Islandská revoluce – návod pro zadluženou Evropu

Sporadické protesty začaly na Islandu již v říjnu 2008, ale teprve během ledna 2009 přerostly v pouliční bouře a výtržnosti. Až dva tisíce lidí se střetlo v Reykjavíku před budovou Althingu s policií, která proti nim použila obušky a slzný plyn, což se stalo vůbec poprvé od roku 1949, kdy se demonstrovalo proti vstupu do NATO. Demonstranti bušili do hrnců, troubili na vuvuzely, házeli dýmovnice a vysklili několik oken parlamentu, aby přerušili proslov konzervativního premiéra Geira Haardeho. Rachot pánví a hrnců způsobil, že se pro události na Islandu vžilo označení „kuchyňská revoluce“. Premiérovo auto bylo zasaženo sněhovými koulemi, vajíčky a plechovkami. Třítisícový dav, požadující jeho demisi, obklopil vládní budovy. I přes ohlášení předčasných voleb na konec dubna 2009 a oznámení premiéra, že ze zdravotních důvodů odejde z politiky, občané dále plnili ulice, požadujíce jeho okamžitou demisi. Haarde pod tlakem rezignoval a předal moc opoziční Sociálně demokratické alianci, která 1. února vytvořila se Zelenou levicí překlenovací menšinový kabinet, jenž zemi dovedl k volbám. Premiérkou se stala někdejší ministryně sociálních věcí Jóhanna Sigurðardóttir, vůbec první lesbická předsedkyně vlády na světě.

Volby se konaly 25. dubna 2009 a potvrdily legitimitu přechodné vlády, neboť zvítězily levicové strany, které získaly poprvé od vyhlášení nezávislosti v roce 1944 parlamentní většinu. Sociálně demokratická aliance obdržela 29,8 % hlasů a Zelená levice 21,7 %, což jim zajistilo majoritu v 63členném Althingu. Posílila i centristicko-agrární Pokroková strana se 14,8 % a do parlamentu se probojovalo se 7,2 % Občanské hnutí, jež vzniklo během lednových protestů. Naopak propadla posledních osmnáct let vládnoucí konzervativní Strana nezávislosti expremiéra Haardeho, jež se ziskem 23,7 % ztratila třetinu voličů. Liberální strana se 2,2 % zcela vypadla z parlamentu. Islanďané si vybojovali zákon o obecném referendu a ve dvou plebiscitech odmítli záchranu bank a splacení zahraničního dluhu. Přiměli vládu, aby vyšetřila, kdo byl zodpovědný za zavlečení ostrova do krize, jež vyústila bankrotem. Velké banky byly znárodněny a několik top manažerů a bankéřů zatčeno. Expremiér Haarde stanul před zvláštním tribunálem Landsdómur, svolaným poprvé od svého založení v roce 1905. Na podzim roku 2009 se začala z lidového podnětu prostřednictvím občanských shromáždění připravovat nová ústava. Kabinet navrhl vytvoření národní ústavodárné rady, jejíž členové byli náhodně losováni. Novou lidovou ústavu následně schválil parlament.

Levicovou koalicí však zmítají spory v řadě významných otázek, včetně vstupu do EU, které je nejvíce polarizujícím tématem islandské politiky. Zatímco sociální demokracie prosazuje rychlý vstup do EU včetně přijetí eura, Zelení to odmítají ve shodě se zbytkem politického spektra a prezidentem republiky. Prezident Grímsson věří, že národní zájmy budou nejlépe ochráněny mimo EU ve spolupráci se severskými zeměmi, USA, Ruskem a Čínou. Přes rozdílný pohled na mnohé otázky je pozoruhodné, že se vláda drží stále pohromadě a dokázala prosadit nepopulární opatření k ozdravění a stabilizaci ekonomiky – včetně redukce výdajů a dramatického zvýšení mnohých daní – a finalizovala první fázi přístupových rozhovorů s EU. V každém případě je Island z nejhoršího venku a v letošním roce má podle prognóz ekonomika výrazně růst, přičemž v roce 2013 se počítá s vyrovnaným státním rozpočtem.

Vzhledem k tradičně poklidnému charakteru severské politiky lze události na Islandu klasifikovat jako skutečnou občanskou revoluci. Islanďané dokázali, že je možné vzít osud do svých rukou a zastavit tragické kolo trhů. Proto existovalo na islandskou revoluci informační embargo, aby se jí náhodou neinspirovaly i jiné národy. Proslýchá se, že informační blokádu iniciovali vrcholní evropští politici a dodržovali jejich slouhové z korporátních médií, kteří za mlčení dostali daňové úlevy. Nicméně za pokračovatele Islanďanů lze považovat španělské indignados, americké hnutí Occupy, demonstrující Řeky, Rumuny a další, kteří už ve svém snažení tak úspěšní nebyli. I u nás je islandský scénář možný, pokud lidé nebudou nadále setrvávat v pasivitě a nenechají se vykořisťovat a ponižovat touto zkorumpovanou vládou, která jim posílá složenky na uhrazení státního dluhu, zatímco štědře obdarovává desítkami miliard církve a nijak nebrání obrovské korupci ve státních zakázkách.