DPH dražší a do důchodu později?

Fiala Zbyněk
12.1.2023 15:25
Vládní kandidáti na prezidenta se možná vyděsí, co mají reprezentovat, když vláda ohlásila řadu záměrů, které znovu dopadnou na neprivilegovanou většinu společnosti.

Premiér Petr Fiala v sobě nezapřel profesora politologie, když v rozhovoru pro ČTK vyhodnotil projednávanou vládní agendu jako zhoršení, které nám udělá dobře. Avšak i když kvalita obecné vzdělanosti klesá, až mnohé školy začaly váhat, zda vůbec žáky klasifikovat, nabízí nám tak jednoduché počty, že se nelze splést. Uvažuje se o zrušení desetiprocentní sazby DPH, která by se sloučila s tou druhou nižší (dnes na 15 %) a stanovila se na úrovni 13 – 14 procent. Znamenalo by to další zdražení potravin, některých zdravotnických pomůcek, kojenecké výživy, hromadné dopravy, tedy toho, co používají nejzranitelnější skupiny obyvatelstva, rodiny s dětmi a senioři. Rozpočet by si pomohl a třetina obyvatelstva by lehla. Na druhou stranu, „dvě sazby by prostředí zpřehlednily, zjasnily a přinesly by větší stabilitu“, zkouší to premiér prodat z té lepší stránky.

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/5293576/vlada-zvazuje-zmenu-dph-chysta-duchodovou-reformu-i-snizeni-deficitu-uvedl-premier-v-rozhovoru.html

Vládě teče do bot taky kvůli valorizací penzí, ale ta se odvíjí podle zákona a je hnána inflací, která je v Česku nejvyšší v EU v důsledku nečinnosti vlády. Důchodců navíc prudce přibylo po ďábelské akci ministra práce Mariana Jurečky, kdy předčasné důchody najednou začaly být výhodnější než ty v zákonném termínu. Ministr je prý nevinný, neví, která bije. To je možné, ale to by tam mohli říct všichni. Až ta velká rána je přecejen probudila a teď už jsou zase chytří: díru v důchodových financích zvětšenou loňskou lavinou předčasných důchodů by mohlo zalepit trvalé oddálení odchodu do důchodu aspoň na těch 65 let. Vědecky se takové myšlenkové cestě říká ode zdi ke zdi.

Lidi by mělo uklidnit, že pozdější důchod nebude pro všechny. Když pominu ty, kdo jezdí v autě v hodnotě průměrného penzisty za deset let a žádný důchod nepotřebují, jsou tu ještě fyzicky náročné profese. Těm je třeba ulevit, aby jim zbyl nějaký čas na vykašlávání uhlí. Jenže ti ostatní budou stříhat metr v situaci, kdy propuštěný padesátník práci skoro nenajde. A šedesátník? Tolik vrátnic nemáme.

Lze pochopit starosti vlády o státní rozpočet, který se rozpadá. Ministr financí Zbyněk Stanjura odmítá debatu o tom, kde vezme tu 50, tu 70 miliard korun, které mu podle odborných odhadů v rozpočtu chybí. Poradí si, někde to najde, ušetří. Existují taky účetní triky. Jsou to přece jen čísla. Navíc o těch pár kaček nejde. Až dojde na americké stíhačky, jdeme o řád výš, a nikdo vlastně neví, jak daleko.

Na internetu už zasvítil něčí odhad, že celkové náklady nákupu, servisu, provozu a přizpůsobení letišť po dobu životnosti americké letky dosáhnou bilionu korun. Berte to jen jako námět do hospody, ta čísla se každý týden mění. Nemění se fakt, že jde o útočnou zbraň pro jadernou válku, u které ty, na koho je namířena, nebude zajímat, kolik jsme za to dali, ale kde to zrovna máme. A pak už nám budou přesné počty jedno.

Detailně se to propere příští týden ve sněmovně, kde chce ANO vvvolat jednání o důvěře vládě. Je to stejně nadějný krok jako ten, co slibuje prezidentský kandidát Jaroslav Bašta, protože ani ANO, ani Bašta nemají většinu, která může osud vlády rozhodnout. Ale jako výstavka vládních úspěchů před druhým kolem to může být užitečné. A v těhle volbách půjde o jinou většinu, než kterou se podařilo péčí Ústavního soudu nasázet do parlamentních lavic.

Ekonomické argumenty jsou ošidné, připomíná Nicolas Lemann ve Washington Monthly. To je mimochodem ve skutečnosti dvouměsíčník, neziskový, hodně orientovaný na boj s monopoly a populární svým každoročním žebříčkem vysokých škol. Autor si všímá rozdílu mezi ekonomií jako jakousi technickou disciplínou, ve které nás zajímá jen inflace, růst nebo pokles HDP a ty hloubavější ještě kurz měny, státní dluh nebo schodek zahraničního obchodu. Jenže na řešení čekají také obrovské sociální nerovnosti nebo stále větší problémy rodin s běžnými příjmy jak uhradit astronomické účty za energie, nájem a potraviny.

Takových konfliktů, které se odehrávají na pozadí makroekonomických čísel, si všímá politická ekonomie. Měla by být studnicí řešení primárně pro vlády a parlamenty, ale ty musí být také pod tlakem politických stran, odborů, různých občanských inciativ a médií. Procházka růžovým sadem demokracie a svobod to není, giganti na osluněné straně nespravedlivého rozdělení bohatství mydlí do zastánců politické ekonomie neviditelnou rukou trhu, který mají pod monopolní kontrolou. To definuje pravici. V Americe, ve světě, v Česku. Čelit by tomu měla levice, jenže česká levice své osudové poslání bezradně zahodila. Úvahy o maximalizaci občanského štěstí nahrazuje národoveckými vzdychy a péčí o maximalizaci pohlaví.

Mohlo by ji proto inspirovat pár závěrečných myšlenek z obsáhlejší úvahy zmíněného amerického autora, který je přesvědčen, že doba politické ekonomie se vrací.

„Pokud jste někdy absolvovali úvodní kurz ekonomie, pravděpodobně vás učili, že vládní pokusy přetvořit ekonomiku jsou odsouzeny k neúspěchu, protože jakákoli ekonomická zátěž, kterou to způsobí podnikům, bude přenesena na spotřebitele. Učili vás také, že deficit a dluh jsou nezodpovědné, že koncentrace průmyslu není problém, pokud přímo nepoškozuje spotřebitele, že omezení obchodu jsou vždy špatný nápad a že kreativní destrukce je nevyhnutelným a zdravým aspektem tržní ekonomiky. Pokusy zatlačit proti těmto práškům na spaní jsou často odmítány jako únavné a kontraproduktivní kousky politiků, kteří se snaží prosadit výhody pro své volební okrsky na úkor dobré veřejné politiky.“

Co by se tedy měli studenti ekonomie dozvědět vedle tohoto katechismu ekonomické víry pravé? Autor nabízí pár zásad, které jsem očesal o americké okolnosti, aby to lépe rezonovalo i u nás:

Za prvé , velká koncentrace ekonomické síly není zdravá ani pro blaho lidí, ani pro naši demokracii. Ekonomická moc se přeměňuje v moc politickou, a to narušuje rovnováhu a ochranu práv zakotvených v ústavě. Země s velkými a stále rostoucími rozdíly mezi lidmi se může stát nespravedlivou a nestabilní, pokud se tyto rozdíly nenapraví.

Za druhé , ekonomika by měla být navržena a řízena nejen tak, aby se podporovalo její celkové zdraví a růst, ale také aby se minimalizovala škody na životech, zdraví a komunitách, které může neustálý ekonomický rozvrat přinést. Když velké ekonomické subjekty pohltí menší, často s velkou pákou zadlužení, pak tento dluh na ně vyvíjí obrovský tlak, aby propouštěly zaměstnance a chovaly se společensky destruktivním způsobem. Měli bychom proto přestat věřit, že pokud to proběhlo na volném trhu, pak je to dobré pro celou zemi. Model, jak se s tím vypořádat, spočívá v tom, že prevence – neztratit práci, neškrtat benefity, nedovolit chřadnutí komunit – je mnohem lepší než následná náprava.

Za třetí , hospodářská politika, stejně jako každá politika, v zásadě přináší konflikty mezi zájmy. Politická ekonomie není technická. Není to nestranické. Není nejlepší nechat to na odbornících. Nedá se to nejlépe zvládnout aplikací širokých univerzálních konceptů. Rozsáhlá tvrzení o přednostech trhů často sloužila k uzavření diskusí, které jsme měli vést a které potřebujeme i nyní.

https://washingtonmonthly.com/2023/01/08/the-new-political-economy/

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.