Velká změna

Jak dlouho dnešní přístup Spojených států k ukrajinské válce vydrží? Druhé úterý v listopadu budou v USA volby do celé Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu federálního Kongresu. Demokratický prezident Joe Biden má ještě dva roky do konce svého funkčního období, ale na výsledku těchto voleb záleží, jestli může být schopen obhajovat mandát i do druhého období, nebo nastoupí někdo jiný. Kdo, to není podle současných volebních preferencí tak těžké odhadnout, byl by to znovu republikánský kandidát Donald Trump.

V nevědeckém průzkumu či spíše náhodné anketě na sobotním výročním shromáždění vlivné Konference konzervativní politické akce SPAC podpořilo případnou Trumpovu nominaci 59 procent účastníků. Ještě větší číslo ze stejného období nacházíme u současného demokratického prezidenta Joe Bidena, o kterém Trump tvrdí, že mu ukradl volby. Číslo je to větší, ale s opačným významem. Podle tentokrát již vědeckého výzkumu týmu Harvard-Harris  ze dní 23. a 24. února, tedy z prvních dnů rusko-ukrajinské války, Bidenovu zahraniční politiku neschvaluje 67 procent dotázaných. To už vypadá jako hranice možného, níž už se jít nedá.

Válka obyčejně postavení amerických prezidentů vylepšuje, říká se tomu „shromáždění pod vlajkou“, ale tady jsme svědky prudkého zhoršení Bidenových preferencí. Ještě o pár dní dřív standardně nepřátelská stanice Fox News zjistila, že Bidenovu zahraniční politiku neschvaluje 58 procent dotázaných, to neutrální Economist/YouGov uváděl za stejné období mezi 19, a 22. únorem jen 51 procent a Politico/Morning Consult 52 procent. Skok na 67 procent po prvních dnech války tedy o něčem vypovídá. A komu by se zdálo, že zahraniční politika obyčejně do voleb nepromluví, může se podívat na hodnocení ekonomických výsledků Bidenovy vlády, se kterými je podle zmíněného průzkumu Harvard-Harris nespokojeno rovněž 67 procent. Osobně bych neřekl, že oprávněně, ale tím to nezměním.

https://www.realclearpolitics.com/epolls/other/president_biden_job_approval_economy-7321.html

Veřejné mínění může být vrtkavé a Trump je v této disciplíně mistrem, avšak z časů jeho vlády víme, že se chystal NATO rozpustit, pochyboval o potřebě bránit nějaké malé bezvýznamné státy, i kdyby se staly členy (zmiňoval v té souvislosti Černou Horu), a vyhlásil sankční cla na ocel a hliník z EU s argumentací, že jde o bezpečnost USA. Teď by si jistě vymyslel něco jiného, ale jedním si můžeme být jisti, byla by to změna.

Jsou samozřejmě rozdíly, proč jsou lidé s Bidenem nespokojeni. Některé průzkumy reprezentující Republikány odrážely názor, že byl na Rusy málo tvrdý. Na druhou stranu stejní lidé preferují Trumpa, který se netajil zájmem o zlepšení vztahů s Ruskem, i když praktické kroky pak byly jiné. V každém případě vstupujeme do období, které bude nepředvídatelné.

Do pohybu se dostává ještě další konstanta, kterou bylo postavení dolaru jako rezervní měny. Dolar je nejběžnější platidlo v mezinárodních transakcích a pokud vznikají případné přebytky, jsou investovány do státních dluhopisů USA. To Spojeným státům umožňuje, aby si nedělaly velkou hlavu ze státního zadlužení ve výši jednoho ročního HDP. Stejně tak je nevzrušuje chronický obchodní schodek, což znamená, že značnou část svých dovozů mají fakticky zadarmo, respektive za slib, že snad někdy příště.

Jestliže však nyní bylo do sankčního mechanismu proti Rusku zahrnuto i zmražení jeho dolarových devizových rezerv a ochromení centrální banky v mezinárodních transakcích, které jsou v dosahu americké pravomoci, znamená to omezení funkce dolaru jako univerzální měny. Až dosud nedokázalo státními dluhopisy USA nic otřást, ani pokusy ratingových agentur snižovat jejich rating kvůli zadluženosti a narůstajícímu obchodnímu schodku. Fungovaly jako etalon bezrizikovosti. To už neplatí, riziko tam je.

Válka je selháním diplomacie. Pro někoho může diplomacie působit jako plané řeči, které jsou zadarmo. Jak vidno, zadarmo to není. Vstupujeme do období prudkých změn, o kterých není jasné, kam povedou. To je opak bezpečnosti a stability. V politice je s oblibou bezpečnost spojována s výší vojenských rozpočtů. Větší síla však nemusí znamenat více bezpečnosti, když je vnímána jako větší ohrožení.

Těch změn je nějak moc najednou, a to jsme nezmínili zrušení ruského a bůhvíjakého dalšího trhu, který postihne zejména českou energetiku i páteř naší ekonomiky, automobilový průmysl. K tomu prostě nemuselo dojít, kdybychom v předstihu dokázali řídit naši bezpečnost jinak než planými řečmi o zbrojních zakázkách a nefunkčních spojenectvích.