Poláci i dnes pochodují za maršálkem Pilsudskim

Hvězdné chvíle polské zahraniční politiky a ministra Radosława Sikorského, když společně se dvěma západnějšími kolegy jel do Kyjeva a dosáhl podpisu dohody mezi Janukovyčem a opozicí, nepochybně skončily. Nejen z důvodu, že necelou hodinu poté opozice ostřelovala prezidentskou kolonu a druhý den zahájila frontální ozbrojený útok na stát. 

V internetové televizi portálu Wirtualna Polska si nyní stěžuje Andrzej Urbański, bývalý šéf kanceláře prezidenta Lecha Kaczyńského, na malou aktivitu vlády Donaldy Tuska i prezidenta Bronisława Komorowského. Říká, že Polsko v průběhu posledních týdnů ztratilo pozici „informátora“, který Evropě říká, jakým směrem se má vydat.

Je to ovšem špatná zpráva? Polsko dneška začalo rozehrávat své zájmy v regionu již v souvislosti s projektem Východního partnerství, u jehož zrodu stál právě R. Sikorski. Jistě také na základě zkušeností s působením Alexandra Kwaśniewského v čase ukrajinské „oranžové revoluce“. Vzhledem k přílišné zaangažovanosti Varšavy a jejích často subjektivních tendencí není jasné, zda taková linka vždy je a  může být objektivní.

Samozřejmě je to dáno zájmem o polské menšiny v sousedních státech, například v Bělorusku nebo v Litvě. Falešná politická „korektnost“ vůči Ukrajině však na druhou stranu bránila i jinak patriotistickému prezidentovi Lechu Kaczyńskému, aby zaujal jasné stanovisko k Volyňské řeži v roce 1943.

Jde totiž také o hegemonistické postavení Polska v regionu, po kterém Varšava sní prakticky staletí, přinejmenším od roku 1610, kdy polská vojska obsadila Moskvu. Konečně i valná část území dnešní Ukrajiny byla svého času podřízena Polákům.

V posledních letech Varšava opakuje kurz maršálka Pilsudského tvrdými postoji vůči Bělorusku, kde si s ohledem na evropské postoje vůči prezidentovi Alexandru Lukašenkovi troufne nejvíce a v pološeru se odehrávají spory s Litvou ohledně práv polské menšiny. A pak je tady Ukrajina s nepochybnými reminiscencemi na vzdálenější i nedávnou minulost, například se třetím největším polským městem Lvovem.

To vše se ještě odehrává s podtextem mnoha konfliktů a ublížení ve vztazích s Ruskem, kde ale, navzdory cítění Varšavy, jsou viny, jak už to bývá, na obou stranách. Poláci ovšem, i když se jedná o buvolí maso přeznačkované v Polsku na hovězí, cítí ruskou nechuť jíst ho, za národní křivdu a agresi.

Nejen Jarosław Kaczyński považoval za nutné jet na kyjevský majdan, aby zde pod banderovskými vlajkami provolával Sláva Ukrajině – Hrdinům sláva, což bylo často to poslední, co slyšeli v roce 1943 Poláci na Volyni, než jim nacionalisté z UPA rozsekli hlavu sekyrou, jak poznamenal europoslanec Jacek Kurski. Navíc si polští majdanisté klidně podávali ruku s neonacistou Olegem Ťiahnybokem, šéfem na OUN-UPA navazující strany Svoboda, která vůči Polsku vznáší územní požadavky.

Jiný polský europoslanec - Paweł Kowal - přišel nyní s námětem vytvoření společné polsko-litevsko-ukrajinské brigády, otevření úvěrové linky, aby Ukrajina mohla nakupovat zbraně a školení různých speciálních služeb. To poslední je pikantní v tom, že Polsko dříve školilo příslušníky Berkutu ale podle neověřených zpráv i účastníky „revoluce sniperů“. Co to však znamená? Nepochybnou eskalaci konfliktu snílky o vítězství na bojišti.

Polsko dnes nikdo jako ukrajinského mediátora a ani jako infolinku nepotřebuje. Důvodem jistě není neschopnost samotného Radka Sikorského, ale jen prostý fakt, že jednání a dění se už odehrává jinde, blíže prostřeného stolu, odkud je Polsko vytlačováno do původního druhého či třetího kruhu přihlížejících. A tak přichází chvíle, kdy může Vladimir Volfovič Žirinovskij přijít s poťouchlým nápadem, aby si Rusové a Poláci Ukrajinu prostě rozdělili.

Národní pravice již po obnovení Polska v roce 1918 cítila škodlivost snahy expandovat na východ, neboť její představitelé soudili, že jde o prostor civilizačně vzdálený, těžko uchopitelný, který Varšavě přinese jen problémy. Politici pravicového tábora spíše chtěli upevňovat pozice na sever k Baltickému moři a na západ. Události příštích let ukázaly, že národní pravice se nemýlila.

Pro Varšavu by ale dnes mělo být zejména varující, že v analýzách zpravodajských komunit se objevuje politická mapa Evropy za třicet let, na které, mimo jiných změn, je Polsko zakresleno bez Dolního i Horního Slezska i části Pomoří.