Ivo Šebestík: V Mnichově 1938 byl Hitler obdarován více než „jen“ českým pohraničím

Vzhledem k tomu, že po listopadu 1989 se všechny čtyři státy, jejichž dřívější představitelé byli signatáři „Mnichovské dohody“, staly spojenci České republiky i Slovenské republiky, přestalo se pojmu „zrada“ postupně užívat, až vymizel zcela. A s ním takřka i vzpomínka na celou událost. Nesluší se připomínat přátelům, že dříve nebyli přáteli. Oba nástupnické státy bývalého Československa se postupně ocitly „integrovány“ v západních „demokratických“ strukturách, v NATO a Evropské unii, tedy v prostoru nacházejícím se pod plnou kontrolou vládnoucích struktur ve Washingtonu. Takto byl osud objektivní, tedy krajně negativní vzpomínky na Mnichov 1938, v podstatě zpečetěn. Na západních demokraciích, jejichž demokratičnost a smysl pro svobodu názoru jsou stále spornější, prostě nesmí utkvět ani smítko chyb a vin, třebaže před jejich prahem stojí v nekonečné řadě milióny kamionů plně naložených hodně nečistým materiálem.  Zvláště americký a britský „materiál“ z posledních let je z těch kamiónů už cítit opravdu hodně daleko.

O Mnichovské dohodě (mnichovské zradě) byla po válce napsána spousta knih i odborných studií. Mezi nimi stále velice užitečná práce českého exilového historika Bořivoje Čelovského napsaná původně německy, teprve později vydaná v češtině pod názvem „Mnichovská dohoda 1938“ (Nakladatelství Tilia 1999), což je doslovný překlad německého titulu. Vydány byly také dokumenty týkající se činnosti prezidenta Edvarda Beneše, a to pod názvem Edvard Beneš, Němci a Německo (vydaly Masarykův ústav a Archív Akademie věd ČR, Praha 2016 a léta následující). Zde jsou v několika svazcích originály Benešovy korespondence s československými i zahraničními politiky, a to včetně znění v cizích jazycích. Vedle nich také záznamy z jednání prezidenta Beneše. Několikrát byly vydány také Benešovy Paměti a další jeho knihy zabývající se „mnichovskou tematikou“. Benešovských monografií byla napsána také dlouhá řada. Většinou v nich dominuje základní „hamletovské dilema“, zda se mělo a mohlo Československo nacistickému Německu v čase Mnichova bránit. Nebo by obrana byla marná. Spolu s tímto základním tématem existuje pochopitelně soubor témat dalších, z nichž některá se týkají vztahu obou tehdejších evropských demokracií, Velké Británie a Francie k Československu a k otázce „odevzdání Sudet“ Hitlerovi. A nechybí ani pohled na předválečné postoje Sovětského svazu.

Vzhledem k tomu, že se „oficiální historiografie“ a mainstreamová publicistika nedokážou vymanit z pozice služek v každé době právě aktuálně panujícího politického systému či režimu, liší se optika výkladu a komentování západních demokracií a Sovětského svazu podle toho, v jakém režimu se dotyčný oficiální historik či mainstreamový publicista nacházejí. Za bývalého režimu v Československu byl náhled na západní demokracie kritický a vůči Moskvě submisivní. V posledních více než třech desetiletích je tomu právě naopak.

Vraťme se vzhledem k tehdejšímu postoji západních demokracií vůči Československu alespoň na chvíli ke kritickému pohledu, přičemž si můžeme dokonce dovolit být ještě kritičtější, než byl předlistopadový režim vzhledem ke své snaze neprohlubovat příkopy mezi Východem a Západem, neboť taková byla v Brežněvově epoše v podstatě i oficiální snaha Moskvy. Jelikož cca třetinu území předválečného Německa zaujímala Německá demokratická republika a několik bývalých spojenců Hitlerova Německa se stalo členy „socialistického tábora“, Moskva tak nějak nechtěla sypat pepře a soli do starých ran. Vzhledem ke Spojeným státům a NATO upřednostňovala udržování jakési silové rovnováhy, takže ani zde nebyla motivována k rozdírání bolavých míst z minulosti. Moskva zahájila otvírání archívů a oprašování fasciklů Západ kompromitujících dokumentů teprve nyní, když se ocitla pod mravokárným tlakem ze strany těch, kteří mají na hlavách másla celé hroudy. Z minulosti předválečné, válečné, nedávné i ze žhavé (doslova) současnosti. To, samozřejmě, není nic dobrého vzhledem k budoucím vztahům národů, ale copak existuje ještě něco dobrého?

Na otázku, zda se mělo Československo Německu bránit nebo ne, nebyla dodnes dána uspokojivá odpověď. Československo mělo technicky vzato velmi kvalitní výzbroj i vojenský výcvik. V případě mobilizace bylo schopno povolat cca 1 250 000 vojáků, přičemž armáda měla v mírovém stavu něco přes 200 000 mužů. Československo mělo i s Podkarpatskou Rusí necelých 15 miliónů obyvatel. Polsko, které mělo více než dvojnásobek počtu obyvatel, mělo armádu v mírovém stavu jen asi o 50 000 mužů početnější. Ve zbraních, tedy především v letadlech, tancích a dělech, mělo Německo pochopitelně převahu, i když v čase Mnichova se nejednalo vždy a ve všech ukazatelích o převahu v poměru 3 ku 1, jaká za tehdejšího stavu bojů byla nutná pro útočící stranu, aby měla tato jistotu úspěchu. Československo přibližně od poloviny 30. let budovalo vůči německé hrozbě systém opevnění. V čase Mnichova nebyl pevnostní val dokončen, nicméně i v jeho nedokončené podobě představoval jistou, alespoň částečnou obrannou pevnost.

Politické aspekty možné obrany Československa ve 30. letech 20. století

Otázka možností československé obrany proti Německu ale spočívala spíše v politických aspektech než v těch ryze vojenských. Československo bylo zabezpečeno (Praha si to alespoň myslela) smlouvami s Francií a se Sovětským svazem. Bylo součástí francouzského obranného systému. Ovšem, Francie měla plnit svůj spojenecký závazek vůči Československu na základě dohody s Velkou Británií. A zde se rodil základní problém. Sovětský svaz byl sice po svém vstupu do Společnosti národů v září 1934 také součástí francouzského systému obrany, nicméně z pohledu západních demokracií zůstával velmi nevítaným členem tohoto systému. Západní demokracie od ruské revoluce říjen/listopad 1917 hledaly všechny možné cesty k rozbití ruského státu a takto celého Sovětského svazu. Účastnily se intervenčních sil zasahujících do občanské války v Rusku, podporovaly a financovaly bělogvardějskou opozici, a konečně také podpořily Polsko finančně i vojensky v jeho válce s Ruskem. Dokonce plánovaly na léta 1929/1930 velký společný útok na Sovětský svaz.

Nebojovaly proti sovětskému bolševickému systému, pochopitelně, v zájmu obyvatel Sovětského svazu (takový altruismus je vždy ryzí propaganda), ale výhradně ve snaze ustavit v Rusku takovou formu vlády, která by jim umožnila provádět kolonizaci obrovských prostor starého ruského impéria. A zároveň by tato taktika paralyzovala ruské ambice na to zůstávat nadále mezi největšími mocnostmi planety, což byl status quo přinejmenším od doby Petra Velikého (začátek 18. století). V podstatě by de facto navazovala na politiku posledního ruského cara Mikuláše II., který tuto západní kolonizaci v jistém smyslu umožňoval. Obrovským způsobem Rusko na Západě zadlužil, umožnil západním podnikatelům a firmám, aby na ruském území podnikaly a vyváděly zisky ze země. Boris Jelcin do jisté míry na tento styl posledního cara – ke škodě Ruska – navázal. Za to byl na Západě velmi oblíben. Kdo ničí vlastní zemi ve prospěch imperialisticko-koloniálních oligarchů a plutokratů, je jimi hýčkán a těší se mimořádně pozitivní reklamě příkladného liberála-demokrata. Kdo bojuje za nezávislost, je autokrat, tyran a musí být usankcionován k smrti. Car zanechal obrovské dluhy, které bolševici svým interventům ovšem následně odmítali platit. A propos, neplatili ani dluhy Kerenského vlády, jež byla krátkým neúspěšným intermezzem mezi carem a bolševiky.

Západní elity se ve 30. letech 20. století bály bolševismu, třebaže Stalin nesdílel Trockého plány na export revoluce a držel se budování a upevňování svého systému doma. Moskva se takto držela mírové politiky a dávala to ve Společnosti národů najevo. Jenomže finanční a průmyslové kruhy tehdejšího Západu nebyly jediné, které se bály případného sovětského zásahu do událostí v Evropě. Velice se ho obávali také finančníci v Benešově Československu. Proto se stalo, že před Mnichovem Beneše navštívili zástupci československých průmyslníků a finančníků (kruhy kolem agrárníků, Preisse, Feierabenda, Černého a dalších), kteří Beneše varovali před přijetím vojenské pomoci od Stalina. Vyhrožovali mu, že v tom případě mu nedají na válku peníze. Podobně, jako tomu bylo například ve Velké Británii, také v Československu existovaly kruhy vesměs vlivných a bohatých lidí, kteří měli za to, že „se s Hitlerem“ nějak domluví. Hitler totiž, jak soudili oni, „nebral majetky“. Stalin by je o majetky připravil. V jejich očích bylo tedy rozhodnuto. Byli to lidé, kterým imponoval italský fašismus i německý nacismus. Buďto nedokázali ve své době odhadnout, jakým směrem obě totality postupují, nebo jednoduše soudili, že případná ztráta nezávislosti Československa jim osobně na škodu nebude. Bude stačit projevit loajalitu vůči nové moci a všechno půjde dále dobře. Čert vezmi svobodu a nezávislost, jen když jsou peníze a funkce! Tito lidé si brali na mušku stoupence nezávislosti, a tím odporu vůči Hitlerovi. K jejich obětem patřil například i Karel Čapek, kterého nenávistná kampaň kolaborantských kruhů zbavila zdraví i posledních sil, takže v prosinci 1938 (na Vánoce) Karel Čapek podlehl zápalu plic. Mnichovská zrada a výtrysk domácí kolaborace jej nesmírně vyčerpaly. Jeho bratr, malíř, ilustrátor a spisovatel, Josef Čapek, byl nacisty zatčen a utýrán k smrti.

Cliveden Manor lady a lorda Astorů a další britští sympatizanti s německým nacismem

Ve Velké Británii se nacistické Německo těšilo sympatiím mezi významnými členy britské aristokracie. Ve Velké Británii existovalo aristokratické rodinné sídlo Astorů, takzvaný Cliveden Manor. V Anglii se o něm mluvilo jako o „druhém Foreign Office“. V luxusním sídle se scházeli příslušníci aristokratických, průmyslových, finančních, a také vysokých politických kruhů. Jako doma se zde cítili premiér Chamberlain i lord Halifaxe, ministr zahraničí. Hostem zde býval také Neville Henderson, tedy britský velvyslanec v nacistickém Německu. A jako tomu bývá i na demokratickém Západě (tehdy i dnes), do společenství patřili i vlivní novináři. Skupina kolem Daily Mailu měla k Německu přátelský vztah. V sídle lorda a lady Astorových nechyběli ani někteří redaktoři Timesů. Vedle Cliveden Manor existovala ve Velké Británii také skupina Beaverbrook, která rovněž podporovala Chamberlainovu politiku „appeasementu“ vůči nacistickému Německu, což byl pojem, jaký vyjadřoval v podstatě jen velmi nepřesně to, co touto politikou Chamberlain a některé kruhy v Anglii ve skutečnosti sledovali.

Ostatně přítelem, dokonce obdivovatelem Adolfa Hitlera a nacistického Německa, byli i krátkou dobu vládnoucí král Edward VIII. a jeho žena, Američanka Wallis Simpsonová. Král Edward při návštěvě Hitlera v Německu zdravil zvednutou paží a jeho manželka byla podezřelá z toho, že poskytovala tajné informace Hitlerovu ministru zahraničí, Ribbentropovi. Sympatie těchto kruhů a vysoce postavených osob s německým nacismem se vykládaly jako snaha o vystavění hráze proti ruskému bolševismu. V souvislosti se Sovětským svazem se sice mluvilo o bolševismu, ale základem anglosaské animozity byl vždy tradiční protiruský postoj Anglie. Na tomto postoji se do dnešních dnů nezměnilo vůbec nic a nezmění se nic ani v budoucnosti. Jedná se zřejmě o nevykořenitelný rozpor mezi bývalou největší námořní koloniální mocností a největší mocností převážně vnitrozemskou.

Britská politika se vždy zakládala na principu „divide et impera“ a obrovská rozloha Ruska byla pro ni vždy velký oříšek. Když se od první světové války začal stupňovat boj o zdroje a suroviny, když započala de facto globalizace, Rusko se svojí rozlohou, vlivem, a hlavně obrovskými zdroji Velké Británii překáželo stále víc a víc. Po druhé světové válce se hlavní role v boji proti Rusku ujaly Spojené státy a Velká Británie se zavěsila za ně. Stoletá válka Západu proti Rusku mohla pokračovat. A trvá do dnešních dnů, a pochopitelně bude v různých formách a v různé intenzitě pokračovat i v následujících letech a desetiletích.

Tyto britské aristokratické, průmyslové a finanční kruhy považovaly Sovětský svaz za větší hrozbu (především pro sebe), než jakou v jejich očích představovalo nacistické Německo. Proto tyto kruhy prosazovaly politiku, jakou navenek reprezentoval ministerský předseda, Chamberlain, a která vstoupila do dějin pod velice nepřesným názvem „appeasement“, tedy „uklidnění, usmíření či ústupky“ vůči Německu a Hitlerovi. Tyto kruhy věděly velmi dobře, naprosto jasně, že předáním pohraničních území české a moravsko-slezské části tehdejšího Československa nacistickému Německu, Hitlera neuklidní ani neusmíří. Že tímto aktem pouze obrazně řečeno strhnou Československu „hradby“, takže si Hitler může kdykoliv přijít „pro ten zbytek“. Ten už dostane bez boje. Takže „sebrání zbytků Čech a Moravy“ nacistickým Německem nebude muset být ani považováno za začátek příští možné války. A pokud válka nakonec nastane (a Hitler se s českým pohraničím nespokojí), pak se Němci jistě omezí jen svůj na tradiční Drang nach Osten. A když Hitler napadne Sovětský svaz, tak vlastně pouze dovrší staré západní plány na likvidaci „bolševické hrozby“. Jestli mu k tomu jednou pomůže zadarmo získaná československá výzbroj po „stržení hradeb“ a spojeneckém opuštění československé armády a s ní i anektovaný průmysl Čech a Moravy, tak to vadit nebude. Že s takovým vývojem událostí Britové nepočítali? Že by?

Rok po anšlusu Rakouska zabralo nacistické Německo zbytek území Čech a Moravy. Až na drobné výjimky se tak stalo bez boje. Západní demokracie nereagovaly, maximálně se tu a tam ozvalo nějaké ojedinělé prohlášení nesouhlasu či údivu. Ve Velké Británii, ani ve Francii se skoro nepohnul lísteček na stromě.  Německý ozbrojený vpád na území Čech a Moravy, jež se staly z vůle evropských demokracií „středověkým městem se strženými hradbami“, není považován za začátek druhé světové války. Pročpak? Že se tak stalo bez boje, tedy bez válečné fronty? Skutečným důvodem, proč se 15. březen 1939 nepovažuje za začátek druhé světové války, je právě onen tichý souhlas západních demokracií. Nehnuly ani prstem, třebaže svým podpisem Mnichovské dohody tuto anexi bez boje doslova a do písmene umožnily.

Jistě, datum začátku druhé světové války je vůbec poněkud problematické. Nebere se v úvahu japonský vpád do Mandžuska, ke kterému došlo v letech 1931 až 1932. Ani italské tažení do Etiopie, tedy takzvaná druhá habešská válka z roku 1935. Tak nějak se nepočítá ani krvavý puč španělského generála Franca. Skoro to vypadá tak, že západní demokracie neberou v úvahu konflikty, jejichž vypuknutí nebo průběh z různých důvodů ignorovaly. Právě tak nedbaly ani v nejmenším na anexi Čech a Moravy, o jejichž bezbranné pozici dříve samy rozhodly. Inu, není nad spojence! Každý národ by studiem historie měl dospět k poučení, že jediným spolehlivým spojencem je sobě on sám.

Západní demokracie „tak nějak pochopily“ údajné německé historické nároky na české země

Tohoto britského (a do jisté míry i francouzského) „pochopení“ údajných německých nároků na území Čech a Moravy si historický výklad následků Mnichova 1938 nikdy příliš nevšímal. Pokud zůstával kritický vůči západním demokraciím, pak jim kladl za vinu „pouze“ odebrání pohraničí, takzvaných Sudet. Nic víc. Ve skutečnosti ztrátou pohraničí se Československo stalo definitivně bezbranným státním útvarem, se kterým si mohlo Německo dělat, co chtělo. Bylo opuštěno od „spojenců“, kteří de facto uznali údajný německý historický (odvěký) nárok na české a moravské území. Takže, co se s oběma historickými zeměmi mělo stát, to bylo v Cliveden Manor i v „Čísle 10“ na Downing Street a ve Foreign Office úplně jedno. Účel světí prostředky. Tehdy i dnes.

Stalin si byl dobře vědom, v jaké situaci se Edvard Beneš nachází. Proto Moskva trvala na tom, aby spojenecký závazek vůči Československu splnila nejprve Francie. Tím by se Benešovi uvolnily ruce k přijetí sovětské pomoci. Kdyby ji přijal bez účasti Francie, stal by se okamžitě terčem západních útoků (ale i útoků domácích „clivedentů“), neboť by byl obviněn z toho, že otevírá dveře bolševizaci Evropy. Komplikované, leč v politice a v mezinárodních vztazích, jak je vidno ostatně i dnes, není jednoduché nic. Jednoduché to mají v hlavách pouze politici a mainstreamoví novináři, kteří slepě následují pokynů některé cizí mocnosti. Nemusí se zdržovat přemýšlením o vlastních slovech a skutcích.

Francie byla stále traumatizována vzpomínkou na oběti, které přinesla během první světové války, takže do nové války se jí nechtělo. Navíc podceňovala vojenskou sílu sovětské armády. Paříž tedy zvolila taktiku následování Londýna. Naučila se postupovat podle Britů. No a postoj britský charakterizoval následující výrok: „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi – Československu – hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“ Arthur Neville Chamberlain.

Už v roce 1935 uzavřela Velká Británie s Německem námořní dohodu, která Německu umožnila vybudovat námořní sílu o velikosti 35 procent výtlaku veškerého loďstva Velké Británie a na ní závislých zemí (kolonií). Vzhledem k tomu, že tato britská námořní síla byla největší na světě, dostalo se Německu možnosti vybudovat velmi silné loďstvo. Omezením velikosti německého loďstva Britové chránili pouze sami sebe, svoji nadvládu na moři. Rostoucí síla Německa na zemi je netrápila. Sázeli na moře. Před válkou investovaly v Německu Spojené státy do rozvoje německého průmyslu. A některé velké a dodnes úspěšné americké firmy v tom pokračovaly ještě v prvních letech války.

Z neutrálního Švédska plynuly do německého zbrojního průmyslu tisíce tun železné rudy i hotové vysoce kvalitní švédské oceli. Podobně s Německem obchodovaly také firmy z dalších západních zemí. Když koncem září 1938 se souhlasem Velké Británie, Francie a fašistické Itálie bylo Československo připraveno o pohraničí, přišli si do země ihned Poláci pro svůj díl kořisti na Těšínsku a pro několik obcí na Slovensku. Beckovo Polsko, stejně jako Horthyho Maďarsko, představovaly pro tehdejší Československo málo bezpečné sousedství. Polský ministr zahraničí, Józef Beck, odchovanec maršála Piłsudského, směřoval polskou politiku ke spojenectví s Německem. Byl motivován mimo jiné naivní představou, že nacistické Německo pomůže Polsku získat Ukrajinu, Bělorusko a část Pobaltí. Tedy i jeho politická orientace byla proti Sovětskému svazu a příliš se nelišila od politiky významné části britských elit.

Od začátku neúspěšná mise lorda Runcimana

Britové vyslali do Československa ministra obchodu, Waltera Runcimana, aby zde předstíral britské snahy dosáhnout nějaké „rozumné“ a všestranně prospěšné dohody mezi Československem a Německem. Byl to krycí manévr, fíkový list, přikrývající skutečný nezájem jakkoliv bránit československé zájmy. Část britských elit, bohužel ta, která byla právě u moci, neměla v podstatě vůbec nic proti tomu, aby se Německo „uspokojilo“ slovanskými zeměmi. Jen když dají Němci pokoj vyspělému demokratickému koloniálnímu Západu. Kdyby se Hitler jednou nepodřekl, že uvažuje o zámořských koloniích pro Německo, kdoví jak by se odvíjely dějiny druhé světové války.

Lord Runciman patřil do okruhu ministerského předsedy, Chamberlaina. O Československu nic nevěděl, téma ho nezajímalo. Byl vyslán do Prahy, protože Chamberlainovi se zdálo, že je vcelku přijatelný i pro Hitlera. A propos, Hitler si Chamberlaina vůbec nevážil. V soukromých rozhovorech se o něm vyjadřoval skoro posměšně. Runcimanova „mise“ skončila pochopitelně neúspěšně. Její neúspěch pro Brity nepředstavoval žádný problém. Německo se mělo buďto uspokojit kořistí, která mu byla předhozena. Nebo si kořist mohlo rozšířit na úkor dalších slovanských území, popřípadě se mělo střetnout ve válce s bolševickým Ruskem (o Sovětském svazu se většinou na Západě mluvilo jen jako o Rusku). A když by se „obě totality“ válkou vyčerpaly, tím lépe pro Velkou Británii. Především její politiku lze v předvečer Mnichova 1938 charakterizovat jako mimořádně cynickou a bezohlednou.

Když si v březnu 1939 přišel Hitler pro zbytky českých zemí, které ležely na Brity a Francouzi hezky prostřeném stole už od Mnichova 1938, nesmírně se zaradoval získanou vojenskou kořistí. Hitler málokdy dal najevo radost. Tehdy skoro radostí plesal. Dostal, co mu chybělo do výzbroje. Vedle stovek letadel, cca tisícovky tanků, množství děl a miliónů kusů munice získal český a moravský průmysl. R. Heydrich, který se stal říšským protektorem nad oběma historickými zeměmi, se při převzetí úřadu v Praze dal slyšet radou německým nacistickým pohlavárům: „Dejte českému dělníku nažrat…“ Český dělník měl totiž pracovat pro „říši“. Podobně jako o něco později ukrajinský zemědělec měl dodávat do „říše“ obilí. Nebyl to pochopitelně ani zdaleka jediný anektovaný průmysl, který se dostal Hitlerovi do rukou. Na východní frontě byl ovšem každý šestý německý tank vyroben buďto v českých zemích nebo ve Francii.

Darováno nebylo „jen“ české pohraničí, ale úplně všechno

Mnichovská dohoda či zrada západních demokracií jsou tradičně vykládány – tedy pokud se o tématu někdo vůbec zmiňuje – jako akt vedoucí ke ztrátě českého pohraničí. Ve skutečnosti si byli signatáři tohoto aktu vědomi, že tímto krokem Československu zcela znemožní jakoukoliv obranu před Německem. Darováno bylo tedy nejenom pohraničí, ale úplně všechno. Na západní hranici měla Praha nacistické Německo, které ji částečně tísnilo i ze severu. Tam bylo také Beckovo Polsko, které se vůči Československu zachovalo rovněž nepřátelsky. Ještě před Mnichovem Němci anektovali Rakousko a dále na jihovýchod leželo Horthyho Maďarsko, další spojenec Německa hledající cestu k obnovení uherského panství. V samotném Československu nazrávaly zárodky rozpadu. Vedle toho Britové odmítli „bojovat za vzdálenou zemi“, Francouzi se neodvážili jednat jinak, Sověti opakovaně nabízeli pomoc, nakonec ji už ani nepodmiňovali účastí Francie, ale do celého procesu hodili vidle Poláci, kteří vystoupili zásadně proti přeletům sovětských letadel přes polské území. Tím možná poskytli Stalinovi alibi, ale třeba se jednalo de facto o zničení nadějí na vytvoření protihitlerovské koalice ještě včas, než Hitler zesílil natolik, že mohl začít válku.

Sovětský ministr zahraničí, Maxim Maximovič Litvinov, byl ale jediným politikem, který po Mnichovu 1938 pronesl ve Společnosti národů ostře formulovaný protest proti přijetí Mnichovské dohody. Zástupci západních demokracií pochopitelně mlčeli.

Benešova schůzka s československými poslanci bezprostředně po podpisu Mnichovské dohody

Na schůzce s poslanci, ke které došlo na Pražském hradě bezprostředně po podpisu Mnichovské dohody, 30. září ve 14 hodin, řekl prezident Beneš mimo jiné toto: „Nevěřím Francii a Anglii, neboť se bojí války a hlavně se bojí sociální revoluce. Francouzský bulvární tisk je koupen a nepěkně nám nadává. Je to debakl západní demokracie. Naši vojáci řekli, že se můžeme 4 až 6 neděl bránit. A pak… Prožil jsem to strašně. Je to odměna za dvacetičtyřletou službu a práci přátelům. Dr. Mastný v Mnichově poděkoval Daladierovi a Chamberlainovi za vše, co pro nás vykonali. Styděli se a hned od něj odešli.“ A o něco dále Beneš dodal: „Mýlil jsem se. Poznal jsem, že velké státy a velké národy ani v přítomné době s malými státy a malými národy nepočítají. Nakládají s nimi, jak se jim to právě hodí.“

Především tyto poslední Benešovy věty by měly zůstat trvale v paměti malých národů. Především těch, jejichž „elity“ vsadily úplně všechno, doslova sto procent „národní a státní existence“ na absolutní nekritickou důvěru vůči jedné cizí mocnosti a jejímu systému. Důvěru, jaká se neopírá o sebemenší jistotu, o jediný důkaz zachování spojenecké věrnosti.

Na závěr zmíněné debaty s poslanci Beneš ještě poznamenal: „Později se položí otázka mé abdikace. Jsem si vědom toho, že z vývoje poměrů musím vyvodit důsledky. Vždyť ve Francii ani naši přátelé s námi nešli.“ Zejména intelektuály velice mrzelo, že „sladká Francie“ plná básníků, malířů a jiných umělců, stejně jako „hrdý Albion“, o kterém se soudilo, že je baštou demokracie, svobody a práva, hodily Československo přes palubu. Německý Drang nach Osten Čechy nepřekvapoval. Ostatně už Palacký říkal, že české dějiny jsou zápasem s Němci. No a o Itálii se soudilo, že je už hodně daleko od antického Říma, ale že by se k němu tak trochu chtěla vrátit.

Dějiny jsou důležitým ponaučením pro přítomnost. Asi proto současný vládnoucí režim na Západě tak podporuje zapomínání na historii nebo její překrucování. Národ, který má podobnou zkušenost, jako Češi, nesmí nikdy za žádnou cenu a za žádných okolností podlehnout nekritické naivní důvěře v cizí pomoc. Taková slepá nekritická důvěra je vskutku trestuhodná, neboť se skoro vždy vymstí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, a člověk vidí, jak „fungují“ velmocenské zájmy. Stojí na ziscích, ke kterým potřebují udržovat a ještě více rozšiřovat svoji moc. Touží po neomezené moci, po diktátu, se kterým se demokracie neslučuje. Spojenecké závazky jsou brány v úvahu jedině, pokud nějakým způsobem vyhovují ziskům největších mocností. Tedy především jejich vládnoucím strukturám, které se otázkami práva, spravedlnosti a morálky nezabývají ani jedinou sekundu své existence. Jsou to pro ně cizí slova, jakým nerozumí. A tváří se podle toho. (Někdy jako idioti!) Moc, zisky, to je celé jejich evangelium. Boha v něm nehledejme. Ani elementární slušnost v nich není. Často se zdá, že v nich schází i zdravý rozum.

Ivo Šebestík

(Nové slovo)