Husák se dal k dispozici Dubčekovi

Intermezzo o trapné postavě československého dějepisu

Psát o Václavu Královi jako vědci se zdráhám, třebaže je opentlen tituly před i za jménem. [i] Ale „ kritizovat veřejně Husákovu knížku znamenalo ovšem tehdy jít s Novotným, a to konec konců proti národněpolitickým požadavkům slovenského národa ,“ cituje Michal Macháček slova Viléma Prečana z r. 1979 a pokračuje: „ do Husáka vkládala část slovenské i české veřejnosti značná očekávání včetně těch, že by jeho napjaté vztahy mohly vygradovat otevřeným konfliktem, který Moskva rozhodne v Husákův prospěch .“ [ii]

V den, kdy si někdejší režim připomínal po osmnácté svůj „vítězný únor“, vyšel článek Václava Krále O Husákově svědectví trochu jinak. Ačkoliv na něj tak čekal Jiří Hendrych [a patrně i Antonín Novotný], vyšel až rok a půl po recenzované knize, i když se o jejím zveřejnění dlouze diskutovalo a ještě z ní HSTD vyřadila především pasáže, které se týkaly státoprávní otázky Československa [obsahovalo je až druhé vydání z r. 1969]. [iii] Jeho autor, který byl v té době ředitelem Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV, navázal v mírnější podobě na své předešlé práce,které interpretačně vycházely z kampaně proti slovenským buržoazním nacionalistům, ačkoliv historiografie již tehdy opustila tuto linii. Časová prodleva mezi vydáním Husákovy knihy a zveřejněním Královy recenze již tenkrát zavdávala pochybnosti, zda se tak nestalo účelově. Cílem bylo dehonestovat […] Husáka jako ztělesnění politické koncepce, která požadovala rovnoprávné státoprávní postavení politické koncepce v rámci Československa . [iv] Není proto náhoda, že Králova recenze byla načasována tři měsíce před konáním XIII. sjezdu KSČ [31. 5. až 4. 6. 1966]. Podle komentáře Tigridova časopisu Svědectví šlo o reakci na slovenské hlasy, že by Husák mohl být kandidován do ÚV KSS a vůbec na kritické rezoluce k dosavadní politice, přijaté okresními a krajskými organizacemi KSS . [v]

Také Králova recenze vyvolala zcela jiný ohlas, než si iniciátoři mysleli. Vyvolala sérii negativních reakcí jak u slovenských a českých historiků, tak i Svazu protifašistických bojovníků, části slovenské veřejnosti, dokonce se proti ní a na podporu Husáka vyslovili tři delegáti na městské bratislavské konferenci . [vi] Za Krále se postavilo politické vedení i ideologické oddělení; [vii] stálo ovšem proti sjednocené frontě historiků, kteří ovšem s Husákovým Svedectvom ne vždy plně souzněli, ale uvědomovali si, že vlastně nejde o knihu samotnou, nýbrž o mocenskopolitický a ideový zápas . [viii]

Gustáv Husák budil dojem, že sleduje celé dění kolem své knihy a Královy recenze pouze zpovzdálí. Taktiku si však domluvil hned po zveřejnění Královy recenze se svými přáteli Eduardem Frišem a Ladislavem Holdošem. Nemínil však zavdat příčinu k tomu, že by bylo vzneseno proti němu obvinění z frakční činnosti, které se nad ním vznášela. Odmítal proto žádosti zahraničních novinářů o rozhovor či účast na besedě se studenty o své knize a králově recenzi na pražské Filosofické fakultě s odůvodněním. že se nemíní projevovat v předsjezdovém období . [ix] […] Gustáv Husák se vůči ľuďácké exilové historiografii a ľuďáctvu vymezoval kontinuálně. [x]

Později se Král snažil urovnat své vztahy s Husákem, který se stal hlavní osobností po dubnovém thermidoru v r. 1969. V r. 1970 se pokoušel nepřímo kontaktovat jej prostřednictvím člověka mezi historiky sobě víc než podobného Čestmíra Amorta a Husákova dvorního dějepisce Viliama Plevzu, který považoval Václava Krále za agenta sovětské ambasády. „ Husák Královi nikdy neodpustil, ba snažil se ho politicky odstranit ,“ konstatuje Michal Macháček. „ Jeho smířlivost považoval za účelovou, nehledě na to, že neměl zájem posilovat jeho samého, respektive pozice ,ultralevých‘. Neukončený spor znamenal pro Krále řadu komplikací, blokoval mu kariérní vzestup a také vědeckou činnost, bylo mu například znemožňováno studium v Archívu Kanceláře prezidenta republiky . […] Potíže se také Královi dostavily v souvislosti se snahou získat profesuru na pražské Filosofické fakultě, o kterou se marně ucházel od r. 1970. Ačkoliv úspěšně procházel schvalovacím procesem, […] průběžně kladná vyjádření patřičných odborů [ministerstva školství] nakonec narazila. – ,Po konzultaci u ministra [Havlína] se s. Fojtíkem 16. 2. 1975 nedoporučeno,‘ stojí lakonicky vepsáno ve spisu.“ [xi] Ke zlomu dochází až v roce 1977, kdy Gustáv Husák jako prezident jmenuje Václava Krále řádným profesorem UK na návrh ministra školství ČSR s účinností od 1. prosince 1977. Autor monografie uvádí určité vysvětlení, které uveřejnil historik Ján Mlynárik: „ Bylo obecně známo, že pokaždé shodil jmenování Krále ideologický pracovník strany Zdeněk Snítil. Ve vědeckých kruzích se říkalo, že dokud bude Husák u moci, Král tuto kariéru nepřekročí .“ […] Podle Mlynárika bylo jeho jmenování „daň“ za Viliama Plevzu, jenž se se stal akademikem ČSAV. Ve stejné době se stal akademikem také Husákovi blízký Zdeněk Snítil, který se stal rovněž členem jejího presidia a místopředsedou […]. Mohla při tom pomoci i skutečnost, že Václav Král učinil „ pokání“ formou nové knihy, která pojednává o mezinárodněpolitických aspektech osvobození Československa a obsahovala více než čtyřicet odkazů na Husákovo „Svedectvo“ [na tuto skutečnost byl Husák upozorněn]. [xii]

V souvislosti s tím, jak získal Václav Král svůj titul profesora, uvádí Michal Macháček příhodu, která se odehrála 18. října 1977 a pro niž tehdy Václav Havel obratně využil absurdní situaci během soudního procesu, který byl veden proti němu, Jiřímu Ledererovi, Otovi Ornestovi a Františku Pavlíčkovi. Havel byl tehdy obviněn z poškozování zájmů ČSSR v zahraničí tím, že nechal dopravit rukopis pamětí národněsocialistického ministra Prokopa Drtiny. Obžaloba se mj. opírala o znalecký posudek na Drtinovy vzpomínky, který vypracoval na žádost děkana pražské Filosofické fakulty Václava Rába – ten kryl skutečného zadavatele posudku, a tou byla StB – právě Václav Král. Havel během soudního líčeně šikovně zpochybnil Královu vědeckou erudici a jako doklad přečetl Husákovo vyjádření ke Králově osobě z roku 1968, a plynule navázal slovy, že expertíza Drtinových pamětí je „ jen dalším případem pseudohistorického přístupu, kterým je Král znám a který u něho dr. Husák kritizuje “. [xiii]

Z muže budoucnosti se stal reformátor

Antonín Novotný se kategoricky stavěl proti federativnímu modelu jako protitřídnímu východisku, které by vedlo k nacionalistickým nesvárům a byrokratizaci, proto pokusy o změnu chápal jako součást „ideologické diverze“. […] V této předsjezdové době proběhly konflikty mezi Dubčekem a Novotným, jenž se pokusil Dubčeka odvolat s výčitkami za předchozí přešlapy, dokonce sbíral proti němu kompromitující materiály a nechal ho sledovat . [xiv] Nikita Chruščov, od něhož se Slováci ani Češi nedočkali řešení, v jaké – možná trochu naivně – doufali stoupenci Gustáva Husáka, vyměněn Leonidem Brežněvem. Zato byl 5. ledna 1968 vyměněn Antonín Novotný ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem.

Gustáv Husák ještě o Vánocích napsal [když přerušil ústřední výbor strany jednání vyprovokované sérií konfliktních událostí – především to byla v červnu 1967 v Praze kritika na IV. Sjezdu čs. spisovatelů v Praze a o dva měsíce později v Martině střet Novotného s Maticí slovenskou] Alexandru Dubčekovi, v kterém se mu, respektive komunistické straně, dával k dispozici a vyslovil se, že je připraven k návratu do politického života. Následně mu také poslal gratulaci ke zvolení do čela KSČ, které přivítal také článkem v Kultúrnom živote . [xv] Třebaže se v tomto článku, který v časopise vyšel 12. ledna 1968, Husák vyjadřoval místy obecně a spíše v náznacích, přesto předstihl text Josefa Smrkovského z 21. ledna 1968 , který je dnes pokládán za první signál příchodu hlubších změn. [xvi]

Plénum ÚV KSS na svém zasedání 22.-23. ledna 1968 sice vzalo s nadšením na vědomí výměnu A. Novotného za A. Dubčeka, […] proti očekávání však nijak nevyřešilo politické zařazení Gustáva Husáka , kterého ani nekooptovalo za svého člena, přestože v tomto duchu vystoupilo vícero delegátů [např. Viktor Pavlenda, Ondrej Klokoč ad.]. Navíc ho v polovině prosince navrhlo několik základních stranických organizací z akademických pracovišť v Bratislavě za poslance Národního shromáždění. Ukázalo se však, že mezi Husákem a Dubčekem s Biľakem [nahradil Dubčeka ve vedení KSS, protože je podporoval ve sporu s Novotným] existovala nadále osobní averze z poloviny 60. let. [Dubček tehdy ignoroval opakované výzvy k návratu Husáka do vrcholné politiky];v úzkém kruhu se tehdy nechal slyšet, že je potřeba zabránit jeho politickému návratu. [xvii]

Husák jako charismatický řečník s pověstí bývalého politického vězně i prezidentova odpůrce budil značnou pozornost a sympatie. Největší, doslova neutuchající ovace sklidil na setkáních se studenty 19. března 1968 v bratislavském Parku kultury a oddychu, kde „ přistoupil k mikrofonu a čekal, až bude v sále ticho. Pak pozdravil. Ale neřekl ,Milí přátelé,‘ nebo dokonce ,Soudruzi,‘,Dámy a pánové,‘ nebo ,Občané‘ – řekl jen velmi tiše, ale velmi pevně: ,Slováci.‘ Bylo to, jako by přes celou halu prošel blesk. Bylo to nepopsatelné. Lidé tleskali, křičeli, dupali nohama. Dav řval .“ Následující den také v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka na Výstavišti, kde si […] vysloužil vícekrát potlesk. [xviii]

Pozice Antonína Novotného byla neudržitelná; koncem března proto rezignoval i na prezidentskou funkci, ve které jej nahradil generál Ludvík Svoboda, a zanedlouho i na členství v předsednictvu ÚV KSČ. Avšak ani potom se mu nedostávalo klidu, jelikož byl obviňován ze zodpovědnosti za politické procesy 50. let. Tato ožehavá otázka se dostala na jednání pléna ÚV KSČ, kde Jan Piller prezentoval průběžnou zprávu komise pro dokončení stranické rehabilitace, kterou vedl. Novotný – už jen jako řadový člen ÚV KSČ – s vyzněním této zprávy polemizoval a za skutečného hlavního viníka označil Klementa Gottwalda, což vzbudilo odmítavé reakce sálu.

V průběhu diskuse se přihlásil o slovo i Husák, jenž v té době ještě nebyl členem ÚV KSČ a jednání se zúčastnil jako host. […] Uvědomoval si, že by jeho případné očernění [„otce zakladatele“] snižovalo autoritu KSČ, která by tím přišla o nenahraditelný symbol své cesty k moci […]. Pro Husáka osobně se jednalo o citlivé až nepříjemné téma, což se snažil nedávat najevo. V uvedené diskusi pronesl velmi emotivní projev na Novotného adresu, který zakončil slovy :„[…] A řeknu to, co říkávám na schůzích, kde se k nám hlásí tisíce lidí : poctiví lidé do této strany mohou přijít a mohou v ní pracovat […], když lidé typu Antonína Novotného z ní zmizí.“ [xix] Husákovo vystoupení nemělo závažný dopad, jednalo se spíše o osobní satisfakci a kopnutído „politické mrtvoly“.

Novotný byl na tomto zasedání nejen vyloučen z ÚV KSČ, ale bylo mu pozastaveno i stranické členství stejně jako Viliamu Širokému, Karolu Bacílkovi, Pavlu Davidovi a Ladislavu Gešovi . [xx] V r. 1971, kdy již stál Husák v čele KSČ, bylo toto rozhodnutí přehodnoceno a dotyčným (kromě zesnulého Pavla Davida) bylo členství ve straně vráceno.

Husákovi se podařilo díky svým medializovaným vystoupením značně zaplnit veřejný prostor a získat sympatie části veřejnosti i politických kruhů, což negativně proti němu zaměřená politická reprezentace nemohla ignorovat. Husákův politický návrat odmítali zejména Alexander Dubček a Vasil Biľak, které se snažil ke změně stanoviska přesvědčit zejména Josef Smrkovský. Pro jeho politické využití se vyjadřoval Lubomír Štrougal. Nakonec se rozhodli Husáka zapojit v souvislosti se sestavováním vlády Oldřicha Černíka, ve které mu nabídli funkci místopředsedy. […] V Husákově kompetenci byla zejména příprava nové česko-slovenské státoprávní úpravy – práce na ústavním zákonu o vzniku česko-slovenské federace. I když oficiálně vedl výbor pro přípravu státoprávního uspořádání premiér Černík, prakticky jej řídil od 15. května 1968 Husák – často se tak dálo prostřednictvím ústavního právníka, předsedy ústavní subkomise Karola Laca, s nímž pak spolupracoval a konzultoval právní otázky až do konce 80. let . [xxi]

Gustáv Husák se již po své rehabilitaci pokusil založit vlastní časopis, ale nebylo mu to umožněno. Proto rád přijal nabízený prostor Kultúrného života, kde mohl prezentovat své myšlenky i sám sebe. Redakci vyhovovalo že Husákovy texty budí zájem čtenářů a jedná se o spojenectví proti Novotnému. Po jmenování místopředsedou vlády v dubnu 1968 však Husák již do redakce nevkročil . Jak vzpomíná Agneša Kalinová, Husák přivodil v čase myšlenkového kvasu redakčnímu kruhu zklamání svými články k 20. výročí „Vítězného února“, redakce je považovala za konzervativní. Husáka o negativních reakcích parně informovala jeho partnerka, tamější redaktorka Viera Millerová . […] [xxii] Otevření veřejného prostoru umožnilo Husákovi , aby v květnu obnovil periodikum Nové slovo které založil během povstání, do něhož přitáhl i některé osobnosti Kultúrného života a získal další významné intelektuály: Ladislava Novomeského, Miroslava Válka, Vladimíra Mináče, Viktora Pavlendu, Viliama Plevzu i již zmiňovanou Vieru Millerovou.

Jedním z nejmedializovanějších polemických témat se pro něho stala kauza spisovatele Ladislava Mňačka, který emigroval z Československa na protest proti kampani vůči Izraeli v souvislosti se Šestidenní válkou na Blízkém východě, která se udála v červnu 1967 . […] již v lednu 1968 Husák upozornil [nové vedení], aby bylo obezřetné vůči proizraelské skupině ve straně, při čemž jmenoval Eduarda Goldstückera a právě Mňačka . […] Husák takto závažné projevy jistě nedělal nahodile, nýbrž aby demonstroval svoji loajalitu k Sovětskému svazu . […] zmiňovaný konflikt na Blízkém východě aktivizoval v sovětském bloku kampaň proti sionismu a prohlubující se sovětská kritika československého vývoje mířila ostře i proti komunistickým funkcionářům židovského původu [František Kriegel, Jiří Pelikán, Ota Šik, a zmiňovaní Goldstücker i Mňačko]. [xxiii]

Na tom, že demokratizace zašla příliš daleko se shodl s prezidentem Ludvíkem Svobodou a v květnu si neodpustil poznámku k českým zástupcům v Národní frontě: Proč v Praze děláte z Dubčeka geroje? Je průměrný herec. Vše přivede do průseru . [xxiv] Také v těchto momentech se objevovala Husákova dvojakost, stejně jako v průběhu léta, kdy byly v plném proudu přípravy na sjezdy KSS i KSČ. Vymezil se rovněž vůči slovenskému stranickému vedení v čele s Vasilem Biľakem, který se v této době již politicky rozešel s Alexandrem Dubčekem. […] Interně se s výhružkami proti sobě vymezili, aby se nakonec [Husák a Biľak] domluvili, že proti sobě nebudou vystupovat a předběžně se dohodli na personálních otázkách. Biľak si uvědomoval, jak silnou podporou zdola Husák disponuje, a znal i jeho politické kvality. Husák zohledňoval, že Biľak se těšil důvěře Moskvy a vlivu ve stranickém aparátu. Podle sovětských záznamů proto Husák ustoupil od kandidatury na lídra KSS a spokojil se s postem budoucího předsedy slovenské vlády, která měla být ustavena po realizaci čs. federace . [xxv]

20. srpna 1968, v den, kdy vstoupila vojska Sovětů a čtyř dalších států varšavského paktu na čs. území, byl Gustáv Husák právě v Žiaru nad Hronem, kde na předsjezdovém shromáždění v Závodu SNP pronesl projev, v kterém vsadil na radikálně reformní tón : „ Jsou jednotlivci, kteří by chtěli přivřít dveře, jimiž proudí čerstvý a zdravý vzduch do našeho života ,“ vymezoval se mj. proti Biľakovi. „ Jsem přesvědčen, že tento nový proud, představovaný soudruhem Dubčekem, je tak silný v českém a slovenském národě, že není síly, která ty dveře zavřela, aby nás někdo dostal zpět, nebo nám uzavřel další vývoj a další perspektivy. “ [xxvi] Macháček glosuje tuto událost: Paradoxnost tohoto projevu v souvislosti s následujícím vývojem je důkazem, že i takový pragmatik, jako byl Husák, stále ještě nevěřil v možnost vojenské intervence, o které se už nějaký čas veřejně spekulovalo, a domníval se, že Leonid Brežněv blafuje. “

„ Stejně jako já byli překvapeni předseda vlády p. Černík, místopředsedové p. Štrougal a p. Colotka ,“ vzpomínal po letech na osudovou noc z 20. na 21. srpna. Časně ráno se Husák odebral na sekretariát KSS, kde už po půlnoci zasedalo předsednictvo KSS, které vedl Miloslav Hruškovič. Toho také zasvětil nepřítomný Vasil Biľak do sovětského plánu na legalizaci příchodu vojsk přijetím prohlášení, které oznámí, že vojska přišla na pozvání čs. politického vedení, aby mu pomohla vyřešit spor. Hruškovič také předložil text zvacího dopisu, o němž prohlásil, že byl schválen všemi členy předsednictva ÚV KSČ včetně Dubčeka a že proti byli jen Kriegel a Smrkovský. V následujícím hlasování bylo 6 z 10 členů předsednictva pro Hruškovice návrh. Zanedlouho však dorazil dálnopis z Prahy, že tam byla vojenská intervence odmítnuta jako flagrantní porušení mezinárodního práva a o tom přijaté stanovisko předsednictva ÚV KSČ navíc vysílal rozhlas. V sídle slovenských komunistů vznikl zmatek, který mimo jiné vedl k probuzení spícího a nic netušícího Husáka.

Husák se dostavil brzy, bydlel totiž nedaleko. Označil Hruškovičovo tvrzení za dezinformaci a „ pokus o vraženia noža do chrbáta Alexandra Dubčeka.“ Následně pomohl prosadit přehodnocení předcházejícího prohlášení na protestní, které vstup vojsk odmítlo a deklarovalo věrnost politickému vedení Alexandra Dubčeka,

Následně se Husák snažil tlumit vášně a nabádal k rozvaze. Spolu s Petrem Colotkou zklidnil shlukující se studenty. Kolem 5. hodiny ranní se na bratislavském Náměstí Svobody shluklo na 700 osob, které vyburcoval příchod vojsk; později se 100-150 mladých lidí srotilo před budovou Ústředního výboru; rozešli se brzy po vystoupení Gustáva Husáka. Rovněž padly první výstřely a byli mrtví. V této dramatické chvíli potkal Miro Kusý, vedoucí ideologického oddělení ÚV KSS, „rozrušeného“ Husáka. Oznamoval mu, že byl na Ústředním výboru a je rozzlobený, jaká tam vládne hysterie a neschopnost cokoliv udělat. A právě během pohledu na tanky, valící se Bratislavou, dodal památnou větu: „ Já tento národ zachráním, aj keby mňa mali všetci napľuvať do očí .“ [xxvii]