Stanislav A. Hošek: LIBERTÉ – EGALITÉ – FRATERNITÉ

     Proto první slovo ve zmíněném hesle v dobovém kontextu neznamenalo svobodu a už vůbec ne jakousi její bezbřehou, neodpovědnou až bezohledně provokující imitaci. Překládalo se a překládá do českého jazyka dodnes jako volnost, čili osvobození se. Osvobození se z postavení ne-volnosti či nevolnictví krásně slovansky vyjádřeného něvolničestva, obchodovatelné bytosti. Vysvobození z pout poddanství a v neposlední řadě od povinného robotování na panském, či církevním majetku.

     Liberalismus všech odstínů, který později vznikal na půdoryse volnosti či osvobození, se později vytvářel metodou absolutizace svobody, čti bez vztahu k dalším dvěma slovům z hesla Velké revoluce.

     Skutečná svoboda bez rovnosti ale nemůže existovat. Samozřejmě stejně tak, jako rovnost bez svobody. Názorně to v nedávné době zažily státy tak zvaného tábora míru a socialismu, v němž vedle obrovitého Sovětského svazu se krčilo kupříkladu maličké Maďarsko a další vojensky napadení. Abych nezůstal pouze u minulosti, tak i dneska nám zmíněnou pravdu potvrzuje kupříkladu chování Pentagonu, který mezi nepsaná pravidla své strategie zařadil zásadu, podle níž vojsko USArmy může vstoupit do kterékoliv země, která nemá sílu je vyhnat. Současná to svoboda mezi nerovným v praxi.

Egalité

     Je-li pojetí prvního slova uvedeného hesla předmětem politických svárů a v reálném životě jen omezeně realizovatelné, pak druhé slovo, tedy rovnost, je doslova nesmiřitelným jablkem sporů a konfliktů liberálů všech odstínů s každým, kdo o rovnosti jenom zašeptá. Prvotní nedorozumění spočívalo už v tom, že se rovnost zaměňovala za stejnost. Což někteří činí i dneska. Už revolucionáři si ale byli vědomi toho, že lidé nejsou stejní. Nebyli, nejsou a nikdy nebudou. A přesto si na prapor svého vzepětí dali slovo rovnost. Všichni to dokonce už dávno před revolucí uznávali, například sloganem; před Bohem jsou si všichni rovni. Což některým v reálném životě vůbec nevadilo, aby jeden prodával druhého, jak jsem uvedl.

     Již v hlubokém středověku byla pociťována potřeba nějaké rovnosti i tady na zemi. Vznikla idea i praxe rovnosti před zákonem. Což mocní a vládci lehce mohli splnit tím, že jenom oni zákony vypracovali, kodifikovali a vyhlašovali, samozřejmě ve svém zájmu a ke svému prospěchu. Což prakticky platí dodnes. Jen malá ukázka oné zdánlivé rovnosti před zákonem v současném českém právním řádu. V něm, mimo jiné, existuje pravidlo mimosoudního finančního vyrovnání. Boháč může těžce zranit chodce na přechodu a přece ani nepůjde před soud, nadtož do vězení. Takové privilegovanosti ale určitě nemohou využít minimálně dvě třetiny občanů naší země. Čímž jsou před zákonem reálně nerovni s jinými.

     Zásadním argumentem všech odpůrců rovnosti je tvrzení, že lidé mají různé schopnosti a tím i výsledky svého počínání a proto mají „právo“ i na rozdílné ocenění. Nikdo o tom samozřejmě nepochybuje. Leč. Kde jsou hranice, kde je míra oné rozdílnosti v oceňování? Dá se spolehlivě málokdy měřit tak, jako třeba u kopáčů příkopů. Silnější vykope za stejnou dobu příkop delší, ovšem v žádném případě nevykope desetkrát delší. Při hodnocení uvnitř většiny lidských činností je pro jejich složitost jen těžké ohodnotit výkonnost a tím i výšku ocenění. A při různosti činností to vůbec není možné. Kde je tedy hranice ocenění různosti lidských činů? Nehodlám tady opakovat citace početných známých osobností minulosti, ba dokonce až největších tehdejších finančníků o jejich pojetí přijatelné, či ještě mravně odpovědné nerovnosti. Ovšem jsem přesvědčen, že bezbřehé hromadění výsledků své činnosti ve formě majetku, bohatství a kapitálu je cestou k zániku každého společenství.

     Skutečně přemýšlející člověk uznává, že stále se zvětšující diferenciace v bohatosti, ale i vlivu, moci a podílu na rozhodování o věcech společnosti, je neudržitelné. Řečeno jinými slovy největším rizikem pro udržitelnost každé komunity, tedy i celého lidstva. Což značí, že všeobecně nezavrhuje princip regulace, čili distribuci ocenění výsledků činnosti plynoucích z různosti. I z toho však se většině soudobých liberálů dělá husí kůže.

     Politický střet mezi lidmi by se proto měl odehrávat v hledání kompromisu o míře rovnosti a nikoliv v zavrhování principu rovnosti. 

     Soudím proto, že kupříkladu reálný levicový politik je ten a jenom ten, kdo o rovnosti mezi lidmi vůbec nepochybuje. Proto se, mimo jiné, snaží udržet proporce mezi svobodou a rovností v takovém stavu, aby byl zajištěn slušný život a ne jenom živoření, naprosté většiny, a to ne pouze v míře nehrozící rizikem pro stabilitu daného společenství. To za prvé. Za druhé by skutečně levicový politik měl bránit tomu, aby docházelo k takové koncentraci majetku, bohatství a kapitálu v soukromých rukou, které dovoluje nadvládu menšiny, či dokonce jedinců nad celými regiony, ba až státy. 

Fraternité

     Bratrství je nejproblematičtějším ze zmíněných tří slov revolučního hesla. Jestliže realizace svobody, vlastně široce již kodifikovaných svobod je, předmětem neustálých politických střetů, rovnost je v současné predátorské, sobecky individualistické společnosti naprosto odmítána. Dokonce se někteří aktivisté nestydí zpochybňovat i rovné volební právo.

     V takové společenské atmosféře hovořit o bratrství je odsouzeníhodnou utopií. Politici ani média o něm ani nešpitnou. Hovoří se sice cosi o potřebě mravnosti, odpovědnosti, dokonce i o pravdě a lásce, ale v reálu lze zaznamenat jen nesystematické projevy charity, prvky solidarity, příklady tolerance, ba až pomateného zvýhodňování menšin.

     Při tom kupříkladu už moje babička, která ještě zažila císaře pána, o charitě se nevyjádřila jinak, než o vznešené žebrotě. Znám případy hrdých potřebných, kteří se cítili uraženi dary z akcí znuděných milostpaniček, nesoucích ono vznešené označení charitativní. Ne jinak je to i se solidaritou, která je často vnímána jako odpad ze stolu bohatých. I ta opěvovaná tolerance není ničím jiným, než projevem lidí chápajících jinakost, ovšem z pozice nadřazenosti svého vlastního přesvědčení, postavení či statusu. Klasickým příkladem buď císařský Toleranční patent, vyjadřující sebejistotu katolíka vůči těm, kdo budou stejně zavrženi, takže je není nutné pronásledovat. Jinými slovy, žádný z prvků dnes projevovaného bratrství nemá perspektivu naplnit, spolu s dvěma dalšími slovy hesla Velké revoluce její zadání.

     Ještě v současnosti je lidstvo pořád, jak jsem již řekl, predátorskou společností, čili s dominancí „práva“ silnějšího. V tom lepším případě souborem lidských kultur vzájemně si konkurujících, soutěžících a soupeřících nejen o zdroje, ale i o prestiž, výhody, privilegia až nadvládu jedné nad jinými.

     Klíčovým slovem všech těchto vztahů je tedy konkurence.

     Podle mého celoživotního přesvědčení by ale měla být oním klíčovým slovem budoucího planetárního lidstva minimálně kooperace.

     Jenže.

     Jsem si vědom, že bez určité míry soutěživosti hrozí konec snah dokonce i o vynucené změny a konec změn je faktickým zánikem. Ovšem pouhá konkurence na druhé straně prospívá vždycky jen a jenom schopnějším, silnějším a jinak zvýhodněným do takové míry, že dlouhodobě čili v konečném působení nedokáže také zajistit přežití lidstva. Jednu z možných perspektiv dalšího přetrvávání lidské existence vidím ve vědomém řízení planetární civilizace, projevujícím se koordinací mezi konkurencí a kooperací. A tak mne napadá nové heslo pro pokračování globální revoluci. Princip tří K. Koordinace konkurence s kooperací. 

     V tento princip se, v mých představách, nakonec transformovalo heslo největší revoluce v dosavadních dějinách, ono vyjádření velkých ideálů; volnost – rovnost - bratrství. Jeho naplnění vidím ve vědomé správě věcí lidských zajišťující co nejvyšší možnou souhru mezi soutěživostí a spoluprací s cílem co nejslušnějšího života každého a všech. Vize? Snad. Utopie? V žádném případě.

     Předpokládá to v prvé řadě jednu nutnou, leč nepostačující podmínku, jak říkají matematici. Lidstvo musí změnit paradigma politiky. Ta v budoucnu už nemůže být soutěží, soupeřením, až soubojem o vliv, moc, vládu až nadvládu, leč službou, která bude spravovat společenství od obce po planetu v zájmu slušného života všech a každého.

Stanislav A. Hošek