Ondřej Kosina: Neklidné Tunisko dva roky poté

Negativa a pozitiva tuniského arabského jara

Dva roky po pádu autoritativního režimu Zin Abidína bin Alího se mnoho nezměnilo a incident v Sidi Buzíd zdaleka nebyl jediným protestem této povahy. Frustrace Tunisanů z neschopnosti vlády řešit ekonomické problémy země je pochopitelná. Revoluce byla motivována v první řadě chudobou a vysokou nezaměstnaností, ale po dvou letech demokracie nepřichází žádaná změna a islamisté se primárně zabývají rolí náboženství ve veřejném životě. Hospodářství je na tom hůře než před vypuknutím povstání, nezaměstnanost se blíží k 20 %, přičemž i nadále nejvíc postihuje mladé lidi a absolventy škol, což je i evropský fenomén. Nepodařilo se ani nivelizovat regionální rozdíly v životní úrovni a přetrvává policejní brutalita vůči demonstrantům. Bylo ovšem dosaženo i dílčích pozitiv. Zatímco za vlády bin Alího neexistovala svoboda slova, tisku a shromažďování, nyní dochází k pozvolnému rozvoji nezávislého tisku a existuje živá debata mezi různými politickými proudy. Ústavodárné shromáždění bylo demokraticky zvoleno v říjnu 2011 a vypracování nové ústavy, očekávané v první polovině letošního roku, budou následovat parlamentní volby.

Porovnání se situací v Egyptě

V obou zemích od osmdesátých let vládli prozápadní sekulární autokraté, odpůrci islamismu a spojenci USA. V porovnání s Egyptem byla změna režimu v Tunisku relativně nenásilná. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1956 zapustil sekularismus za dlouholeté vlády Habíba Burgiby a Zin Abidína bin Alího, kdy se Tunisko stalo nejvíce europeizovanou arabskou zemí, hlubší kořeny než v Egyptě. Salafisté nemají v tuniském parlamentu zastoupení, zatímco v Egyptě je radikálně islamistická strana an-Núr (Světlo) druhou nejsilnější frakcí a ve volbách získala více než čtvrtinu hlasů. Zatímco egyptská vláda nedokázala proces tvorby nové ústavy zasadit do širšího konsensu, což vyvolalo násilné demonstrace, v Tunisku se na utváření základního zákona podílí více politických proudů. Nejkontroverznějším prvkem politické tranzice v Egyptě je dominance jedné strany. Politická odnož Muslimského bratrstva – strana Svoboda a spravedlnost – disponuje téměř polovinou poslaneckých mandátů a také prezident Muhammad Mursí je bývalým členem hnutí. V Tunisku je sice nejsilnější stranou Obnova (an-Nahda) také vzešlá z Muslimského bratrstva, ale nemá tak silnou převahu jako sesterská strana v Egyptě. Generální tajemník Hamádí Džibálí je premiérem a předseda strany Rašíd Ghannúší je vlivnou osobností, ale o klíčové mocenské pozice se an-Nahda dělí s dalšími formacemi. Prezident Moncef Marzúkí je lídrem sekulárního levostředového Kongresu pro republiku a předseda parlamentu Mustafa ben Džafar je generálním tajemníkem sociálně demokratické strany Ettakatol. An-Nahda tedy nemůže prosazovat svůj program bez ohledu na další strany a je nucena hledat podporu u dalších subjektů.

Tuniská opozice

Vláda umírněných islamistů, která garantovala práva žen a upustila od původního záměru učinit právo šaría základem nové ústavy, čelí tlaku nejen ze strany levice a sekularistů, ale i radikálních salafistů ohledně role náboženství ve veřejném životě. Salafisté zorganizovali několik násilných protestů proti vládě, jíž viní z přílišného liberalismu a nedostatečného prosazování islámských hodnot. Četné protivládní demonstrace a sociální nepokoje jsou organizovány největší odborovou centrálou v zemi (UGTT), která se po změně režimu stala velmi vlivnou organizací a nejdůležitějším nepolitickým hráčem. Na radikalismu nebo smířlivosti odborů tak do jisté míry závisí politická stabilita v zemi, což se projevilo i zrušením generální stávky plánované na 13. prosinec. V červnu 2012 vznikla nová sekulární strana – Nidaa – založená 87letým expremiérem Bedžim Caidem el Sebsim, jenž za minulého režimu zastával řadu významných funkcí. V lednovém průzkumu veřejného mínění se Nidaa s 33 % dotáhla na an-Nahdu mající stejnou podporu. Třetím nejsilnějším uskupením je s 8 % v říjnu zformovaná levicová koalice Lidová fronta (zahrnující socialisty, komunisty, baasisty a zelené) vymezující se jak vůči Katarem sponzorované an-Nahdě tak vůči proamerické straně Nidaa.

Co bude dál?

Nové nepokoje vyvolala vražda jednoho z čelních představitelů Lidové fronty a nekompromisního kritika vlády Šukrího Belaída, který byl 6. února zastřelen. Odbory v reakci na atentát vyhlásily generální stávku, neboť Belaídova manželka se domnívá, že likvidaci jejího manžela zorganizovali lidé z an-Nahdy. Premiér Džibálí tato obvinění odmítl a v reakci na vraždu opozičního lídra nabídl rozpuštění své vlády, kterou by nahradil přechodný kabinet národní jednoty. Belaídova smrt může vést k vyhloubení ještě větších příkopů v polarizované tuniské společnosti. V situaci, kdy pauperizované masy od vlády čekají, že oživí ekonomiku, zajistí jim práci a zlepší jejich životní podmínky – což je v nedohlednu – může nahromaděná frustrace vést k dalšímu násilí a nestabilitě podobně jako v Egyptě.