Genocida českých podniků

Když jsem v reakci na příspěvek pana Zbyňka Fialy na tomto webu 19. října znovu připomínal, že "...vládní představitelé uznale kvitují úspory plynu (prý kvůli teplému podzimu, což jim stačí pro další nicnedělání), aniž by zmínili, jak velká část těchto"úspor" jde na konto útlumu výroby (z titulu ceny plynu) ...", měl jsem na mysli právě tento stávající a budoucí vývoj.

    Nedochází totiž pouze ke skutečným krachům firem, ale valná část "úspor energie" jde na konto skutečnosti, že určité činnosti jsou prostě z portfolia mnoha firem automaticky vypuštěny a ponechána jen ta činnost, která umožní přežít.

   Současně tak dochází k tomu, že část lidí je propuštěna (ve statistikách nezaměstnanosti se to ukáže později, protože zhusta dochází k náhradě ukrajinskými pracovníky) a také k tomu, že se zmenšuje (strukturálně vzato) objem výroby toho zboží a služeb, které snižují nabídkovou stránku bilance. Jde tedy o další proinflační faktor (a také pozvánka pro zahraniční konkurenci - těžící z výhodnější ceny energie -  k dovozům)

    To, že omezení výroby (ať již vlivem zániku činnosti firmy či vlivem pouhého strukturálního útlumu produkce) má absolutní příčinu (rozumějme: prostě firma na zdražení vstupů, především energie, nemá a   mít nebude) nebo příčinu relativní (rozumějme: firma na zdražení vstupů, především energie, sice má prostředky, třeba úvěr, ale v relativním porovnání s cenami vstupů energie zahraničních konkurentů nemá snaha o dočasné překlenutí potíží dlouhodobější smysl) je vedlejší.

    Výjimkou jsou firmy (sklářství), kde vstupní cena v energie je klíčová a likvidační. Tam volba není. Pomoc státu je v tomto směru asi stejně nesystémová, jako když hasiči po příjezdu k požáru polejí okolní domy benzínem a pak si jdou pro ocenění, ža zachránili pár slepic a uhasili dvě králikárny.

    Těšil jsem se (podle úsloví,"...všechno zlé může být k něčemu i dobré..."), že některé důsledky budou prospěšné (nikoliv tradičně osobní zisky partě vládních pachatelů - jak to ve skutečnosti probíhá; ti by byli i zadarmo drazí, škody způsobené nejsou schopni nahradit ani symbolicky), třeba dopady do struktury výroby nebo do schopnosti adaptace občanů směrem k systému samozásobení (potravinami počínaje a energií konče). Myslím ale, že podle všech signálů veškeré plusy budou převálcovány hozením státního deficitu občanům na krk a jeho  prohloubení masivnějšími dovozy ze zahraničí. To vše občan zaplati a odnese svým zdravím.

Ovšemže určité skupiny obyvatel to nevydrží.

    Firemní “genocida“, přesněji vládní genocida firem je skutečně přiléhavý příměr.

    Pro pocit vyváženosti, je třeba doplnit, že nezanedbatelnou část úspor energie již průběžně podporuje fotovoltaický boom, nehledě k tepelným čerpadům a samozásobení dřevem - prakticky každý normální dům na venkově či na předměstí, má dnes krbovou vložku, schopnou vytopit všechny hlavní obývané místnosti.

    A jak se mi svěřili ukrajinští montéři fotovoltaiky, jejich firma (která patří k větším, či přinejmenším "viditelnějším"; firma je sestavena výlučně z ukrajinců - jeden je přibrán do vedení firmy, pár holek na telefonu a 55 montážních part po 2-3 ukrajinských pracovnících; každá parta zvládne zhruba za týden dvě zakázky - nepočítejme ovšem čekání na revizi a další) je tak schopna měsíčně  "montážně" připravit přes 400 systémů. A takových firem, jak vidíme z médií je více. Přiznejme zde příznivý vliv dotacím. To že skutečný finanční efekt z úspor energie není spravedlivě přisouzen občanům, kteří do toho jdou, je věc jiná.     

     To vše působí tlak na snížení cen energie (znovu se už pokolikáté ptám: Kdo koupí předražený plyn v zásobnících a již nakoupenou elektřinu z burzy za tak horentní ceny? Čím větší úspory, tím větší tento prastarý problém). Přesto útlum výroby je zásadním a nejhorším možným důsledkem, který ovlivní náž život dlouhodobě bez ohledu na jakékoliv volby.

[ Možná, že na tuto otázku odpovídají aktuální zprávy z ČEZu o využití vládních nahrávek (zastropování je první nahrávka a nová, nevídaná "daň" je nahrávka druhá) na smeč. Jistěže se v pozadí dohodli, přece to nejsou nepřátelé, jeden žije z dobrodiní druhého. Tedy, že státní (majoritně posuzováno) firma využije pomocnou zastropovací ruku státu ke smeči, která hodí finanční medicinbal zase do rukou "svobodných" občanů.  Když jsem před časem vyjádřil pevnou víru, že by přece dodavatelé a distributoři byli padlí na hlavu, kdyby nevyužili možnosti zastropování ve svůj prospěch, netušil jsem, že to může mít i tuto formu.  To kouzlo, kdy zdaněním je nabídnut zástupný důvod pro promítnutí předražených nákupů do kapes občanů díky zastropování - jednak špatným systémem a jednak v nehorázné výši - to kouzlo nevymyslíš. To musí někdo udělat, kdo myslet nedokáže.]