Náklady bezpečnosti

O tom, jak válka dolehla na Rusko se moc nedozvíme. Jedna propaganda říká, že strašně, zatímco druhá tvrdí, že skoro vůbec, a něco jiného než propaganda je u nás dílem vzácné a dílem zakázáno. Musíme tedy chodit oklikou a všímat si toho, co se vykazuje o nepřímých důsledcích války, jako je kurz rublu, cena energetických a dalších surovin nebo inflace. Tady jsou však škody války a sankcí rozloženy dost rovnoměrně a sahají daleko za frontové linie.

Ruský rubl oslabil z obvyklých 75 rublů za dolar na hodnoty kolem stovky, tedy o třetinu. Zato ceny zemního plynu jsou pětkrát vyšší než před rokem a s tendencí růstu. Ropa je na devitiletém maximu. Názory, kam to povede, jsou pestré, jak možno sledovat na stránkách zpravodajského agregátoru Marketviews. Neunikne nám, že vyšší cena suroviny zároveň zvedá cenu akcií ropných společností a investičních fondů, ale pochopitelně jen těch, které se obchodují.

https://www.marketviews.com/trending-oil-content/  

Vzhledem k tomu, že sankce namířené na ruské banky se vyhnuly energetickému sektoru, jsou vyšší ceny vyšším příjmem nejen západních či arabských, ale i ruských společností. V tuto chvíli se odbyt ruských těžebních společností zadrhává, protože vedle individuálních sankcí jsou tu také rozhodnutí řady odběratelských společností přerušit nákup ruských surovin. Nákup zpočátku omezila i Čína, ale bylo to kvůli nejistotě s platebním systémem SWIFT, který nakonec ruské ropné obchody obsluhovat bude. Ze zpráv ze Spojených národů zase víme, že Čína, Indie nebo Vietnam nehlasovaly pro rezoluci Valného shromáždění odsuzující Rusko. Minimálně polovina světa je tak potenciálním ruským partnerem.

Rostou nejen ceny ropy a plynu, ale také obilí, protože z trhu vypadnou významné ruské vývozy. V loňském roce Rusko vyvezlo 21 milionů tun pšenice, o pětinu méně než o rok dříve, ale pořád hodně. Na cestě je obrovský inflační impulz, a když se k tomu přidá i tradiční reakce ČNB, která zvýší úroky, lidé zchudnou a připíšou to vládě.

U nás je to zatím teorie, reakce obyvatelstva byly potlačeny, ale v USA je to horké téma. Inflace je hlavní důvod, proč americké veřejné mínění ve své drtivé většině považuje výkon administrativy prezidenta Joe Bidena v oblasti ekonomiky za hrubě neuspokojivý, či spíše vysloveně špatný. Podle televizního komentáře Fox Business inflace teď stojí průměrnou americkou rodinu 385 dolarů měsíčně. Je to plastičtější obrat než mluvit o deseti procentech. Pro rodiny žijící od výplaty k výplatě to však znamená existenční riziko.

Prezident Biden se s tím snažil vyrovnat ve své Zprávě o stavu Unie odmítnutím názoru konzervativních ekonomů, že nejlepším lékem na inflaci je snížení schopnosti nakupovat, tedy to, čeho se lidé nejvíc bojí. Jestliže ceny rostou kvůli nedostatku, musíme jej odstranit zvýšením produktivity. Má pravdu, prezident, ale další složkou růstu cen je to, že jsou hnány cenami na světových trzích. Vyšší těžba ropy v USA nesníží domácí cenu benzínu, která za rok stoupla o 36 procent. Světová ekonomika je příliš propojená. „Nevím, co s tím prezident může udělat,“ poznamenává v USA Today autor aplikace pro vyhledávání nejlevnějších čerpadel. „Bude to špatné. Bude opravdu velmi zlé.“

https://www.foxbusiness.com/economy/inflation-nation-states-paying-highest-prices

V zahraniční politice je hodnocení Bidena americkým veřejným míněním podobné jako v ekonomice, ale tam už Republikáni vyladili pozice a tvrdí, že oni vyrostli už před řadou let z dětinských idejí neokonzervativců nastěhovaných nyní do Bidenova okolí.

Sankce jsou tedy dvousečná zbraň. Spojené státy se bojí přestat držet basu s EU, která je opatrnější vůči riziku přerušení dodávky ruských energetických surovin. Jsme svědky toho, jak hodnota nezávislosti a odolnosti vůči vnějším šokům roste. Válka není tím prvním, co nás  v tomto směru poučilo. Není to tak dávno, kdy nás zasáhla světová finanční krize, která pramenila z bezohledného našlehávání nemovitostní bubliny v USA. Bylo to daleko, netýkalo se to ničeho, co jsme měli doma, a přesto to udeřilo i na nás plnou silou. S covidem to bylo trochu jinak, chvílemi jsme se v tom vezli víc než jiní, ale přišel z daleka, a zrovna náš automobilový průmysl postihly efekty událostí, které se odehrávaly někde na Dálném východě a v Jihovýchodní Asii.

Pokud jde o ceny energií, obyčejní lidé nejsou bezmocní. Projížděl jsem teď relativně chudý region na Opavsku, kde se rozhodli, že budou vysokým cenám energií čelit rozvojem komunitní energetiky, jak ji definují hned dvě evropské směrnice. Do českého práva dosud převzaty nebyly, ale na druhou stranu to nikdo nezakazuje. Venkovské střechy se mění v bohatství, protože jsou příležitostí pro fotovoltaiku, větrná vysočina zase láká k instalaci turbín. V zalesněném regionu se stále více topí dřevem místo plynu, zejména  peletami nebo štěpkou v automatizovaných kotlích. Uspěl pokus, že také kogenerační kotle, vyrábějící elektřinu a teplo současně, mohou být na bázi dřeva. Vyvinul je UCEEB ČVUT, a už míří do výroby v cenách, které by měly být pro obce dostupné. Na Opavsku je podíl obnovitelných zdrojů dvakrát vyšší, než je český průměr.

Podobně jsem sledoval pokusy s oběhovým hospodářstvím, tedy s takovým zacházením se vším, co nám přijde pod ruku, které připomíná pravidlo našich prarodičů – nic se nesmí vyhodit, všechno se dá ještě nějak zpracovat a využít. Teď jsme však bohužel patřili k posledním, kdo si připravil svou strategii pro „cirkulární Česko“.

Před tím jsme tu měli poradenskou misi z OECD a Evropské komise, která se nestačila divit, že úřady, které se jednotlivými oblastmi práce s odpady a jejich potenciálním zhodnocením zabývají, spolupracují jen na dobrovolné bázi, jen proto, že se lidé navzájem znají. Nebo že policie byla vyřazena z hlídání dodržování zákonů v této oblasti, takže 99 procent případů, do kterých patří i neoprávněné navážení toxického odpadu za zahraničí, je řešeno jako přestupek ve správním řízení. V praxi to znamená, že skončí na stole bezmocných obecních úřadů, jejichž případné pokuty – nominálně vyšší než v trestním řízení – vyberou nulu, protože dovozce mezitím zkrachoval a firma je napsána na bezdomovce coby bílého koně.

Všude narážíme na vleklou váhavost udělat něco pro národní bezpečnost jinak než prostřednictvím rychlého zbohatnutí dovozy zbraní a vytváření nepřátel v širém světě. Stále nám málo dochází, že prožíváme epochu, kdy sankce mohou létat tam či onam a nad dlouho otevřeným průchodem spadne závora, přes kterou nejede vlak. Vlastně ani nevíme, co nás čeká, přípravy by proto měly být na to nejhorší.

Řada věcí napadne každého. Třeba, že s řepkou je třeba brzdit, hladového člověka nelze jentak odstavit do garáže. Měli bychom se vrátit k tradičnější vyváženější skladbě zemědělské produkce a vyšší míře domácího zpracování v rozptýlených kapacitách, které nelze jedním úderem vyřadit. Potřebujeme potraviny zblízka, protože dlouhé cesty jsou nejen nejisté, ale taky nebezpečné, dá se tam něco chytit, nevíme, co nám kdo nasypal.

Náklady národní bezpečnosti nemusí být nebetyčné. I když se nám to teď nezdá, péče o národní bezpečnost může být spojena se zvyšováním, nikoliv snižováním osobní svobody a prosperity.

Naše ruce jsou dnes svázány vlivnými zájmovými skupinami a monopoly, které mají k vládě blíže než běžný volič a mohou si diktovat pravidla. Tohle kdyby se podařilo rozbít podporou demokratizace energetiky v podobě federalizovaných komunitních řešení (vyjednávací síla pochází zdola) nebo regionální potravinové soběstačnosti (co se u nás vypěstuje, to se taky u nás zpracuje a prodá) opřené o spotřebitelská a další družstva, pak většina lidí bude mít víc bezpečnosti, svobody a peněz.

Na druhou stranu, menšina, která žila z monopolních superzisků, si trochu pohorší. Ale ta si to jistě může dovolit.