Ivo Šebestík: Naplánovaná krize s využitím očekávané obrany Íránu?

Zásoby ropy v Íránu jsou srovnatelné se zdroji v Perském zálivu. Když se Donald Trump rozhodl spolu s izraelským premiérem, Netanjahuem, přepadnout Írán, jeho poradci, vojenští i ropní, jej nejspíš přesvědčili, že pro Írán bude nejlogičtější formou obrany proti podstatně bohatšímu i vojensky silnějšímu agresoru, když se pokusí atakovat právě světový obchod s ropou, což na prvním místě bude znamenat blokádu Hormuzského průlivu. Tato íránská blokáda plus vojenské zásahy ropných rafinerií v zemích Perského zálivu a energetických objektů, které jsou tam rozmístěny, povedou k cíleně vyvolané krizi, jejímž symptomem bude mimo jiných také postupné zvyšování cen ropných produktů až do výše, jaká uspokojí americké ropné magnáty a podnítí jejich zájem o investice do venezuelských zdrojů, kterých se Spojené státy zmocnily de facto násilím, tedy únosem hlavy státu a vynucenou změnou režimu v zemi.

Pozice zemí Perského zálivu se tímto přenosem amerického zájmu k venezuelské ropě oslabí, Číně se zkomplikuje její diverzifikace ropných zdrojů, a také se samozřejmě oddálí čínské řešení problému co s Tchaj-wanem. Vydělají na tom opět, jako vždy, když někde teče krev a ztrácejí se peníze, Spojené státy, tedy přesněji řečeno vládnoucí oligarchie. Obyvatelstvo USA z toho samozřejmě nebude mít nic, což je pro kryptokratickou formu demokracie naprosto typické.

Írán při obraně své země v podstatě napomůže agresorovi dosáhnout jeho zištných cílů. (Snad tak nečiní vědomě?!) V této hře o zvýšení cen ropy až do výše uspokojující americké ropné magnáty stojí Izrael více méně stranou. Jeho cílem je zničit Írán, což se ukazuje jako nereálné, neboť Írán prokázal schopnost účinné obrany. Vzhledem k tomu, že Spojené státy znovu těží z ochrany dvou oceánů a z velké vzdálenosti od země, kterou napadly, nemůže Írán útočit na samotné území Spojených států a předvést tak Američanům pro ně naprostou novinku, jakou znají jen z televize, tedy jak vlastně vypadá válka „na vlastní kůži“. Může pouze útočit na americké základny a na energetické objekty, které má v zemích Perského zálivu na dosah svých raket a dronů. No a může samozřejmě uzavřít Hormuzský průliv, což učinil, a splnit tak zištné plány Donalda Trumpa a s ním spřízněných ropných magnátů Spojených států.

Takto se vlastně může agrese proti Íránu jevit v jiném, možná i překvapivém světle. Když Donald Trump mezi svými četnými výroky, které často vzápětí sám popírá výroky jinými, řekl, že mu dal Írán „velký dárek“, mohl vlastně myslet právě ono uzavření Hormuzského průlivu. Ano, ceny ropných produktů, hlavně benzínu a nafty, rychle stoupají a už nyní mohou být ropní magnáti za Oceánem spokojeni. Dostávají, co chtějí, a těch několik tisíc mrtvých civilistů v Íránu a Libanonu včetně přibližně 165 íránských školních dívek jim dobrou náladu na zahradních večírcích u bazénů pod palmami a s konty naditými miliardami dolarů jistě nekazí.

Donald Trump nejspíš předpokládá, že tak jak krizi způsobil, stejně snadno ji dokáže uřídit a nakonec i zabrzdit. Předpokládá, že válka s Íránem skončí nějakým takovým způsobem, který bude on moci prohlásit za další ze svých ohlášených, ve skutečnosti nedosažených vítězství, aniž by byl Írán ovšem nucen zůstat za ním pozadu. Tedy také Teherán prohlásí výsledek války za své vítězství. Bude jistě potřebovat mít po ruce více důkazů než Donald Trump pro své tvrzení. Na Západě k uvěření totiž úplně stačí pouhá důvěra k oficiálnímu tvrzení. Důkazů pro nic už delší čas vůbec netřeba.

Když ale někdo plánuje připravit krizi a chaos, ne vždy mu tak ambiciózní zlověstný plán vyjde. Rozpoutané živly mívají tendenci k samostatnému vývoji. Jako zemětřesení, povodeň či lesní požár. Po celém světě stále probíhají demonstrace proti válce v Íránu. Proti americké válce a proti Donaldu Trumpovi probíhají demonstrace i ve Spojených státech. Stejně jako se lidé bouří proti současnému izraelskému režimu; protestují mnohde samotní Izraelci. Ropná krize ve světě nezůstává izolována jen na sektor ropných produktů, ale pomalu se šíří také do dalších oblastí a zasahuje jiné komodity. Například světový obchod s hnojivy, jehož oslabení může vést k těžké krizi v zemědělství, nakonec k hladu v celých regionech planety. Je to ostatně logické, ropa, plyn, elektrická energie, to jsou zdroje, bez kterých se v moderním světě absolutně závislém na zdrojích neobejde v podstatě vůbec nic.

Chaos, který na planetě vyvolává Donald Trump ve snaze udržet planetární hegemonii Spojených států, se nachází teprve ve své úvodní fázi. A to jsme už svědky definitivního pohřbení mezinárodního práva a nastolení pravidla síly. Síla, to je právo! Tak asi zní základní článek Trumpovy politiky. Není to v dějinách žádná novinka. Novinkou je pouze nebezpečná skutečnost, že takto definovanému „právu jako síle, která může beztrestně úplně všechno“, už nečelí žádná etika. Alespoň na Západě v některých kruzích probíhá takováto metamorfóza morálky. „Není-li Boha, všechno je dovoleno,“ napsal ruský spisovatel F. M. Dostojevskij v románu Bratři Karamazovi. Podobně charakterizoval úpadek mravů v důsledku „smrti Boha“ také německý filozof Friedrich Nietzsche.

Člověk nemusí být nutně věřící ve smyslu některého náboženství, aby dobře chápal, jak zhoubně na civilizaci působí, když se z ní vytratí i Kantův kategorický imperativ: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Jistě, hvězdné nebe nad námi Trump ještě nezlikvidoval, třebaže mu asi nevydělává dolary, ale ten mravní zákon v nás ničí nezájem mnohých lidí o poznání skutečnosti, takto vlastně pasivita nezúčastněného svědomí. Ono Gándhího „neodporování zlému“ rozhodně nevyzývalo k pasivitě svědomí, třebaže to tak mohlo na první pohled vypadat.

Když ze světa zmizí autorita, která si původně získala důvěru tím, že byla objektivní, spravedlivá a lidská; když se nejvyšší hodnotou stanou peníze a kariéra, dokonce samotná síla, aniž by proti tomu stály tradiční zábrany spočívající v chápání práva, spravedlnosti i oné přirozené etiky, která říká: „Nedělej jinému, co nechceš, aby se dělo tobě“, tak v tom případě je asi opravdu „vše dovoleno“. Vždy se v dějinách uplatňovala síla a stále hrály velikou roli peníze a kariéra, ale proti tomu pořád ještě zůstávala docela silná bariéra jednak víry, ale také etických zásad, které člověk získával doma, ve škole, mezi přáteli a spolupracovníky, nebo i v politickém prostředí. To bylo plné autorit, někdy přehnaných, zkostnatělých a ne zcela oprávněných, ale v zásadě platných a dobrovolně přijímaných.

Ivo Šebestík

(Nové slovo)