Milan Kubek pro Vaši věc: Nechceme peníze ze státního rozpočtu (1. část)

Vaše věc: Vaše protestní akce nemá podporu veřejnosti a dokonce i některá sdružení soukromých lékařů vydala společné prohlášení, kterým se od vás distancují. Co myslíte, že jste lidem nedokázali sdělit?

Milan Kubek: Pokud jde o kolegy z některých sdružení soukromých lékařů, to je záležitost z prosince a myslím, že si uvědomili, že přestřelili a nevyjadřují skutečný názor svých členů. Výpady z jejich strany už přestaly a už se k tomu nechci vracet. Naopak, drtivá většina lékařů tu akci podporuje, byť většina pasívně. Ale podporují ji i praktičtí lékaři, soukromí lékaři, protože vnímají, že to je zápas za cenu naší práce a důstojnost celého lékařského stavu.

Pokud jde o veřejnost, je třeba si uvědomit reálnou sílu, která proti lékařům v danou chvíli stojí. Většina médií rozhodně není nezávislá, to je realita. Občané – a já je chápu – mají strach, to je naprosto rozumná reakce.

Vaše věc: Co se jim neřeklo?

Milan Kubek: Nepodařilo se nám sdělit, že odpovědnost v dané chvíli není na lékařích, kteří téměř rok dopředu avizovali své požadavky a upozornili na problémy. Odpovědnost je na vládě, která mnoho měsíců odmítala jednat a tím dohnala lékaře k tomu, aby výpovědi podali. Jednání, která pak vláda vedla, nebyla s cílem se domluvit.

Ministr zdravotnictví učinil veřejnou nabídku, která zdaleka nesplňovala původní požadavky nemocničních lékařů, a byl překvapen, že Lékařský odborový klub byl ochoten tu nabídku akceptovat, pouze ji převedl do nějaké závazné, kontrolovatelné dohody dvou stran. A v tom momentě se začala hledat záminka, proč tu dohodu zbourat. Posloužila kamarádka Marka Šnajdra, ředitelka Všeobecné fakultní nemocnice Dana Jurásková, bývalá ministryně, a její naprosto nehorázný požadavek tu dohodu rozbil.

Není bez zajímavosti, že velká skupina zdravotních sester její jednání odsoudila. Česká asociace sester se v dané chvíli otřásá v základech a celé sesterské kolektivy píší, že žádné peníze nechtějí. Že v dané chvíli je nutné vyřešit problém lékařů. Kdyby lékaři odešli, sestry přijdou o práci a žádná stokoruna přidaná díky paní Juráskové jim nepomůže.

A ještě jedna věc – nepamatuji, že by tady nějaká jedna skupina obyvatel byla v poslední době vystavena takovému obrovskému mediálnímu tlaku a takové dehonestační kampani jako lékaři. Pokud si někdo myslel, že tím lékaře zastraší, tak to působí velice kontraproduktivně. Dostávám dopisy od profesorů a různých významných doktorů, kteří nás informují „že jsou taky lékařská lúza“.

Vaše věc: Ale lidé se bojí.

Milan Kubek: Situace je velmi eskalovaná. Dobrou ilustrací toho, kam jsme se dostali, jsou různé fámy o krizových pseudořešeních a zároveň takové to „lékařům se nesmí ustoupit, ať to stojí, co to stojí“. Na jedné straně se hledá, jak mobilizovat armádu a zajistit nějakou nouzovou zdravotní péči, to znamená, za cenu ohrožení bezpečnosti a zdraví lidí. A taky za cenu obrovských výdajů ze státního rozpočtu, protože to budou desítky a možná stovky milionů, kolik takovéhle manévry budou stát. Přitom ke splnění požadavku lékařů, které minimálně určitý čas dokonce i ministr zdravotnictví Leoš Heger označoval za oprávněné, není potřeba ani jedna jediná koruna ze státního rozpočtu. Ty peníze leží na účtech zdravotních pojišťoven. Česká lékařská komora předložila snad deset návrhů, jak peníze uspořit z pohledu zdravotních pojišťoven, ale není vůle sáhnout po tomhle racionálním řešení.

Vaše věc: Veřejnost vnímá vaše vystoupení jako pouhý boj o platy na úkor všech ostatních. Není však podstata konfliktu právě v onom rozdílném přístupu k využití prostředků, které přicházejí do zdravotnictví ze zdravotního pojištění?

Milan Kubek: Dlouhodobě upozorňujeme na to, že zdravotnictví je strašně podfinancováno, to je první věc. Slušná kvalita a dostupnost zdravotní péče pro občany jsou zajišťovány na úkor zdravotníků, protože zdravotníci už dvacet let ten systém dotují, a není vůle cokoliv řešit. Jsou úsměvné výzvy, že bychom měli zvolit nějakou jinou formu protestu. Během posledních patnácti let už lékaři vyzkoušeli všechny myslitelné formy protestu a není naší chybou, že politici je ignorovali, bagatelizovali a problémy neřešili.

Vaše věc: Vzpomeňte nějaký takový protest.

Milan Kubek: Demonstrace. Administrativní obstrukce, že se třeba neposílaly některé dokumenty. Hodinové stávky. Stávky formou přechodu na víkendový provoz v trvání jednoho nebo dvou dnů. Nic z toho s vládou ani veřejností nehnulo. Občané jsou spokojeni. To, že lékaři jsou špatně zaplaceni, ti nejkvalitnější lékaři odcházejí do ciziny, to, že jsou přepracovaní a díky existenční závislosti na obrovském množství přesčasové práce v podstatě představují potenciální ohrožení pro pacienty, to veřejnost bohužel nevnímá. O zdravotnictví se vážně začalo hovořit jako o velkém problému až pouze díky akci Děkujeme, odcházíme. Žijeme v marketingové době, a tak až tato akce dokázala vzbudit pozornost veřejnosti.

Kdyby se však nejednalo o skutečně existenční problémy, tak by nenašla takovou podporu ani mezi lékaři. To prostě není tak, že by si tu skupina odborových funkcionářů, nemaje co dělat, rafinovaně něco vymyslela. Notabene, ještě na nějakou politickou objednávku, když to všechno začalo před parlamentními volbami. Skutečnost je taková, že nespokojenost lékařů je obrovská a odcházejí do ciziny po stovkách. Hodně se mluví o mladých lékařích, ale polovina z těch odcházejících jsou plně kvalifikovaní odborníci ve věku 30 až 40 let. To jsou lidé, kteří mají nejdelší profesní perspektivu a jejich ztráta je pro české zdravotnictví nejbolestnější. Lékařská komora na to mnoho let upozorňuje. Vystupoval jsem na toto téma v Poslanecké sněmovně. Ale ono to nikoho nezajímá. Všichni pokrčí rameny, ale nikdo nic neřeší.

Dostáváme se tedy k důvodu, proč lékařská komora akci podpořila, a proč ani nemohla jednat jinak. Nemůžeme přeci nečinně přihlížet personální devastaci českého zdravotnictví. Tomu, jak se kvalita péče propadá. Kvalita péče není o tom, kolik se utratí za nějaké léky. Kvalita péče je zejména o tom, jestli máte dostatečné množství kvalifikovaného personálu. Jestli máte kvalifikované lékaře. Takže my jsme museli něco dělat.

Vaše věc: A víte vůbec, kolik lékařů je v nemocnicích zaměstnáno?

Milan Kubek: To je docela zvláštní věc, že ta akce posloužila i jako neoficiální personální audit. V dané chvíli pracuje v nemocnicích asi tak 13 až 14 tisíc lékařů.

Vaše věc: Ministerstvo uvádí jiná čísla.

Milan Kubek: Pokusím se vysvětlit, jak to vzniklo. Rozdíl je v tom, že zákoník práce dovoluje odsloužit jenom určité množství přesčasových hodin. Zákon je však v nemocnicích plošně porušován a řada kolegů figuruje v různých výkazech jako dva nebo dokonce tři lékaři. Tím pádem došlo k tomu, že počet lékařů v nemocnicích se během posledních let formálně zvýšil, ale pouze díky falšovaným statistikám. Neexistuje žádná správná evidence pracovní doby, protože drtivá většina nemocnic výkazy falšuje.

Vaše věc: Jak to, že to ministerstvo trpí??

Milan Kubek: Jejich cílem je zajistit co nejlaciněji zdravotní péči pro občany.

Vaše věc: Vědí o tom?

Milan Kubek: Vědí to. Vědí to i od těch lékařů, od odborů, od lékařské komory. Jednotliví lékaři se obraceli na inspektoráty práce. Byli to ti mladí lékaři, kteří měli formálně zkrácené úvazky, ale byli nuceni pracovat plnou pracovní dobu. Obraceli jsme se na ministerstvo práce. Bohužel všechno vždycky skončilo do ztracena. Když už někdo konstatuje, že někde k nějakému porušování došlo, tak jim pohrozí, nemocnice řekne, že už to dělat nebude, a jede se dál. Není žádná reálná vůle to řešit.

Věřím, že jeden z reálných efektů akce Děkujeme, odcházíme, bude to, že se začnou tyto poměry narovnávat. Přece není možné, aby ministr zdravotnictví zcela vážně tvrdil v televizi, že lékař má průměrný plat 48 tisíc korun při 14 přesčasových hodinách. Přitom víme, že průměrný lékař v nemocnici odpracuje 250 hodin měsíčně, takže má minimálně 70 hodin přesčasů. To znamená, že všechno je to zfalšováno.

Proto můžeme operovat pouze s tarifními platy lékařů. Tarifní plat lékaře, který nastupuje, je 17 300 korun. Pokud má tu šanci, že má férového zaměstnavatele, který ho zaměstná na plnou pracovní dobu. Nechávám stranou další věci, které mladí lékaři musí. To znamená, musí podepisovat takzvané stabilizační smlouvy se státem, že pět let po složení atestace budou pracovat v oboru v České republice. Pokud ne, hrozí jim půlmilionová pokuta. Musí podepisovat kvalifikační dohody se svým zaměstnavatelem, s nemocnicí. Pokud z té nemocnice odejde, musí uhradit náklady spojené se získáním atestace. Žádná jiná profese není nucena pracovat v takových otrockých podmínkách jako lékaři.

Vaše věc: Jak dlouho lékaři trvá, než se z něj stane svobodný člověk?

Milan Kubek: Poté, co skončí školu? Někdo se k tomu nedopracuje nikdy.

Vaše věc: Než se zbaví těch smluv?

Milan Kubek: Deset let, minimálně. Pět let trvá to vzdělávání k atestaci a na dalších pět let se musí zavazovat.

Vaše věc: Je v té smlouvě i určitá úroveň platu?

Milan Kubek: Není, má pouze garantovaný tabulkový tarifní plat. V akciových společnostech nemá garantovaného vůbec nic, pouze minimální mzdu odpovídající tomu tarifu, a přesto se k tomu musí zavazovat.

Vaše věc: Nějaká rodina, hypotéka …

Milan Kubek: To celkem nikoho nezajímá. Tady je taková zvláštní schizofrenie. Na jednu stanu se tváříme, že lékaři jsou něco speciálního. Mají tak vysoký morální kodex, že jim to nedovoluje zabývat se přízemními věcmi, jako jsou peníze. Ale i lékaři jsou přece lidé, mají své rodiny. A teď mluvím z pozice pacienta – my přece nepotřebujeme nějaké nadšené amatéry, pro které bude medicína koníčkem, budou šťastní, že ji mohou dělat a nic jiného nebudou potřebovat. Potřebujeme vysoce kvalifikované profesionály, kteří budou mít adekvátní pracovní podmínky a budou za tu práci slušně zaplaceni.

Vaše věc: Představenstvo lékařské komory teď varovalo lékaře před právními riziky, pokud by zdravotní péče nebyla v souladu s postupy lege artis. Co to znamená?

Milan Kubek: Museli jsme varovat své členy, že pokud se budou zapojovat do poskytování zdravotní péče v nějakých těch „polních“ podmínkách, v nouzových režimech a podobně, tak ani to z nich nesnímá odpovědnost za to, že jen oni mají rozhodnout, jak ta péče má být poskytována. Zákony stále platí a odpovědnost nese ten lékař. To znamená, že po 1. březnu ponesou odpovědnost jen ti lékaři, teří v té nemocnici zůstanou. Kolegové by měli mít určitý pud sebezáchovy trvat na tom, že péče bude poskytována pouze za odpovídajících podmínek, s dostatečným množstvím personálu. V opačném případě se vystavují obrovskému právnímu riziku.

Vaše věc: Zároveň se odvoláváte k evropské směrnici o pracovní době. O jaké podmínky se jedná?

Milan Kubek: Evropská směrnice o pracovní době říká, že zaměstnanec může pracovat přes čas v průměru osm hodin týdně. Pro lékaře pak umožňuje v přechodném období do konce roku 2012 takzvaný opt-out, to je v případě individuálního souhlasu ještě dalších osm hodin přesčasové práce týdně. Ono přechodné období je důvodem, proč se vyspělé státy připravují už teď na plnou platnost té směrnice a snaží se sehnat lékaře ze zahraničí. Tak třeba v Německu – a to jsou údaje od prezidenta Spolkové lékařské komory profesora Hoppeho, jak to uvedl loni na jaře na sjezdu komory před ministrem zdravotnictví, který to nerozporoval - v současnosti chybí v nemocnicích 4 tisíce lékařů. A až skončí přechodné období, bude jim chybět 10 tisíc lékařů. Německo se proto snaží sehnat lékaře. Stejně se chová Rakousko, Británie a další státy. Jsou tu ale také hloupější státy, nebo státy s hloupější vládou, jako jsme my, které se naopak snaží lékaře vyhnat.

Vaše věc: Dalo by se to říci i jinak – od roku 2013 se naše situace ještě více vyhrotí.

Milan Kubek: Určitě ano, nedostatek lékařů bude ještě mnohem větší, než je teď.

Vaše věc: Když se dívám do tarifních tabulek, které platí v Německu, a započítám i progresívní zdanění a zhruba 1,5 krát vyšší úroveň cen, vyjde mi, že lékaři jsou tam ve všech tarifních pásmech placeni čtyřikrát lépe než u nás.

Milan Kubek: Tak to je ve veřejných nemocnicích, v soukromých pochopitelně mohou být výrazně vyšší platy. Ale toto je vyšší kolektivní smlouva, tabulka platná pro zaměstnance celého veřejného sektoru, všech nemocnic, které mají smlouvu s německými veřejnoprávními zdravotními pojišťovnami. Vyšší kolektivní smlouvu chceme zavést i u nás. Když mohou tarifní tabulky z vyšší kolektivní smlouvy fungovat v Německu, nic nebrání tomu, aby fungovaly tady. Zvlášť, když český správní řád tento pojem zná.

Vaše věc: Němci berou čtyřikrát tolik.

Milan Kubek: Asi se to tam týká i jiných zaměstnanců. Životní úroveň v Německu je výrazně jiná, a my se můžeme jen ptát, proč za dvacet let jsme tam, kde jsme.

Vaše věc: Ale oni na to najdou peníze ve zdravotnictví.

Milan Kubek: Z veřejného zdravotního pojištění, které je v Německu v současnosti 15,5 procenta, u nás je 13,5 procenta.

Vaše věc: To není tak velký rozdíl. Berou čtyřnásobek.

Milan Kubek: Jasně, on je také obrovský rozdíl v tom, že u nás je obrovská nespravedlnost v platbách toho pojištění. U nás stojí pouze na zaměstnancích a jejich zaměstnavatelích. Za zaměstnance má zdravotní pojišťovna průměrně měsíčně 2850 korun, zatímco za osobu samostatně výdělečně činnou je to tuším 1430 korun a za státního pojištěnce, to znamená děti, matky, důchodce, nezaměstnané – to je 60 procent obyvatel! – stát platí pouhých 723 korun. To znamená, že za 60 procent obyvatel stát platí pouhých 24 procent veřejného zdravotního pojištění.

A pak máte dokonce příjmy, které jsou úplně osvobozeny od pojistného. Máte strop, který je uvalený na pojistné, to znamená, že od šestinásobku průměrné mzdy je příjem osvobozen od placení pojistného. Máte dohody o pracovní činnosti, ze kterých se neplatí zdravotní pojištění. Máte nejrůznější kapitálové výnosy, peníze přicházející ze zahraničí a tak dále, z toho všeho se zdravotní pojištění neplatí.

Ale na té výdajové stránce je veřejné zdravotní pojištění absolutně solidární. To znamená, že všichni mají stejný nárok. Když si někdo platí malé důchodové pojištění, dostane nízký důchod. Ale když někdo platí nízké zdravotní pojištění, má přesto stejný nárok čerpat zdravotní péči jako ten, který platí vysoké zdravotní pojištění.

To je hrozně nespravedlivé. Uznávám třeba, že je potřeba podporovat drobné podnikání, proč ne, živnostníci nemají jednoduchý život. Pokud je stát chce podporovat, nechť tak činí, ale ne na úkor zdravotnictví.

Vaše věc: Z daní?

Milan Kubek: Přesně tak. Avšak přestože je ten systém tak obrovsky nespravedlivý, byli jsme ochotni přistoupit na stanovisko současné vlády, že není možno zvyšovat výdaje ze státního rozpočtu do zdravotnictví, a dokázali jsme najít zdroje v rezervách toho systému.

(Druhou část rozhovoru naleznete ZDE)