Ivo Šebestík: Ukrajinci jako gladiátoři v aréně Západu

Jen je k nim váže asi ona momentálně vyhrocená rusofobie, která byla vždy vlastní pouze části maloruské (ukrajinské) populace, především té na západě území s centrem ve Lvově, jejíž příčiny, ale hlavně cíle nemají se záminkami pro šíření rusofobie, které existují a jsou masivně podporovány na Západě, opět vůbec NIC společného. Ukrajinský rusofobní nacionalismus se objevil v době, kdy se Ukrajina už dvě desetiletí nenacházela ve svazku s Moskvou. Rusové osudy Ukrajinců neřídili! Ukrajina byla nezávislá a její bezpečí garantovala v ústavě zakotvená neutralita. Neexistoval jediný důvod k takzvanému „národně osvobozeneckému boji“, jaký by snad mohl alespoň částečně vysvětlovat explozi protiruské orientace Ukrajiny. Národy oprávněně bojují jen s těmi uchvatiteli, kteří je drží násilím v moci. Tato podmínka nebyla na Ukrajině ve vztahu k Ruské federaci po roce 1991 naplněna. Spory s Ruskem, konflikt s ruskojazyčnou mnohamiliónovou menšinou usazenou na svém území tisíc let nebo alespoň celá staletí, a takto i cesta ke konfliktu s Ruskou federací, to vše bylo ABSOLUTNĚ ZBYTEČNÉ! Ale stalo se to. Proč se to stalo? No jednoduše proto, že renesance či resuscitace západoukrajinského rusofobního nacionalismu „přišla Anglosasům jako na zavolanou“.

Anglosaské vysoce arogantní centrum imperialismu, kolonialismu a militarismu, které existuje úplně nezávisle na vůli občanů, našlo cestu k zájemcům o obnovu německého revizionismu, k militaristům a „neokolonizátorům“ v řadě dalších evropských zemí; a pochopitelně hravě oslovilo také státy ve východní a severovýchodní části EU, které se dílem Ruska bojí a dílem s ním mají nevyřízené účty (většinou neuspěly v souboji o teritoria a o nadvládu). Přičemž ostatní členové EU/evropské NATO, postupně vytrhávané z kořenů nezávislé národní existence a vedené vycvičenými kariéristy, strhla rusofóbní lavina bezmocně s sebou.

Takto sešitý, slepený, hřeby přitlučený a šrouby a maticemi sešroubovaný komplex přátel krvavého militarismu a ohromných válečných zisků, vydávaných s nebetyčnou drzostí za obranné rozpočty, samozřejmě složený především ze starých známých zájemců o ruské energie a jiné celá staletí jim beznadějně unikající bohaté ruské zdroje, nejprve zajásal (k nebi jak gumový balónek povyskočil) nad vhodně načasovanou resuscitací západoukrajinského rusofobně orientovaného nacionalismu, se slibnou a v minulosti již několikrát vyzkoušenou vývojovou tendencí k nenávistnému šovinismu. A poté náš západní ohromně kulturní slepenec, ona rajská zahrada obklopená džunglí (Borrell), ihned zahájil námluvy s místními ukrajinskými oligarchy (též, soudě podle zlatých toalet, nepochybně vysoce kulturními) těšícími se na mohutné jako mrakodrapy vysoké přílivové vlny dolarů a eur proudící z daní prostých Američanů a občanů EU, pochopitelně směřující (odkloněné?) hlavně na jejich vlastní konta. (Viktor Orbán opravdu nemohl zachytit všechno.)

Vize zlatých toalet se takto zasnoubila se západní vysoce kulturní touhou konečně zničit Rusko a rozkrást jeho bohatství. No a zbývalo už jen jediné: Aby občané Ukrajiny takto za zvuku trubačů nastoupili jako gladiátoři do arény západního imperialismu, kořistnického neokolonialismu a bezohledného militarismu vydávaného s černým humorem za „obrannou bezpečnostní politiku“, aby zde beznadějně avšak čestně bojovali s mnohem silnějším jaderným nepřítelem a za potlesku západních (ale i svých vlastních) oligarchů zemřeli. „Ave, imperialisme, morituri te salutant!“

Krev gladiátorů vsakuje do písku arény, zatímco miliardy dolarů a eur vsakují do kont militaristů. A celé to „koloseum“ v tógách stojí a tleská a Boris Johnson ukazuje prstem… Asi směrem dolů, i když o tom se vedou spory, kterým směrem prst rozhodčího o životě a smrti za časů římských skutečně směřoval. Dnes bychom asi souhlasili s tím, že dolů. Neboť přesně tam směřuje celá západní civilizace. Stačilo, aby si občané eurounijních států dvě tři desetiletí nedali pozor na to, koho posílají do parlamentů, vlád a na prezidentské stolce. A neštěstí je hotovo…

Kdyby politikům v Evropské komisi nacházející se pod vedením Ursuly von der Leyenové a současným lídrům naprosté většiny států EU, někdo vzal rusofobní politickou orientaci, nezůstala by z jejich politiky ani jediná molekula, ani atom, ani elektron. Nezůstalo by prostě vůbec nic. Skutečné programové vakuum. Veškerá jejich politická orientace totiž stojí a padá s rusofobií. Kromě ní nemají tito „politici“ ve službách oligarchů živících se obchodem se zbraněmi či ropnými produkty v zásobě už nic jiného, než cestu k upevnění moci, tedy cestu k postupnému odstranění posledních zbytků autonomie národních států a politických práv občanů.

Obě odsouzeníhodné, bezectné programové priority, rusofobie a upevnění moci až do formy diktatury, se navzájem doplňují. Jedna z nich je zároveň podmínkou existence té druhé. Jsou to spojité nádoby, vlastně ohromný smrtící sankční balík dopadající na hlavy nic netušících občanů evropských zemí.

Rusofobní strategie těchto sil, které ovládají většinu států EU, předpokládá, že Ukrajina a její obyvatelstvo zůstanou i nadále gladiátory, armádou EU/evropské NATO, což neznamená nic jiného než to, že budou využíváni pro všechny válečné konflikty, které ke svému bohatnutí potřebuje západní, hlavně anglosaský, vojensko-průmyslový komplex, ale i obchodníci se zbraněmi, kteří tento „pokrm boha Marta“ ochutnali i mimo západní centra. A velice jim zachutnal. Evropské figurky ve vysokých funkcích budou i nadále cestovat do Kyjeva a objímat se průhlednou láskyplnou falší se Zelenským. Evropští „lídři“ totiž potřebují války, aby uspokojili oligarchii, která si je vychovala, vycvičila, řídí je a je garantem jejich kariér. Potřebují války, neboť neznají jiný recept, jak se udržet v sedle, u moci, tedy jak udržet v chodu celý ten systém, který v Evropě neměl být nikdy ustaven.

Ohromně tito lidé potřebují války, ale nemají odvahu (alespoň prozatím) do těchto svých válek posílat občany svých států, neboť každá rakev vracející se z válečné fronty domů snižuje jejich oblibu a ohrožuje další jejich zlořečenou kariéru. Právě toho se ohromně bojí Donald Trump vyhrožující pozemní operací proti Íránu. Ví, že by to bylo fiasko a jeho konec. Popravdě řečeno, aktivistická média a nevládní političtí aktivisté udělali pro rozšíření toxické rusofobie skutečně obrovský kus špinavé práce, ale podařilo se jim zfanatizovat poměrně malé procento lidí. Petr Poustevník, mnich z Amiensu, který jezdil od vesnice k vesnici na oslu, aby roku 1096 shromáždil na patnáct tisíc prostých lidí, kteří s ním pak táhli bojovat do Svaté země, byl rozhodně mnohem schopnější válečný agitátor. Skutečnost, že se média hlavního proudu a aktivisté ozývají skoro nepřetržitě, odevšad a tak hlasitě, ve skutečnosti nevypovídá nic o počtech fanatických rusofobů.  

Západní kolonialismus rovněž už dávno stačil vyprodukovat odpudivý syndrom civilizační nadřazenosti, který vysílání vlastních vojáků do válek na smrt významně brzdí. Ve státech, které neokusily „rozkoš“ vykořisťování domorodců, kteří by se jim klaněli až k zemi, se v posledních třech desetiletích uplatnil maličko odlišný syndrom, a sice takzvané „lepšolidství“. Někteří „lepšolidé“ nacházející se skoro výhradně ve státech bývalého sovětského bloku, by se nejraději úplně vyvázali z národní identity, začali psát svá jména anglicky a odhlásili se i ze samotné příslušnosti ke slovanskému etniku. Především pro ně je rusofobie vlastně jakýmsi obřadem povýšení do rytířského stavu mezi západní panstvo, ne-li přímo nanebevzetím. Už ve starověku byli ovšem takoví, kteří zatoužili hodovat společně s olympskými bohy. Vzpomínáte si, pane Tantale? Nedopadlo to nejlépe. Stal jste se pořekadlem.

Pýcha tohoto lepšolidství je pochopitelně stejně ubohá jako syndrom civilizační nadřazenosti. „Trpaslíkům je nutno klaněti se hlouběji,“ napsal svého času polský satirik Stanisław Jerzy Lec. Lepšolidem padne jako ulité.

Mají tedy bojovat a umírat ti, jichž se syndrom civilizační nadřazenosti vyprodukovaný kolonialismem (i rasismem) netýká. Ukrajina byla velká a velkou zůstane i poté, kdy její čtvrtina nebo třetina plně unikne kontrole Kyjeva. Obyvatel měla Ukrajina v rámci Sovětského svazu po Rusku nejvíce. Přibližně padesát miliónů. Dnes nikdo spolehlivě neví, kolik obyvatel Ukrajiny zůstává pod kontrolou Kyjeva. Realistické odhady mluví o přibližně polovině toho počtu. Přesto lidské zdroje tato nešťastná, mnohokrát ze Západu (za pomoci místních nacionalistů a kompradorů) cynicky podvedená a zneužitá země, zdá se, stále má.

Extrémní cynismus falešně přátelského, ve skutečnosti sobeckého, zištného, hrabivého a vypočítavého Západu (míněna západní kryptokracie vystupující v kostýmu demokracie s rolničkami, nikoliv občané) sází na tyto zdroje a na existenční zoufalství exponentů kyjevského režimu, kteří válkou s Ruskem, a zároveň sázkou na Západ hrají de facto sami ruskou ruletu. (Kolik komor zůstává v bubínku prázdných? Dvě? Jedna? Žádná?) Dokud bude obojí k dispozici, bude eurounijní Západ nadále strašit své občany Ruskem, zuřivě zbrojit a nechávat Ukrajince ve smrtícím kotli. Umírají také i Rusové, ale toto vyhlazování Slovanů měl evropský Západ nejméně jednou na programu docela otevřeně. Bylo to za časů rozsáhlé Hitlerovy evropské fašisticko-nacistické koalice, která měla více členů než pozdější koalice protihitlerovská. (Proto se v EU tak urputně bojuje s dějinami druhé světové války. Dnes už mají zlomena všechna žebra, končetiny i vaz.) Nikdo dnes sice na Západě otevřeně nepřiznává projekt zabíjení Rusů, nicméně nikdo také netrestá ty osoby, které k zabíjení Rusů výslovně a úplně otevřeně vyzývají. Asi to vysoce kulturnímu Západu nevadí. Není to ostatně poprvé, kdy se v Evropě podporovala etnická nenávist vůči vybranému národu. „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k jejímu opakování (George Santanyana). Třeba se minulost opakuje v jiných kulisách, zcela jistě s jinými aktéry, někdy podruhé jako fraška (Karl Marx, Slavoj Žižek), a také dost možná se tak děje ve spirále, jak o dějinném vývoji soudil V. I. Lenin.

Politická, finanční, mediální i vojenská podpora udržování války probíhající v horké formě mezi Rusy a Ukrajinci na Ukrajině, ve skutečnosti prozatím poslední fáze delší než stoleté války západního kolonialismu a imperialismu vedené zuřivě a odhodlaně za zisk ruského území rozdrobeného do kolonií a za uchvácení úplně všech ruských zdrojů (podobně, jako když Donald Trump ukradl ropu bezmocné Venezuele), tedy také za zničení Ruska jako konkurenční euroasijské i světové mocnosti, bude v budoucnu patřit k nejostudnějším kapitolám celých evropských dějin. Jestli se Evropanům podaří přečkat toto děsivé intermezzo šovinismu a barbarství, epochu šílených vlád, a Evropa se stane znovu vysoce kulturní a vzdělanou částí světa, budou se příští generace za tuto ostudnou kapitolu v dějinách Evropy stydět. A nebudou chápat předky, kteří v tom sice žili, ale nic neviděli, nic nechápali. A někteří dokonce souhlasili…

Ivo Šebestík

(Nové slovo)

Ilustrácia vygenerovaná AI Gemini.