Klasická zemanovština

Za druhé. Jeho prvotní počin v kauze Venezuely je zasahováním do vnitřních záležitostí jiného státu, navíc státu geograficky velmi vzdáleného naší zemi. Tím poklesl v realizování zahraniční politiky na úroveň kupříkladu Schwrzenberga či Zaorálka, kteří se také poněkud nehorázně angažovali ve vnitřních sporech jiných zemí. Maličkou omluvou pro ně bylo, že ty jsou položeny tak blízko našeho státu, že byly alespoň vzdáleně možným rizikem pro naši republiku. Zasahování do vnitřních záležitostí jiných států se ještě v nedávných dobách respektování „slušného mezinárodního práva“, považovalo za nepřípustnost. Dneska se ale stalo doslova módou, čti projevem pýchy, nejednoho rádoby světového politika.

Za třetí. Zeman se nejenom angažoval ve věci, ve které by mlčení bylo ctností, ale postavil se od samého počátku na jednu stranu sporu. Tím vytvořil riziko, že se v budoucnu stane naše zem součástí konfliktu. Což je nepřípustné ohrožení bezpečnosti našeho státu.

Za čtvrté. Tím, že se postavil na jednu stranu sporu, pasoval se v něm do pozice samozvaného soudce. Svým jednáváním totiž prakticky rozsoudil, že volby parlamentu ve Venezuele byly ústavní, leč volby prezidenta ne. K čemuž určitě neměl relevantní informace, nadtož nějaké sebevzdálenější oprávnění.

Za páté. Zeman svým aktivismem se dokonce zprotivil základním dokumentům OSN, které odmítají zahraniční zasahování do vnitřních záležitostí států. Tím se zařadil do plejády státníků, kteří již delší dobu znevažují činnost této jediné všeobecné mezinárodní instituce.

Vůbec není důležité, jakými argumenty Zeman své jednání pro naši veřejnost odůvodňuje, protože každý i průměrné inteligentní člověk dokáže zdůvodnit jakékoliv své činy. Je proto samozřejmé, že nejvyšší představitel státu to dokáže rovněž.

Zeman prý má ve zvyku hrát několik partií najednou. V tomto případě se mu přisuzuje, že prý svým rozhodným postojem chce zabránit angažmá armády ve Venezuele, či občanské válce. Tento názor nesdílím, protože zahraniční nevojenské vměšování naopak mnohem častěji urychlují silová řešení a občanskou válku prodlužují.

Stejně tak nepřijímám argument, že chce svým odpůrcům dokázat, že neslouží pouze zájmům ČLR a Ruska, čímž snad hodlá oslabit jejich útoky na svou osobu. Nenávist jeho odpůrců je tak zaslepující, že nějakou maličkou odchylku od Zemanova celkového chování ani nezaznamenají. Nemůže mu zmíněný čin prospět ani v jiných sporech, které jeho úřad vede, ať již se týká justičního případu, či jmenování vysokoškolských profesorů. Že by mu to pomohlo k návštěvě Bílého domu, to už považuji za spekulaci dojemně ubohou.

Zeman se o něco později snažil snižovat význam svého prvotního rozhodnutí. Ba dokonce argumentoval, že vyzýval Juana Guaida k tomu, aby nedopustil silové řešení a dovedl zemi k novým volbám. Tím v mých očích nebývale hluboko klesl. Začal totiž kličkovat, protože si uvědomil svou chybu a nehodlá ji přiznat. Přece je jasné, že blahopřál truc prezidentovi a neblahopřál Madurovi. Pozval do ČR Guaidóa a ne zvoleného prezidenta. To byly jednoznačné postoje v celém problému.

Řečnění o uspořádání svobodných voleb jsou dokonce zřetelným klamáním veřejnosti. Po tak intenzivním zasahování do vnitřních záležitostí Venezuely z mnoha států světa může o „svobodných“ volbách v budoucnosti mluvit jenom pokrytec. Nebo politický aktivista typu, budu respektovat výsledek voleb až tehdy, když zvítězí „náš člověk“.

Zeman ve věci Venezuely potvrdil neměnnou konstantu svého politického chování. Velmi často totiž povyšuje své přesvědčení nad povinnosti státníka a ústavního činitele, což považuje za oprávněné z hlediska svého svědomí. Právě to označuji za onu „klasickou zemanovštinou“.

Dodatek na závěr. Všichni politicky myslící ví, že ve Venezuele nejde ve skutečnosti o to, kdo bude prezidentem. Jde o to, kdo bude inkasovat zisky z nesmírného přírodního bohatství této země. Nikdo zatím neví s jistotou, kdo to bude. Já ovšem vím s naprostou jistotou, že to nebude Česká republika. Takže mi celé to angažmá prezidenta připadá jaksi mimo mísu.

Stanislav A. Hošek