Peníze nejsou všechno

Zpívávalo se, ale byla to iluze: Až ten proletariát porazí kapitalistický řád, to budou překrásné chvíle, jak píše Marx ve svém díle. S tím třídním bojem měl Marx pravdu, boj pokračuje, ale proletariát je bit. Moc se o tom nepíše, ale stačí být chudý a přijdete na to sami.

Podle statistiky ohrožení relativní příjmovou chudobou (AROP) vychází Česko dlouhodobě jako stát s nejmenší chudobou v EU, citují Michael Švrňák a Daniel Prokop z paq research oficiální statistiky a dokládají, jak malou vypovídací hodnotu má takové tvrzení. Uvedený ukazatel totiž není mezinárodně srovnatelný, protože nabízí porovnání příjmů se střední mzdou v domácí zemi, ta je ale v každé zemi jiná a většina EU je bohatší než my. Proto na tom může být rakouský či finský „chudý“ lépe než česká domácnost, kterou bychom považovali za docela slušně zajištěnou.

Pokud bychom definovali hranici chudoby tak, aby srovnání v EU dávalo smysl, pak by se muselo říci, že sledujeme příjmy pod 60 procent evropské střední mzdy a ještě po zohlednění různých cenových hladin (to znamená v přepočtu na paritu kupní síly).

Podle takového výpočtu trpí relativní chudobou přes 21 procent českých domácností. „Jsme zhruba v průměru EU, nikoli na špičce,“ konstatovali zhruba před rokem autoři a poukazují na nejzávažnější rozdíly: „Častěji než v Evropě jsou u nás chudí nájemníci, samostatně žijící senioři a samoživitelky s dětmi.“

https://www.paqresearch.cz/post/chudoba-cesko-eu/

Vzpomněl jsem si na to nad současným jásotem, že česká průměrná mzda přesáhla 50 tisíc korun, z čehož plyne, že dál už jsou jen radostné zítřky. Padesát litrů jistě není málo, zvlášť když je dostanete. Jenže tolik a víc opravdu dostane jen horní třetina nejlépe placených, jejichž skutečné postavení skrývá průměr, kterým to tlačí ty slabší dvě třetiny dolů.

https://csu.gov.cz/rychle-informace/prumerne-mzdy-1-ctvrtleti-2026

A protože čert přidává vždy na větší hromádku, sociální nůžky se vytrvale rozšiřují. Když se každému přidá stejně procent, pak ten, kdo má víc, dostane víc. Z každého přírůstku HDP dostane ta horní skupina vždycky největší částku.

Zajímavější je střední mzda, která je zhruba o pětinu pod průměrem. Ale ani podrobnější čísla o mzdovém vývoji neříkají všechno o sociálních rozdílech a sami statistici přiznávají, že větší váhu mají rozdíly v majetku. Ty jsou obrovské. Nejbohatší 1 procento drží 36 % celkového majetku a přibližně 58 % veškerého finančního majetku v Česku. (Jestli chcete hrát na burze a nepatříte do horního procenta se spoustou milionů, jste blázni.)

Ještě špičatější špička nejbohatších, nejvyšší jedna tisícina není v oficiálních statistikách sledována, tam jsme odkázáni na odhady. Ty naznačují, že tato nepatrná skupina drží jednotky až nižší desítky procent celkového národního bohatství ČR. Řekněme dvacet procent, ať je tu nějaké číslo. Naopak spodní polovina domácností vlastní jen zlomky procent celkového majetku.

https://zpravy.kurzy.cz/741112-jen-jedno-procento-cechu-ma-financni-majetek-pres-pet-milionu-korun-bcg/

Zjednodušme to. Jedno promile má 200 a pět stovek promile má 1. Ti nahoře jsou tedy na tom desettisíckrát líp než většina. Jestli má příslušník dolní poloviny obyvatelstva jen slabou desetitisícinu bohatství, jakým překypuje horní jedno promile, a není to bída („jsme na špici v EU“), pak jsem Panna Orleánská a pletu drátěný košíky, jak říkával s oblibou můj běžecký parťák Václav.

Tady se dá namítnout, že mimo bídu se dá pohybovat i bez bohatství, prostě vydělávám, kolik stačí. No, není to celá pravda. Potřebuju taky, aby dobře fungovaly veřejné služby jako je bezplatné zdravotnictví nebo školství, nemluvě o dostupnosti energii, sítí nebo dopravy. To mají ti bohatší pod kontrolou a tvrdí, že musíme šetřit a privatizovat. A potřebuju taky knihovny, parky, koupaliště a příležitosti pro setkávání, kterých je i s divadly a koncertními sály v bohatých centrech velkých měst dost. Jenže odtud mě vypudí ceny bydlení.

Uvedené téma systematicky rozvíjí skupina levicových ekonomů z britského Manchesteru (kolébky průmyslové revoluce) sdružených ve Foundational Economy. To je něco jako ekonomie základních společenských potřeb, a posuzují to pak očima domácnosti z různé příjmové skupiny. Někoho překvapí, že se jedná o více než polovinu HDP. Má složky materiální (dráty, trubky, stavby), složky orientované na budoucnost (pojištění, školství, zdravotnictví) a doplňkové, které odlišují život od přežívání.

Ekonomové z FE dokládají, že důležitější než výše hrubé mzdy, kterou se ve statistikách s takovou oblibou operuje, je kolik vám v domácnosti zbyde ze všech příjmů a podpor po zaplacení nejen daní a pojistného, ale také všech základních potřeb. Jaký je váš reziduální příjem. Není náhodou v mínusu? Nežijete v hrůze, že neuhraditelné náklady na elektřinu, nájmy, potraviny a dopravu vás ženou do dluhů, kterými se můžete probíjet jen vytloukáním klínu klínem?

https://foundationaleconomy.com/

Pokoušel jsem se zjistit, jestli české statistiky, které nás s takovou jistotou řadí mezi země s nejnižší příjmovou chudobou, tohle sledují. A jako obvykle, probral jsem to s umělým inteligentem Umělkou (on sice jméno nemá, ale nějak mu říkat musím).

Umělka mi potvrdil, že česká statistika nezná reziduální příjem, který vznikne po odečtu čtyřech základních potřeb od disponibilního příjmu, tedy hrubého příjmu bez daní a pojistného. Hledáme tedy informační zdroje, podle kterých bychom sami odečetli od disponibilního příjmu náklady na bydlení (nájemné nebo hypotéka a teplo), utility (plyn, voda, elektřina), potraviny a dopravu. A to v deseti (nebo aspoň pěti) odstupňovaných příjmových skupinách.

Evropské šetření SILC (Životní podmínky) zachycuje složky disponibilního příjmu (ale neodčítá je) vynaložené na bydlení a energie. To je zhruba jen polovina toho, co potřebujeme vědět. Rozlišení podle příjmů je do pěti skupin (kvintily). Britové pracují s deseti skupinami, ale budiž.

Jak ale dál? A tady mě Umělka upozornil na českou zvláštnost. Existuje další šetření ČSÚ Statistika rodinných účtů (SRÚ), kde už je členění do deseti příjmových skupin, a to sleduje náklady domácností nejen na bydlení, vodu, energie a paliva, ale taky na potraviny a dopravu. A toto šetření SRÚ se provádí od roku 2017 na stejném vzorku domácností jako SILC. SRÚ se tedy dá se SILC propojit. To je evropský unikát.

Po příležitosti sáhli sociologové Martina Mysíková a Tomáš Želinský ze Sociologického ústavu Akademie věd a analyzovali výdaje na potraviny a bydlení ve vztahu k disponibilnímu příjmu podle příjmových decilů (rovnoměrné rozdělení do deseti skupin od nejnižšího do nejvyššího příjmu). A zjistili, že v letech 2020 až 2022 u nejchudšího decilu činily výdaje na bydlení a potraviny 72 procent disponibilního příjmu.

https://iariw.org/wp-content/uploads/2024/08/Mysikova-Reassessing-Household-Welfare-The-Role-of-Housing-and-Food-Expenditures.pdf

A to chybí doprava za prací, náklady na hlídání dětí, kroužky. Život v takovém sevření se asi nedá jen vlastním úsilím změnit. Údaje tedy máme, a bídu taky.

Války pokračují a nemíní jentak skončit. Náklady energií porostou a promítnou se do všeho, i do úroků a hypoték. Tohle je třaskavé téma. I to, že peníze nejsou všechno. Část příjmu mohou doplnit veřejné služby a dostupná infrastruktura pro udržování těla i duše, a to je ze značné části v pravomocích obcí.

Bída naučila Dalibora housti, praví staré moudro. A kde nestačí, Umělka poradí.