Debakl českého sportu v Paříži

paroubek ilustrace 24.jpeg
13.8.2024 17:30
Olympijské hry v Paříži skončily. Na společenskou stránkou her jsou rozdílné názory, ale sportovní výkony ve velké části disciplín byly velkolepé. Stínem byla pochopitelně především neúčast ruských sportovců, kteří vždy v minulosti patřili na olympiádách i na většině jiných světových soutěží k těm nejlepším. Vzpomínám si, když jsem v roce 1964 vnímal své „první“ OH v Tokiu, jaký to byl pro mě zážitek. Pokud si dobře vzpomínám, tak českoslovenští sportovci byli v pořadí národů, které bylo sestavované podle počtů získaných medailí a podle umístění do 6. místa, někde kolem desáté pozice na světě.

 Tehdy se ovšem nezúčastnily OH desítky zemí, které se zúčastňují dnes. Ale ty „nové“ země zase takový medailový úspěch přeci jen nemají. Některé menší čí středně velké státy, ke kterým Česko patří, si udržely svou výtečnou pozici ve světovém sportu. Anebo ji dokonce ještě „zlepšily“. Mám na mysli Nizozemí či Maďarsko. Čeští sportovci zaznamenali na těchto OH oproti minulosti (po vzniku Česka v roce 1993) největší ztráty, pokud jde o počty získaných medailí. 

Ale proč by vlastně český sport měl mít jiné, kvalitativně lepší výsledky nežli jiné oblasti a odvětví života Česka. Prostě,  atmosféra se přenáší z celé společnosti také do sportu. V českém sportu neexistuje žádný ucelený systém výchovy mládeže. Snad se dá o nějakém systému na slušné úrovni hovořit u vodáků a pak dlouhodobě také u tenistů. A u Železného  oštěpařu. To jsou ovšem sportovní odvětví, která jsou do značné míry založená na individuálním úsilí jednotlivců, především pak tenis. Pokud jde o vodáky, existuje celá řada velmi dobrých vodáckých center prakticky po celé republice a je to na jejich výkonnosti vidět. Kolektivní sporty se z výsledkových listin, pokud jde o české sportovce, vytratily úplně. Ještě nedávno byli čeští basketbalisté na šestém místě na světě (tedy na MS v Pekingu). V roce 1964 byli čeští fotbalisté stříbrní a v roce 1980 dokonce zlatí. V minulém týdnu se vzpomínalo také na někdejší medailové úspěchy českých házenkářů a mohlo by se vzpomínat i na české volejbalisty. Ale to všechno odnesl čas.

Politická garnitura pravice, zejména ta tvořená Kalousky, Fialy, ad., se se sportovci asociuje jen tehdy, pokud vyhrají nějakou prestižní soutěž. A jsou zlatí. A je jedno, jestli ve Wimbledonu nebo na MS v hokeji. Ale jinak je u politických špiček, pokud jde o sport, nezájem. Nezájem se projevuje razantním snížením finanční podpory v situaci, kdy naopak rostou závratně výdaje na zbrojení. Sport je odvětví, můžeme už dnes říci odvětvím „průmyslového“ charakteru. Má to souvislost (a do značné míry to zdravotní stav lidí generuje) se zdravotním stavem obyvatelstva. Souvisí také s trávením volného času  lidí vůbec. Soukromé výdaje na sport se zvyšují, což bude souviset i nadále s rozvojem fondu volného času. A jde o to, aby děti neměly volný čas nastaven jen na počítačové hry a hrátky s internetem, ale také na sport. To vše se pak zpětně promitá ve zdravotním stavu. obyvatelstva. Stejně tak jako vysoký podíl nesportujících dětí, obézních dětí, obézních občanů a občanů s nadváhou.

Právě v této disciplíně obézních lidí a lidí s nadváhou patříme ke světové špičce. „Odpovědnost“ za sport je rozdělena mezi několik resortů. Žádný z nich si tak reálnou odpovědnost za sport nepřipouští. Už v roce 2010 jsem jako tehdejší předseda ČSSD prosazoval vznik ministerstva sportu. A to by bylo systémově správné rozhodnutí i nyní, kdy se český sport přes občasné vychýlení kompasu směrem k úspěchu hokejisté, klubové české fotbalové týmy) pohybuje stále na sestupné křivce. Chceme-li dosáhnout obratu, musíme změnit způsob  a objemy financování a také řízení sportu. A dát mládeži, mladým lidem dobře placené a zkušené trenéry nejlépe z řad bývalých prvotřídních sportovců.

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014. V roce 2024 byl zvolen předsedou strany Česká suverenita - sociální demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Před chvílí jsem si přečetl článek o finských olympijských úspěších a našel výsledky Polska a Slovenska. Doplním, že Polsko získalo jenom jednu zlatou a Slovensko pouze jednu bronzovou. Finové si mohou jenom tiše povzdechnout nad naší lamentací nad naším sportem, zůstali totiž úplně bez medaile.

Jiří Volný st.

Jako aktivní sportovec, dnes už většinou ve veteránských kategoriích, vím, že ani v těch pár sportech, kterým trochu více rozumím, nelze situaci popsat jedním článkem. Ani počty medailí z velkých soutěží bych nepřeceňoval. Víme, jakým způsobem se k tomu postavila tehdejší NDR, ale snad se nenajde nikdo, kdo by se k tomu systému chtěl vracet. Úspěchy jsou důležité, ale důležitější je demokratičnost sportu, to je možnost účasti širokého spektra sportovců a ta u nás zůstala zachována. Uvedu to na dvou příkladech. V červenci se ve Včelákově, bývalý okres Chrudim, konaly třídenní orientační závody za účasti 1500 startujících. Přihlásit se mohli i lidé, kteří nejsou ve svazu OB registrováni, takže od reprezentantů až po osmdesátileté veterány nebo malé děti. V atletice jako náruživý veteránský vícebojař se často účastním závodů se současnými reprezentanty. Uznávám, že tady je situace složitější, protože závody mají určitou kapacitu a už i nižší desítky startujících by byly problémem. Dále bych chtěl podotknout, že po covidu, alespoň podle mého pozorování, velmi vzrostl počet spontánně trénujicích běžců, cyklistů, chodců se severskými hůlkami, jezdců na neelektrických koloběžkách a na kolečkových bruslích. 

Tři zlaté z Paříže, dvě z nich na posledí chvíli, nejsou super výsledkem, ale ani velkým zklamáním. Musíme si uvědomit, že i sportovci z menších karibských ostrovních států nebo z Afriky mají možnost studovat na amerických univerzitách a dostávají špičkovou péči. A tím nám roste konkurence. Nevím, jak je organizována atletika na Svaté Lucii, ale předpokládám, že systém soutěží má k našim hodně daleko, a přesto sprinterka Julien Alfredová  má zlato ze stovky.

Jsou i věci, které by šly zlepšit a nestály by horentní sumy. Můj návrh spočívá v tom, aby se do výuky tělocviku více zapojili trenéři blízkých jednot a klubů a ukázali mládeži v zjednodušené formě základy svého sportu tak, aby si ho chlapci a děvčata mohli vyzkoušet.  Dalším příkladem jsou uzavřená sportoviště u škol. Mnoho kluků nebo holek, ale i odrostlejších, by si rádo ve volném čase spontánně zaskákalo do výšky, třeba jenom přes gumu, ale mohou se na skvělá a nová doskočiětě jenom dívat přes plot. A ta se stejně za dvacet nebo více let rozpadnou.