Pane Bajza, my mít ty kolonie…. !

Při větším dělení světa v 16. století, jsme přišli zkrátka. Přesto jsme svůj sen o nějaké té malé kolonii snili, ... Toužili jsme po moři i po těch exotických dálkách, po tom voňavém koloniálním zboží, které prodával Poláčkův pan Bajza, ve svém koloniále. Vedle exotického zboží, jsme také četli o laciné pracovní síle, o vzácných surovinách, o sladkém životě koloniálních úředníků….. Záviděli jsme Velké Británii, říkalo se o ní, „ že nad její říší slunce nezapadá“. Neuměli jsme si v hodinách zeměpisu představit tu nedozírnou rozlohu 34mil km2 této říše.

Británie, tato kolébka demokracie, vládla nad osudy stovek milionů obyvatel Afriky, Asie, Ameriky, …. Koloniální říši podobného rozsahu měla i Francie, Španělsko, za těmito koloniálními mocnostmi trochu zaostávalo Holandsko, Portugalsko, Belgie, Itálie, Německo,… Dnes naši partneři v EU ! Zámořské koráby, brázdily od 16.století oceány, vozily zboží, suroviny, zlato, v útrobách lodí se tísnili černí otroci, určení pro práci na plantážích, při sběru kávy, bavlny, čaje. Obchod s černými otroky dosahoval milionových čísel. Jen v meziobdobí 1801 – 1900 jich bylo přepraveno po moři přes 3 miliony. V letech 1701 – 1800 dokonce 6 milionů. Tedy těch, co tuto cestu hrůzy přežilo. Platilo se zcela určitě, jen za živé zboží. A ztráty byly asi vysoké.

Koloniální mocnosti z těchto svých kolonií po staletí bohatly. Miliony otroků přivezených z Afriky pracovaly za stravu a nocleh. Koloniální hospodaření v těchto koloniích dopadlo neslavně, státy získaly „omezenou“ samostatnost, dnes povětšinou jsou hospodářsky a politicky rozvráceny. Skutečnost, se kterou se tyto bývalé koloniální říše, dnes členové EU nechlubí. Naopak, dávají nám, těm nově příchozím z Východu, své rady. Dívají se na nás nejspíše pohledem bývalého koloniálního úředníka. Jsme pro ně jen lacinou pracovní silou a dobrým odbytištěm pro jejich zboží. Určují, kdo má splácet jejich dluhy vůči zemím v Africe, Asii…

Ty časy, kdy jsme jásali na dovezeným banánem, mandarinkou, nad švýcarskou čokoládou, jsou pryč. Tato pozlátka časem opadala. Dne máme jiné starosti…. Bojujeme o svou suverenitu, říkáme nahlas, že nebereme ji cizím, že hájíme jen tu svou. Otázky ilegální migrace jsou pro nás zásadní. Nikdy jsme nikoho nekolonizovali, nevozili jsme si otroky a za tu dovezenou kávu, čaj, kakao, pomeranče a buráky, jsme vždy řádně zaplatili. Dluhy k Africe, Asii, nemáme, platíme spíše za jiné…

Možná, že jsou to tvrdá slova na adresu těchto bývalých koloniálních mocností. Ale my máme své historické zkušenosti, jak s nátlakem, tak s mnichovanstvím, i s okupacemi, to vše máme v sobě stále zakódované.

Někdy v minulosti jsme možná snili o bezpracném životě. O té již vzpomínané vůni dálek a koloniálního zboží z Afriky, Asie… Proto před sto lety, opojeni z nové svobodné republiky, se zrodila úsměvná historie o „ české kolonii “ jménem Togo. Maličký africký stát, cca poloviční ČR. Slovy tehdejších snílků „bychom na to měli kapacity“. Buďme nejspíše rádi, že zůstalo jen u těch snů. Dnes by nás v Bruselu hodili do jednoho pytle s těmi ostatními kolonizátory.

„Pane Bajza, víte, že jsem nakonec rád, že jsme nekolonizovali to malé africké Togo.“

Přemysl Votava