Ondřej Kosina: Neklidné Tunisko dva roky poté

obrazek
19.2.2013 09:08
Když prezident Moncef Marzúkí 17. prosince navštívil městečko Sidi Buzíd v západním Tunisku, byl od demonstrantů žádajících pád vlády „přivítán“ rajčaty a kamením. Prezident tam zavítal u příležitosti druhého výročí sebeupálení Muhammada Buazízího, místního prodavače zeleniny, který skoncoval se životem na protest proti neschopnosti bývalého režimu zajistit základní potřeby lidu. Tento čin odstartoval nejen tuniskou revoluci, ale proces tzv. arabského jara v severní Africe a na Blízkém východě.

Negativa a pozitiva tuniského arabského jara

Dva roky po pádu autoritativního režimu Zin Abidína bin Alího se mnoho nezměnilo a incident v Sidi Buzíd zdaleka nebyl jediným protestem této povahy. Frustrace Tunisanů z neschopnosti vlády řešit ekonomické problémy země je pochopitelná. Revoluce byla motivována v první řadě chudobou a vysokou nezaměstnaností, ale po dvou letech demokracie nepřichází žádaná změna a islamisté se primárně zabývají rolí náboženství ve veřejném životě. Hospodářství je na tom hůře než před vypuknutím povstání, nezaměstnanost se blíží k 20 %, přičemž i nadále nejvíc postihuje mladé lidi a absolventy škol, což je i evropský fenomén. Nepodařilo se ani nivelizovat regionální rozdíly v životní úrovni a přetrvává policejní brutalita vůči demonstrantům. Bylo ovšem dosaženo i dílčích pozitiv. Zatímco za vlády bin Alího neexistovala svoboda slova, tisku a shromažďování, nyní dochází k pozvolnému rozvoji nezávislého tisku a existuje živá debata mezi různými politickými proudy. Ústavodárné shromáždění bylo demokraticky zvoleno v říjnu 2011 a vypracování nové ústavy, očekávané v první polovině letošního roku, budou následovat parlamentní volby.

Porovnání se situací v Egyptě

V obou zemích od osmdesátých let vládli prozápadní sekulární autokraté, odpůrci islamismu a spojenci USA. V porovnání s Egyptem byla změna režimu v Tunisku relativně nenásilná. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1956 zapustil sekularismus za dlouholeté vlády Habíba Burgiby a Zin Abidína bin Alího, kdy se Tunisko stalo nejvíce europeizovanou arabskou zemí, hlubší kořeny než v Egyptě. Salafisté nemají v tuniském parlamentu zastoupení, zatímco v Egyptě je radikálně islamistická strana an-Núr (Světlo) druhou nejsilnější frakcí a ve volbách získala více než čtvrtinu hlasů. Zatímco egyptská vláda nedokázala proces tvorby nové ústavy zasadit do širšího konsensu, což vyvolalo násilné demonstrace, v Tunisku se na utváření základního zákona podílí více politických proudů. Nejkontroverznějším prvkem politické tranzice v Egyptě je dominance jedné strany. Politická odnož Muslimského bratrstva – strana Svoboda a spravedlnost – disponuje téměř polovinou poslaneckých mandátů a také prezident Muhammad Mursí je bývalým členem hnutí. V Tunisku je sice nejsilnější stranou Obnova (an-Nahda) také vzešlá z Muslimského bratrstva, ale nemá tak silnou převahu jako sesterská strana v Egyptě. Generální tajemník Hamádí Džibálí je premiérem a předseda strany Rašíd Ghannúší je vlivnou osobností, ale o klíčové mocenské pozice se an-Nahda dělí s dalšími formacemi. Prezident Moncef Marzúkí je lídrem sekulárního levostředového Kongresu pro republiku a předseda parlamentu Mustafa ben Džafar je generálním tajemníkem sociálně demokratické strany Ettakatol. An-Nahda tedy nemůže prosazovat svůj program bez ohledu na další strany a je nucena hledat podporu u dalších subjektů.

Tuniská opozice

Vláda umírněných islamistů, která garantovala práva žen a upustila od původního záměru učinit právo šaría základem nové ústavy, čelí tlaku nejen ze strany levice a sekularistů, ale i radikálních salafistů ohledně role náboženství ve veřejném životě. Salafisté zorganizovali několik násilných protestů proti vládě, jíž viní z přílišného liberalismu a nedostatečného prosazování islámských hodnot. Četné protivládní demonstrace a sociální nepokoje jsou organizovány největší odborovou centrálou v zemi (UGTT), která se po změně režimu stala velmi vlivnou organizací a nejdůležitějším nepolitickým hráčem. Na radikalismu nebo smířlivosti odborů tak do jisté míry závisí politická stabilita v zemi, což se projevilo i zrušením generální stávky plánované na 13. prosinec. V červnu 2012 vznikla nová sekulární strana – Nidaa – založená 87letým expremiérem Bedžim Caidem el Sebsim, jenž za minulého režimu zastával řadu významných funkcí. V lednovém průzkumu veřejného mínění se Nidaa s 33 % dotáhla na an-Nahdu mající stejnou podporu. Třetím nejsilnějším uskupením je s 8 % v říjnu zformovaná levicová koalice Lidová fronta (zahrnující socialisty, komunisty, baasisty a zelené) vymezující se jak vůči Katarem sponzorované an-Nahdě tak vůči proamerické straně Nidaa.

Co bude dál?

Nové nepokoje vyvolala vražda jednoho z čelních představitelů Lidové fronty a nekompromisního kritika vlády Šukrího Belaída, který byl 6. února zastřelen. Odbory v reakci na atentát vyhlásily generální stávku, neboť Belaídova manželka se domnívá, že likvidaci jejího manžela zorganizovali lidé z an-Nahdy. Premiér Džibálí tato obvinění odmítl a v reakci na vraždu opozičního lídra nabídl rozpuštění své vlády, kterou by nahradil přechodný kabinet národní jednoty. Belaídova smrt může vést k vyhloubení ještě větších příkopů v polarizované tuniské společnosti. V situaci, kdy pauperizované masy od vlády čekají, že oživí ekonomiku, zajistí jim práci a zlepší jejich životní podmínky – což je v nedohlednu – může nahromaděná frustrace vést k dalšímu násilí a nestabilitě podobně jako v Egyptě.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.