Primitivně jednoduchá taktika k pokračování války na Ukrajině

Kyjevský režim zachraňuje sám sebe bez ohledu na obyvatelstvo Ukrajiny a bez ohledu na budoucnost své země. Západní imperialisté a militaristé vedou válku proti Rusku proto, že je to válka proti Rusku. A oni nutně potřebují mít v Rusku nepřítele! Po rozpadu SSSR mohl Západ velice snadno stoleté nepřátelství s Ruskem převést v plodnou spolupráci a svět uvést do stavu bezpečnějšího, než v jakém se nacházel ve studené válce. Jenomže imperialismus tak, jak se zformoval koncem 19. století, předpokládá růst moci a zisků, jaký nesnese hranic. Tedy potřebuje násilí, neobejde se bez válek, neboť se chce zmocňovat cizích zdrojů i cizí levné pracovní síly. Toto je neřešitelné věčné prokletí imperialismu, který plodí kolonialismus a podařilo se mu plynule přejít v neokolonialismus.

Imperialismus s militarismem a (neo)kolonialismem se po rozpadu bipolárního světa nikam neztratily. Nevypařily se z planety Země. Naopak mohutně se nadechly, neboť „vzduch byl nyní pro ně čistý“. Nic nestálo expanzi v cestě. Velká překážka, SSSR, byla odklizena. Odklidila se dokonce sama, navíc v bláhové naději, že jí bude za to někdo vděčný a s Rusy začne jednat jako s partnery. Nestalo se tak. Národům, které po rozpuštění SSSR putovaly na Západ jako do „země zaslíbené“, se o skutečné charakteristice tohoto Západu neřeklo ani slovo. Nač zbytečně znejistit občany, kteří se tak těšili na svobodu, demokracii, volné hraniční přechody a na ohňostroj blahobytu, i spotřeby a zábavy? Nač jim říkat, že za západním úspěchem a blahobytem se skrývají agresivita, hrabivost a bezohlednost?

A tak se stalo, že se národy, které nebyly nikdy imperialistické, militaristické a ani neměly kolonií, radostně nalodily na flotilu Západu, vstoupily na paluby jejich dvou lodí, do NATO a do EU, čímž se zavázaly sdílet nejenom cizí imperialistickou, militaristickou a (neo)koloniální politiku, strategie a orientaci, ale dokonce i samotné myšlení. Nakonec se rády a dobrovolně naučily i poslouchat a chutě převzaly kulturu i životní styl. Nevšimly si, že nenápadně, za lahodného zpěvu ptáků a cvrlikání cikád znovu ztratily nezávislost a opět nerozhodují samy o sobě. Přestaly být pány ve svých domech a z jejich demokraticky volených reprezentantů se stali pouze místodržící. Zase poslouchají, co žádají jiní, cizí. A nyní dokonce přebírají i mnohé dekadentní prvky včetně skutečných kulturních deviací.

Kdyby Západ chtěl a dokázal vybudovat s Ruskem nějaké partnerské rovnocenné vztahy, musel by začít žít v míru, což nedokáže. Rusko je pro něj cenné tím, že představuje sílu, jakou je možné kdykoliv označit za „hrozbu Západu a jeho hodnotám“. A po rozpuštění SSSR se též podařilo vychovat dvě rusofobní generace, jaké se nezajímají o příčiny a následky ve vývoji světových událostí a upřednostňují zkratkovité návody k emocím. Neslyšet za pětatřicet let ani jediné vlídné slovo na adresu Ruska, to opravdu nemohlo nemít úspěch.

Západ tedy chce pokračovat ve válce proti Rusku, kterou nevede kvůli celistvosti Ukrajiny, neboť sám rozbil celistvost Jugoslávie i samotného Srbska a přál by si rozbít též celistvost Číny, a Rusko by s radostí roztrhal na kusy, rozparceloval na desítky či stovky kolonií. Západ nevede válku proti Rusku proto, že by jej iritovalo zabíjení lidí, protože jej ani trochu nezneklidňuje genocida palestinského obyvatelstva ze strany izraelské vlády. Ani mu nevadilo zabíjení civilistů včetně dětí na Donbase, které páchal kyjevský režim od roku 2014. Západ nevede válku proti Rusku proto, že by mu vadila invaze ruské armády na Ukrajinu, když se sám pravidelně dopouští nevyprovokovaných agresí a vede je pod falešnými záminkami a s mimořádnou brutalitou i proti civilním cílům. Západ nevede válku proti Rusku proto, že by odsuzoval anexe cizího území, když se cudně umí dívat stranou, měl-li by snad spatřit například Izraelem dlouhodobě anektovaná palestinská území. Západní „lídři“, kteří bohužel reprezentují Západ, mají nesmírně flexibilní morálku. A díky flexibilitě jejich morálních kategorií a hodnot by jim nejvíce slušelo, kdyby mlčeli. Pokud nedokážou hodnotit jevy podle jevů samotných, ale hodnotí je vždy jen na základě toho, KDO je jejich původcem, činitelem či pachatelem, pak je jejich takový názor zcela bezcenný. Teorie založená na principu, že „MY můžeme všechno, ONI nesmí nic“, je koloniálního původu a odpovídá mentalitě vztahu pána k bezprávnému domorodci. Tato koloniální mentalita je národům, které nikdy žádné kolonie nevykrádaly, cizí. Není divu, že se s tím někteří lidé odmítají ztotožnit a zastávají názor, že lidé na celé planetě jsou si navzájem rovni.

Západ, to nejsou občané Západu, ale především hluboký stát ve Washingtonu a evropská „koalice ochotných“ složená z reprezentantů bývalých koloniálních mocností nebo kontinentálně východním směrem expanzivního Německa. Nebo jsou to země, které mají s Ruskem nevyřízené účty (v tomto smyslu asi zejména Finsko, Polsko a Pobaltí) a vyřizovaly si je (některé z nich) naposledy dokonce na straně nacistického Německa v čase realizace jeho Plánu Barbarossa. Tyto síly vedou válku proti Rusku proto, že je to Rusko. A proto, že potřebují válku a nedokážou existovat bez udržování válek a jejich vyvolávání. Nevedou válku pro Ukrajinu a za Ukrajince. Vedou ji po osmdesáti letech jakési latence, tedy bezpříznakového období před opětným vypuknutím choroby, znovu proti Rusku a s nezmenšenou nenávistí. A to je obrovský rozdíl mající největší vypovídající cenu. Občanům v zemích EU/NATO je předkládána zcela falešná argumentace skrývající se za morální důvody, jaké jsou těmto strukturám absolutně cizí.

Koalice ochotných chce ve válce pokračovat také proto, že její „lídři“ neumějí řešit problémy ve svých vlastních zemích. Sami je způsobili nebo je způsobili jejich předchůdci, ke kterým se tito hlásí. Takže válka má pokračovat také kvůli neschopnosti a bezradnosti evropských „elit“. Rozhodně nemá pokračovat proto, aby se lidem na Ukrajině žilo lépe. Pomoc Ukrajině nebyla u západních „elit“ nikdy v plánu. To by Západ musel zabránit pučistům v převzetí moci, ne je v tomto podporovat. Ukrajina se díky pučistům z „euromajdanu“ stala nástrojem cizí vůle a tento nástroj má být užíván, dokud se úplně nezlomí. Pak si militaristé najdou nový nástroj.

Jak dosáhnout pokračování této absurdní války zplozené agresivitou militaristických sil na Západě a zkorumpovanými šovinisty, kteří se chopili vlády na Ukrajině protiústavním krvavým převratem? Návod je prostý. „Koalice ochotných“ se na svém postupu mohla domluvit se Zelenským po telefonu za dvě tři minuty. Nemuseli se kvůli tomu tolikrát obřadně scházet, objímat, líbat, fotografovat a křečovitě se usmívat. Stačí, aby Zelenskyj soustavně kategoricky odmítal ruské návrhy dohody, ze kterých Rusko nemůže a v zájmu svého vlastního bezpečí ani nesmí ustoupit. Takto se dosáhne patové situace, v níž může válka pokračovat. Je přitom komické, když se Zelenskyj odvolává na nedotknutelnost ukrajinské ústavy. Ta ve skutečnosti shořela na popel na ukrajinském protiústavním „euromajdanu“ v roce 2014. Shořela s ní i legitimita nové ukrajinské vlády zvolené díky umlčení opozice. Shořel závazek ukrajinské neutrality, který představoval jednu ze základních podmínek samostatnosti Ukrajiny. Poslední zbytky popele této ústavy rozmetal vítr, když Zelenskému vypršel mandát prezidenta. V této ústavě byl mimochodem zakotven také závazek respektu k národnostním menšinám včetně práva užívat svůj jazyk. I to režimy Porošenka a Zelenského spálily na popel. Když se Zelenskyj po tom všem odvolává na ústavu, zní to opravdu jako hodně špatný vtip.

Zelenskyj v rámci této hry s cílem dosažení patu například odmítá ruský požadavek na vyklizení cca 30 procent území Donbasu, která zůstávají pod kontrolou Kyjeva. Argumentuje, že jej Kyjev neopustí „bez boje“, že by se to rovnalo kapitulaci. Volně přeloženo, má jeho argumentace asi následující logiku: „Když jsme bojem ztratili sedmdesát procent Donbasu, tak jsme odhodláni bojem ztratit i zbývajících třicet procent.“ Takže k mrtvým a raněným, které přinesla ztráta sedmdesáti procent území, přibudou ještě mrtví a ranění v důsledku prohraných bojů o zbývajících třicet procent území. Je to opravdu logika hodná Zelenského. A je to vlastně rovněž logika hodná „lídrů“ z „koalice ochotných“. Nejspíš skutečně platí, že si evropské „elity“ našly v Kyjevě sobě rovného. Občanů v zemích EU se na názor pochopitelně nikdo neptá. I takto vypadá demokracie v současné dekadenci Západu. Úplně stejnou hodnotu „cesty k patu“ má rovněž Zelenského trvání na právu Ukrajiny vstoupit do NATO. Tímto „právem“ se dává Rusku naopak právo proti tomuto svému ohrožení vojensky zasáhnout? Takže zpět na start?

Má-li v Zelenského mysli Ukrajina právo vstoupit do NATO, pak tím Zelenskyj říká obyvatelům Evropy, že oni zase mají právo připravit se na jadernou válku. Je to všechno jako ze scénáře šílenců. Nebylo by už opravdu načase začít si do parlamentů, vlád a do úřadů prezidentů volit soudné lidi? V ČR bude tato příležitost už v říjnu letošního roku. Pokud bude šance na změnu letošními volbami promrhána, pak to bude pro české země ještě nesrovnatelně větší tragédie, než jakou byla Bílá hora roku 1620. Pověstná pobělohorská „doba temna“ je totiž už dávno opět v plném proudu, takže je opravdu nejvyšší čas rozsvítit všechna světla, aby bylo lépe vidět na záchranu míru, bezpečí, demokracie a svobod a na obnovování ztracené nezávislosti.

Ivo Šebestík

(Nové slovo)