Do třetice…?!?

Ale vážně... Dnes už není pochyb o tom, že tento způsob evropské integrace, který ztělesňuje současná EU a především její bruselský moloch, a je poněkud nešťastný. Nejen, že Evropu neposiluje, ale začíná rozkládat vše dobré, co bylo na poli bilaterálních vztahů mezi státy a regiony vykonáno. Brusel je neschopný řešit evropské problémy v čase, kdy je to ještě efektivní. Jakákoliv rychlá a účinná reakce na okolní změny je z povahy uspořádání EU a jejich bruselských institucí nemožná. Myšlenka politického sjednocení Evropy na bázi jediného centra, které tahá za nitky a potlačuje a otravuje rozvoj vzájemných vztahů mezi členskými státy, selhala. Evropa vždy byla, je a zůstane uspořádáním síťovým. Jinými slovy, odchod Británie z EU je šancí pro všechny, protože to, co na EU vadí Britům, tedy kontraproduktivní bruselská byrokracie a parodie na demokracii, vadí všem, jenom Britům to teď vadí trochu víc. Dobrým řešením tedy není odchod Británie z EU, ale zrušení bruselských struktur EU a přechod na síť bilaterálních vztahů.

To neznamená, že není třeba v rámci této sítě určité harmonizační instituce, která by aktivně vyhledávala, popisovala disharmonie v síti a nabízela těm uzlům, kterých se to týká, možná řešení směřující k jejich zjemnění nebo dokonce odstranění. Takových harmonizačních institucí by mohlo být více a mohly by být distribuovány v různých zemích Evropy. Zbývá otázka, jak „uklidit“ současné bruselské instituce. A právě tady by se mohlo uplatnit ono česko-slovenské know-how nabyté při odstraňování federálního centra a následného zlepšování česko- slovenských bilaterálních vztahů.

Odstranění nadbytečné nefunkční bruselské hierarchie je ale jenom jeden úkolů pro naše know-how. Je patrné, že Evropa se mění, a ať již jsou prognózy jejího budoucího stavu jakékoliv, její budoucí podoby jsou hodně vzdálené od té současné. Současná, nebo snad spíše lehce minulá podoba Evropy, která zůstává v našich představách, je prakticky i teoreticky neudržitelná. Nicméně stále velmi záleží na tom, jaký si udržíme vliv na proces změny a jeho konkrétní trajektorii. Československá společnost prokázala schopnost v rámci ohromné sociální, ekonomické i politické změny projít od reálného socialismu k tržnímu hospodářství po trajektorii bez zbytečných excesů a zejména násilí.

Je to zásluhou nevelké skupinky lidí z obou stran minulého i budoucího politického uspořádání tehdejšího Československa, kteří si byli vědomi toho, že jakékoliv násilí by podvázalo budoucí rozvoj, který je závislý na týmovém duchu. To je také minimální úkol pro ty, kteří se rozhodnou ovlivňovat trajektorii změny Evropy v příštích letech a možná desetiletích, jakkoliv ti, kteří to provedou, budou předmětem neúcty a urážek těch, kteří již přišli k hotovému dílu, tedy domácí nebo evropské společnosti na novém stupni její dynamické rovnováhy.

Současná Evropa je stále více rozdělena na jednotlivé frakce podle názoru na řešení nejrůznějších problémů. Začíná docházet zatím k verbálnímu napadání a vyhrožování mezi členskými státy. To, že v zásadě jakýkoliv problém vede k další fragmentaci a nikoliv sjednocování, svědčí o špatném vedení a neschopnosti nastolit pozitivní, sjednocující komunikaci, onen týmový duch. Jde o celé spektrum dlouhodobě i krátkodobě neřešených problémů, které zatěžují evropskou loď natolik, že začíná jít pomalu, ale jistě ke dnu.. Současný problém migrace je jenom tím aktuálně nejvýraznějším. Nezbude, než postupně vytvořit ze zástupců „staré“ a „nové“ Evropy silný tým, který by se při nadstandardní komunikaci a nastolení „pravidel moštárny“ tohoto přechodu pokusil Evropu provést nadcházejícím obtížným obdobím.

Naděje tu je. Povedlo se to při přechodu k demokracii a trhu, povedlo se to při rozdělení československého státu. Říká se do třetice všeho dobrého i zlého. Nositelé know-how sice poskytli četné konzultace nejmenovaným Skotům, Valonům, Vlámům ba i kanadským Francouzům, ale na realizaci nedošlo. Sjednocení Koreje je v nedohlednu. Nyní však svítá velká naděje, že jako „štychprůbu“ pomůžeme Kataláncům a zároveň si tím osvěžíme praxi před možnou větší zakázkou.

Možná je to marné a možná je to v evropském měřítku dokonce nemožné. Ale je naší povinností se o to pokusit, dokud si myslíme, že k tomu máme dost znalostí, sil a odvahy. Snad bychom měli mít alespoň dost sil to navrhnout. Třeba se někdo přidá. Neřízený přechod k nové budoucí Evropě by mohl znamenat nové masové hroby a v tom lepším případě tlačenici na hřbitově a v každém případě spoustu zbytečného lidského neštěstí…