Jiří Paroubek: Radikální islamisté před branami Bagdádu

Otázka zní, jak je vlastně možné, že teroristická organizace pod názvem Islámský stát, vzniklá z irácké odnože teroristické organizace Al – Káida a podle CIA čítající 20 000 členů, se dostala tam, kde nyní je. Tedy před Bagdád.

Spojené státy, které vojenskou akcí zničily Saddámův režim, tak úplně neměly jasno, co bude následovat. Západem vysněnou demokracii západního střihu se v Iráku nepodařilo a ani nemohlo podařit vytvořit. Spojené státy po pádu Saddámovy diktatury měly v Iráku hledat silného národního vůdce, opírajícího se o armádu, podobného tureckému K. Atatürkovi. Přesně to mi sděloval počátkem roku 2006 při mé státní návštěvě v Káhiře prezident H. Mubarak. Ten mě požádal, abych o tom informoval ve vládním memorandu všechny šéfy vlád a států zemí EU a NATO. To jsem ihned po návratu do Prahy také učinil.

„Protektor“ Spojených států v Iráku ovšem rozhodl (dokonce možná bez vědomí vlády USA), že bude rozpuštěna Saddámova armáda. To bylo naprosto chybné rozhodnutí. Irácká armáda bez nejzkompromitovanějších a s baasistickým režimem nejvíce spjatých velitelů mohla být gravitačním polem, kolem kterého se mohla seskupit celá irácká společnost. Šíité i sunnité. Západ a zejména USA měly přece zkušenost z postkomunistických států střední a východní Evropy. Významná část důstojnického sboru těchto zemí se bez problémů integrovala do nového režimu. Nikdo z nich nezačal pracovat v komunistickém podzemí. Totéž se Američanům podařilo v padesátých letech v západním Německu s Bundeswehrem. Také tam byla převzata do Bundeswehru část důstojnických kádrů z Wehrmachtu.

Po rozpuštění Saddámovy armády Spojené státy za částku nejméně 5 miliard dolarů postavily a vyzbrojily v Iráku armádu novou. Ta ovšem není ani zdaleka tak bojeschopná, jak by bylo třeba. Velká část vojáků bere službu v ní pouze jako dobře placený džob a nechce jít do většího rizika. Tímto krokem USA nepřímo darovaly Islámskému státu nejmodernější a těžké zbraně, opuštěné po hromadných dezercích iráckých vojáků, k nimž došlo po prvních střetech armády s islamisty. Svým působením Spojené státy nepřímo pomohly Islámskému státu i v Sýrii, kde v boji proti nenáviděnému režimu prezidenta Asada, který je trnem v jejich oku, podporovaly také opoziční islamistické skupiny. Mezi nimi pochopitelně i Islámský stát. Islámský stát při svém tažení Irákem „vybrabčil“ mnohé zdejší banky. Získal nemalé sumy deviz, zlato. To vše v hodnotě v řádu nejméně set milionů dolarů. Trvalé zisky Islámskému státu plynou z prodeje ropy z polí ve východní Sýrii, které obsadil.

Chybná politika Západu tak Islámskému státu umožnila získat takovou vojenskou a politickou sílu, aby mohl na dobytém území založit vlastní správní strukturu a dále rozšiřovat svou mocenskou působnost, expandovat. USA se svými blízkými spojenci se pustili v posledních týdnech do bombardování pozic islamistů v Iráku i Sýrii. Bombardovat pozice IS, jak to nyní dělají USA a jejich spojenci, je jistě správná volba (nechci-li dělat nic jiného).

Letecké údery ale, bohužel, takovou strukturu, jakou je IS těžko zničí. V Iráku i v Sýrii je zkrátka třeba vést také pozemní operace. Gerilové struktury islamistů nejsou jako Miloševičova jugoslávská armáda, snadno se rozptýlí mezi obyvatelstvo. Pak jdou letecké údery do prázdna.

Jak už jsem uvedl, irácká armáda není pro IS zatím reálnou protiváhou. Země Západu se rozhodly vyzbrojit Kurdy, kteří měli zatím k dispozici jen lehké zbraně. Kurdské milice, které by rády a s velkou motivací proti Islámskému státu bojovaly, ale ani neumějí zacházet s nejmodernějšími a těžkými zbraněmi. A to jsou faktory, které Kurdům proti IS nedávají mnoho šancí a nedají se napravit během několika týdnů.

Zemí, která by mohla v Iráku proti IS v pozemních operacích pomoci, by mohl být Írán. Pokud ale tuto zemi, označí izraelský premiér B. Netanjahu, jak to na zasedání Valného shromáždění OSN udělal, za větší světovou hrozbu než IS, není příliš pravděpodobné, že Spojené státy budou o praktickou vojenskou spolupráci s Íránem stát. Je pravda, že Netanjahu hovořil o situaci, kdy by Írán byl vyzbrojen jadernými zbraněmi.

Stejně tak v Sýrii, kde USA a jejich spojenci nyní rovněž provádějí letecké bombardování pozic IS, je jedinou pozemní silou schopnou bojovat s IS armáda prezidenta Asada. Těžko ale spolupracovat s armádou a státem, jehož nejvyšší představitel byl dosud líčen západními médii jako nejhorší tyran. Byť má nesporně masovou podporu syrského obyvatelstva. Také toto druhé tabu by Západ měl překonat.

Pokud si vrcholní politici Západu nezačnou uvědomovat a reflektovat realitu, může se časem celý Střední východ až po Perský záliv octnout v totálním chaosu a válečném požáru, kde budou bojovat všichni proti všem. A kde jedinou organizovanou silou budou radikální islamisté, připraveni přenášet „Svatou válku“ do dalších zemí i světadílů. Politika je často střetem špatného s ještě horším. A o tom jsou konflikty v Sýrii a Iráku. A je dobré stát na straně toho lepšího anebo méně špatného řešení.

Jiří Paroubek