které se sešlo v Praze k neobvyklé události nazvané Výroční summit 2. ekonomické transformace. S těmi miliardáři to přehnal, třeba mně ještě chybí pár set milionů. Vlastně nemám žádný, proto jsem se v křesle trochu krčil. Ale v sále byla velká jména z ČEZ, České spořitelny, Škody Auto, Cisco nebo Kofoly a Rohlíku, a z politiků přišel premiér, dva vicepremiéři a ministr průmyslu. Přišli si vyslechnout zprávu podnikatelů, že tato země potřebuje změnu kurzu.

https://druhaekonomickatransformace.cz/

Premiér Petr Fiala nestihl začátek, protože cestou do práce uvázl na D1, a tak když spustil osvědčený kousek, že jsme nejlepší, zaznělo to do sálu, který už byl naladěn jinak. Před ním proběhla prezentace Davida Navrátila z České spořitelny, která ukázala, že naše dohánění vyspělých zemí EU (konvergence) po roce 2008 prakticky skončilo. Od té doby je náš odstup od evropského průměru někdy větší, jindy stejný. Pokud se nějaká země, třeba Itálie, chvilkově ocitla pod naší úrovní, tak jen couvla pod tlakem vlastních problémů. Dokonce jsme zaznamenali jako jediní v EU pokles HDP o 1,0 % během období mezi konci roku 2019 a 2022 a ocitli jsme se na naprostém chvostu unie.

Ne že by to byla nějaká novinka, ale Novotnému stálo za to shrnout naše slabiny. Model laciné práce se vyčerpal. Tento model je zřetelně doložen faktem, že v Česku činí pracovní příjmy jen 44 % HDP, zatímco v Německu 53 %, to je o čtvrtinu víc. Ve hmotě je česká produktivita srovnatelná s Německem (u nás je to dokonce 101 %), ale jako subdodavatelé si za to můžeme připsat k HDP jen 82 procent a v hrubých národních disponibilních příjmech dostaneme jen 70 %. Tenhle model je zaručená bída.

Máme setrvale vysoký podíl investic, ale moc se z toho nevyvaří. Příčinou je nízký podíl výzkumu a vývoje, slabé počty absolventů vysokých škol, zaostávání digitalizace a robotizace. Další účastníci debaty připomněli, že naše ekonomika je taky extrémně energeticky náročná a k tomu náročná ještě dovozně. Naše auta sestávají z 51 % z dovezených součástí.

Jsme dobří ve výrobě, ale výroba nevydělává. Největší přidaná hodnota vzniká na začátku výrobního cyklu, tedy ve vývoji, designu a konstrukci, a pak na samém konci při prodeji finálních výrobků. To nám však uniká, k tomu se jako subdodavatelé nedostaneme.

Pokud tedy chceme poukázat na úspěchy, tak jen jako cimrmanovští mistři slepých uliček. Avšak když tudy cesta nevede, kudy ano?

Je nutné vytvořit podmínky pro vznik českých značek, které působí a zůstávají na našem území, zdůrazňují iniciátoři 2. ekonomické transformace. Měla by být tažena nějakou vizí, která shrne, co můžeme a co chceme. Jinými slovy, potřebujeme dlouhodobou strategii, na které se národ shodne a půjde za ní. V debatě zaznělo, že ta strategie by se měla obléci do příběhu, který bude tak silný, že se bude probírat i v hospodách.

To mě polekalo. Přesvědčivost vyžaduje zvážit všechny možnosti, zvláště v hospodě. Tím však vzrůstá riziko odchýlení od jediné pravdy. Jak asi dopadne ideově rozviklaný nebožák, kterého si všimnou Koudelkovi pochopové? Dnes už se neupaluje, ale stejně… Chtěl jsem to vědět, ale bál jsem se zeptat.

Ve sporu s domácí realitou to drhne i jinde. Velmi důrazně zazněla ze strany podnikatelů výzva k obratu u Green Dealu, tedy obratu na podporu zásadní technologické transformace vynucené ochranou klimatu.

Martin Vohánka z Eurowagu to podkládá následující logikou. Česko má skvělou průmyslovou tradici, ale ta byla po válce přetržena a pokus o návrat v posledních 30 letech je poznamenán hendikepem dohánění. To nenabízí moc šancí, konkurence má pořád rozhodující náskok. Když však do toho vtrhl souboj s klimatem, situace se zásadně mění. Všichni musíme odhodit staré spalovací motory a další zvládnuté technologie a učit se znovu. Náskoky jsou pryč.

Najednou jsme všichni znovu na stejné startovní čáře. Je to tedy unikátní příležitost. Veřejnost to však vnímá jinak. Je řadou našich politiků vůči Green Dealu popuzována. A tak nám možná mezitím ten vlak ujel a my jsme prošvihli unikátní příležitost nového startu.

Ale i kdyby ne, dekarbonizace je průřezová záležitost, týká se všech ministerstev, nejen jednoho, které ty ostatní neberou vážně. Proto by mělo vzniknout národní kompetenční centrum pro udržitelnost, radí Vohánka.

Další obrovskou příležitost vidí Tomáš Salomon z České spořitelny v umělé inteligenci. Tvrdí, že na akademické a výzkumné úrovni jsme velice dobří. Umělá inteligence podle něj otevírá zcela zásadní změnu v ekonomice, kterou srovnává třeba s nástupem parního stroje. Začíná nová éra. Znalostně jsme na ni vybaveni, ale chybí prostředí, ve kterém by se to dalo využít. Také on navrhuje vznik národního kompetenčního centra pro umělou inteligenci, které by dokázalo propojovat potřeby různých resortů.

Michal Stachnik z Cisco upozorňuje, že na to budeme potřebovat podstatně víc IT odborníků, teď jich chybí asi 20 tisíc. Něco se dohání oborovým doškolováním, kterým už prošlo 70 tisíc lidí. Stát by však mohl pomoci hlavně větší podporou technického školství. Co nejrychleji. Když začneme hned, přinese to plody za deset let.

Václav Muchna z Y Softu vidí slabiny české digitalizace v tom, že český stát neumí zadat příslušnou zakázku a zejména ohlídat její výstupy. Poukazuje na důležitý prvek uživatelské přívětivosti (user experience). Já bych řekl - aby se člověk v digitálním daňovém přiznání nezamotal do nepřehledné smršti obrazovek, ze které není úniku, jak jsem si vyzkoušel na vlastní triko. Je to tím, že státu chybí útvar pro – jeho výraz jsem přeslechl – blbuvzdornost a spolehlivost řešení. Muchna nabízí konzultace o tom, jaká stanovit kritéria pro dodavatele.

Na summitu jsem byl z podnětu KSLP, pražského spolku pro ekonomickou demokracii, který si všiml, že v programu je panel o zaměstnaneckých akciích. Téma otevřel Tomáš Čupr z Rohlíku, kde už to zavádějí. V zásadě jde o to, že start-upy, mezi které se stále ještě počítá, nemají dost kapitálu. Nemohou si dovolit ani vysoké mzdy pro nejkvalifikovanější personál, takže místo toho nabídnou akcie a vyhlídku podílu na budoucím úspěchu. Rohlík už zahájil evropskou expanzi, ale narazil na to, že neexistuje nějaká jednotná evropská úprava zaměstnaneckých akcií. Právní poradce k tomu sepsal stoh papírů a stálo to miliony.

Z Čuprova výkladu je zřejmé, že moc demokratizace ekonomiky v tom zatím není, jen ten kapitál. S tím je však jeden velký zádrhel. Z daňového pohledu jsou akcie, které slouží jako doplněk mzdy, totéž co mzda. Daní se ihned. Snad aby si na to šťastný zaměstnanec půjčil. A co když potom akcie klesnou v ceně? Pak holt drsně prodělá. Přítomný ministr průmyslu Jozef Síkela, předtím investiční bankéř, informoval, že pracuje na novele zákona o příjmové dani, který by měl tento problém řešit – zaměstnanecké akcie se zdaní až ve chvíli, kdy je zaměstnanec prodá. Prý by to mělo být už za rok. Pokud samozřejmě – to už neřekl – vláda vydrží.

Strategický cíl zaměstnaneckých akcií je širší než doplnění kapitálu a úspora na platech. Mělo by to patřit k nástrojům pro vznik českých značek, což je jeden ze záměrů podnikatelského hnutí 2. ekonomické transformace. Zatím u nás převládala snaha vytvořit a rozjet firmu, aby se pak prodala obyčejně do zahraničí. Zaměstnanecké akcie jsou součástí strategie, která se orientuje na trvalé působení v zemi a k tomu motivuje i zaměstnance. Je to dobré lepidlo vztahů ve firmě a nějaká ta demokracie se tím časem taky proklube.

Další podnět, který jsem si v této souvislosti poznamenal, se týkal vztahu vznikajícího podniku a regionu, ve kterém působí. Zatím není většinou žádný, a proč taky, region nebo město z toho nic nemá. Větší šance by byla, kdyby část příjmových daní firmy šla přímo na regionální nebo městský či obecní účet.

Během debat často zaznělo něco ve smyslu, že netřeba vynalézat trakař, hodně bylo vyřešeno v sousedních zemích. Stačí se trochu poučit a zbavit se nadutých představ, že u nás víme všechno nejlépe. Řekl bych, že to je možná vůbec největší slabina české ekonomiky, která vznikla v první transformaci. Kdyby ta druhá z nás setřásla jen tohle, je to malý krůček pro lidstvo, ale obrovský skok pro Česko.