Ondřej Kosina: Politika Západu – organizovaný chaos na Blízkém východě?

Rozpoutat revoluci nebo raději humanitárně bombardovat?

Ačkoliv nepokoje zasáhly i americké spojence v regionu – Turecko a Bahrajn, kde se však kontrarevolučním petromonarchiím podařilo zřejmě jedinou autentickou lidovou vzpouru vojenskou intervencí potlačit – změny režimů zcela minuly arabské absolutní monarchie, paradoxně nejtvrdší diktatury a zároveň nejvěrnější spojence USA. Proč tzv. demokratizační proces, kterým údajně arabské jaro mělo být, nepostihlo tyto země? Je to jen shoda okolností, že byli svrženi pouze sekulární autokraté a že se revoluce odehrály pouze v republikách? V Libyi k vítězství „rebelů“ navíc dopomohla vojenská intervence NATO. Pokud by se Severoatlantický pakt do interních libyjských záležitostí hrubým způsobem nevměšoval a Kaddáfího podpořily Moskva a Peking, jistě by se udržel u moci a islamistické bandy snadno rozprášil, jako to učinil mnohokrát v minulosti, i s přihlédnutím ke skutečnosti, že armáda Libyjské arabské socialistické lidové džamahíríje nebyla tak silná a dobře vyzbrojená jako vojsko Syrské arabské republiky. Ruská a čínská podpora prezidentu Asadovi na mezinárodním poli překazila další západní intervenci a umožňuje mu efektivně bojovat s teroristy.

První kolo – Afghánistán a Irák

V Afghánistánu si od konce 19. století až do současnosti vylámaly zuby všechny imperialistické mocnosti, které se snažily této zemi vnutit svůj diktát. Jako první pohořeli Britové, následovali Sověti a Američané si nyní velmi dobře uvědomují, že po odchodu jejich okupačních vojsk zemi opět ovládne Taliban. Irák byl uvržen do chaosu Bushovou administrativou v roce 2003. Svržení sekulárního baasistického režimu destruovalo křehkou národní jednotu na bázi arabského nacionalismu a vedlo k vypuknutí krvavého sektářského násilí mezi sunnity, ší’ity a Kurdy. Slabá ústřední vláda, která se – k nevoli Washingtonu – orientuje na Teherán, není schopna předcházet každodenním teroristickým pumovým útokům, natož zajistit ekonomickou prosperitu a blahobyt obyvatel. Irák je de facto v občanské válce a na pokraji rozpadu do tří států. V důsledku Bushova dobrodružství již zemřely statistíce Iráčanů (mnohonásobně více než za Husajnovy vlády) a kolébka civilizace se stala pokusnou laboratoří al-Káidy, navzdory Američany deklarovanému boji proti terorismu. Likvidací Saddáma Husajna se zhroutil jednotný Irák jako silný regionální hráč (ačkoliv ekonomicky oslabený mnohaletými tvrdými sankcemi) a irácká ropa se dostala pod kontrolu západních imperialistů, což byly hlavní cíle americké invaze.

Druhé kolo – Maghreb a Sýrie

Tunisko, kde tzv. arabské jaro začalo, je také velmi nestabilní, jak ukazují poslední události. Střety mezi vládnoucími islamisty ze strany an-Nahda (Obnova) a sekularisty jsou způsobeny vraždami opozičních politiků islámskými fundamentalisty a je vysoce pravděpodobné, že tato situace vyústí ve vojenský puč jako v Egyptě. Rovněž země pyramid je nesmiřitelně rozdělena do dvou táborů a pouze včasný zásah armády, která svrhla islamistického prezidenta Muhammada Mursího, předešel vypuknutí otevřené občanské války, k níž polarizovaná společnost směřovala. Stoupenci Muslimského bratrstva se však v ulicích i nadále násilně střetávají s liberály, levicí a sekularisty. Podaří-li se generálům udržet situaci pod kontrolou a dovést zemi k novým volbám, je nejisté. Libye upadla do chaosu bezprostředně po mučednické smrti Muammara Kaddáfího a bezpečnostní situace je tam – v porovnání s Egyptem a Tuniskem – nejhorší. Prvním zřetelným důkazem bující anarchie byla vražda amerického velvyslance Stevense v září 2012 a tím posledním je útěk tisícovky těžkých zločinců z vězení v Benghází. I v Libyi je na vzestupu radikální islám a odstředivé tendence hrozí secesí Kyrenaiky od zbytku země. Sýrie zatím stále vzdoruje ozbrojeným zahraničním salafistickým bandám ( viz http://www.vasevec.cz/vip-blogy/ondrej-kosina-bude-politicky-islam-porazen-i-v-syrii ), ale vleklým krvavým konfliktem je zcela zničena a vržena o desítky let zpět. Rozpadající se, nestabilní a slabé arabské státy přirozeně vyhovují Izraeli, který jen posiluje svou hegemonii v regionu.

Írán jako poslední v řadě?

Výsledkem deklarovaného boje proti terorismu, který USA zahájily bezprostředně po událostech z 11. září 2001, je po necelých dvanácti letech silný vzestup radikálního islámu a teroristických aktivit na celém Blízkém východě, a to v důsledku politiky Washingtonu, Londýna, Paříže a Bruselu. Posledním silným a konsolidovaným odpůrcem Izraele a USA na Blízkém východě zůstává Írán. Během prezidentských voleb v roce 2008 zde došlo k pokusu o zažehnutí „barevné revoluce“, ale nezdařilo se. Je evidentní, že Írán je – společně se vzdorující Sýrií – poslední bariérou Nového světového řádu v regionu. O válce proti někdejší Persii se spekuluje už dlouho a Izrael opakovaně hrozí preventivním úderem proti jaderným zařízením. Ovšem zvítězí-li v Sýrii Bašár Asad, útok na Írán bude mnohem složitější.