Jde to i jinak…

Mám to štěstí, že si pamatuji, jak se některé události a jevy zpochybňovaly v období, které je dnes paušálně nazýváno „totalita“ popřípadě „komunistická totalita“. Aktuálně jsem svědkem toho, jak je tento „totalitní přístup“ stále úporněji zatracován a odsuzován zejména těmi, kteří „totáč“ nezažili a tudíž povětšinou neví, o čem mluví, protože minimálně neznají kontext. Dojemné jsou potom děsivé články o vykořisťování dětské práce na bramborových a chmelových brigádách a podobné perly. Jsem tak během svého života svědkem toho, jak se kritické myšlení mění v čase v ideologickou doktrínu. To, co je ovšem na celé věci nejzajímavější, je vztah současných zastánců demokracie a svobody a zejména svobody slova ke všemu, co jim nezapadá do jakého si nespecifikovaného, leč jistě harmonického obrazu reality.

Namísto toho, aby přijímali s otevřenou náručí pestrost fyzického i virtuálního světa, různorodost jevů i názorů a drželi se hesla, že sice nelze souhlasit, ale je nutné do posledního dechu bránit právo se svobodně vyslovit, zuří jako major Borovička z Tankového praporu a kladou výhružné otázky typu: „jak je to možné…?!?“ Jak je to možné, že tu mohou zpívat Alexandrovci, jak je to možné, že Rusové bojují v Sýrii, jak je to možné, že se někomu nelíbí politika EU k přistěhovalcům, jak je to možné, že se najdou lidé, kteří chtějí žít po svém na svůj účet a říkat si, co chtějí, na vlastní hubu. Máme přece dost osvědčených postupů, „máme trávopolní systém a orbu s předradličkou a proto se už konečně semkněme a už nikdy ani čehý ani hot, ale vždycky vijó…“, abych citoval přitroublého agitátora z filmu „Všichni dobří rodáci“.

Jsou to na jedné straně ideologové růstu, pak růstu růstu a v neposlední řadě růstu růstu růstu. Proti nim stojí ekologisté všeho druhu. Pokud mají ekonomie a ekologie společný základ v řeckém slově „oikos“, které značí dům, pak jedni říkají, že v domě může žít jen jeden a ostatní venku, aby posléze postavili tomu jednomu druhý dům a opět zůstali venku, zatímco druzí tvrdí, že je nutné především zbořit dům. Jediné, co oba nesmiřitelné tábory dokáže spojit, je něco jako městečko Marinaleda, kde bez velkých ideologií a vědy lidé prostě pracují, žijí a sdílejí společný osud. Nezbořili dům, ani ho nevydali nejbohatšímu, aby pro něj pracovali. Nikoliv, mají hospodáře, ale v domě žijí všichni pospolu a o výsledky své práce se dokážou spravedlivě podělit.

Dnešní agitátory to děsí, protože mají pocit, že kdyby se to rozšířilo, tak by mohl být s jejich panstvem a jejich harmonickým obrazem šťastné reality pro úspěšné a mocné konec. Jejich zuřivost a hloupost jejich agitace rostou s tím, jak vidí, že si lidé z jejich blábolů málo co dělají. Nikdy jsem nepochopil, za co vlastně agitují, ale vím, že podobně jako ti z dob mého mládí se snaží pomoci vytvářet jakousi totalitu jediného správného názoru. Výsledek je přesně opačný. Tenkrát i teď.

Nezbývá než si přát, aby takových komunit, jaká je v Marinaledě, bylo kolem nás co nejvíce. Už jenom pohled na zuřící agitátory starých časů, plodící stále větší blbosti, za to určitě stojí. Nejdůležitější je ale živé připomenutí toho, že to jde i jinak. Že máme stále volbu…