Proces Jiřího Paroubka s "novinářem" Ovčáčkem připomíná Kafkův román

S Jiřím Paroubkem Jiří Ovčáček úzce spolupracoval již na Úřadu vlády coby šéf tiskového odboru a poté v Lidovém domě na pozici vedoucího PR a marketingu strany, a to po předchozí praxi v Haló novinách a Blesku. "Musel v roce 2007 odejít pro úplnou ztrátu mé důvěry," říká Jiří Paroubek. Ovčáček říká pochopitelně něco jiného. Své trauma z potupného odchodu Ovčáčkovi zřejmě "vrostlo" do novinářského pera. Celá dlouhá léta vede J. Ovčáček na J. Paroubka útok ze zemanovských pozic. Nebyl by ostatně první ani poslední, kdo neunesl své vlastní selhání… A vydavatel Práva Porybný tuto jeho vlastnost vůbec nemírní, přímo naopak. On ji využívá.

Překvapující není ani přístup soudkyně Dagmar Stamidisové, která nad Jiřím Paroubkem vynesla minulý týden rozsudek. Je to jistě jen čirou náhodou stejná soudkyně, která nedávno v jiném svém rozsudku řekla, že nevkusné a nechutné útoky na manželku Jiřího Paroubka v časopisu Reflex, které hraničily s pornografií, Petru Paroubkovou nijak nepoškozují. Dagmar Stamidisová si prostě jen udělala další "zářez" na svém soudcovském kladívku. Odsouzení dvou nositelů příjmení Paroubek v tak krátkém čase, to je pro ni jistě důvod k bujaré oslavě. Je s podivem, že rozsudek nezněl, aby Jiří Paroubek byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Podívejme se nicméně pro zajímavost na ten rozsudek: zveřejnit omluvu do 14 dnů od právní moci rozsudku v sobotním vydání deníku Právo na třetí straně (proč vlastně ne už na první), stejnou omluvu na portálu www.vasevec.cz a povinnost zaplatit žalobci peněžitou satisfakci 50 tis. Kč a náhradu nákladů soudního řízení ve výši 4 tis. Kč.

Zajímavý je také fakt, že se paní soudkyně Stamidisová ve svém rozsudku opřela o dvě "svědectví", a sice Ovčáčkova bratra a paní Aubrechtové, manželky exposlance Aubrechta, která je Ovčáčkovou dlouhodobou informátorkou. Dokonce se ani ve své výpovědi před soudem prý nijak netajila tím, že je s redaktorem v dobrých přátelských vztazích. A ona je. Navíc má na expředsedu ČSSD Jiřího Paroubka osobně "pifku", protože jej zřejmě viní z toho, že se její manžel – exposlanec, několikanásobný kandidát na Ropáka roku Vlastimil Aubrecht - nedostal znovu do poslaneckých lavic. Poslanecký plat není nijak zanedbatelný, rodinný rozpočet Aubrechtových tedy zřejmě výrazně zchudl, takže se tomu nelze divit. Kdo z nás občas nemá tendence hledat viníka jinde, než u sebe samého… Prostě nenávist paní Aubrechtové má své "ratio". Jaký smysl má „svědectví“ takto podjaté a spjaté osoby…

Příběh je celkem prozaický. Poté, co v létě roku 2007 opustil Jiří Ovčáček Lidový dům a o něco později nastoupil do deníku Právo, bylo z jeho textů mezi řádky cítit, že mu jde hlavně o osobní mstu. Od té doby totiž na Jiřím Paroubkovi nenechal nit suchou. Ovčáčkovy antipatie hraničící s nenávistí vůči jeho osobě jsou však všem, kdo čtou plátek Právo, dlouhodobě známy - Jiří Ovčáček se s tímto svým přístupem ostatně ani nijak netají. Jiří Paroubek by se mohl postavit na hlavu nebo vymyslet lék na všechny smrtelné nemoci světa a redaktor Ovčáček by jej stejně nějak "osolil".

A stejně tak jsou dobře známy snahy Ovčáčkova zaměstnavatele - majitele Práva Porybného - Jiřího Paroubka poplivat, a to kdykoliv jen to bylo a je možné. Ať již už byl v čele ČSSD nebo je aktuálně předsedou národních socialistů. K motivaci obou veličin - Práva a Ovčáčka - však nemusíme chodit příliš daleko. Byl to portál Vaše věc, který před téměř dvěma lety upozornil na fakt, že vydavatel Práva inkasoval za období od roku 2008 do roku 2010 včetně bezmála 20 milionů korun za inzerci z Pozemkového fondu ČR. Přesně tuto informaci totiž uvedl předseda vlády Petr Nečas v odpovědi na písemnou interpelaci Jiřího Paroubka z té doby. J. Paroubek nesmlouvavě tuto korupční praxi vlády interpeloval opět v prosinci 2012. „Inzerce“ v Právu totiž ze strany Pozemkového fondu ČR pokračuje, jako by nestačil internet a web fondu. Podle Jiřího Paroubka se jednalo o jasnou korupci tohoto "opozičního" deníku ze strany vlády. Mamonářství Zdeňka Porybného v kombinaci s ryzí osobní nenávistí Jiřího Ovčáčka by zřejmě byly smrtícím koktejlem pro kohokoliv. A teď se k nim přidala ještě "osvědčená" soudkyně…

Jiří Ovčáček tedy od svého smutného odchodu z Lidového domu prakticky svého času několikrát týdně ve svých článcích poléval Jiřího Paroubka škopíky špíny. Poté, co politik na jednu z jeho mnoha evidentních lží (že prý J. Paroubek bude podporovat Nečasovu vládu) reagoval slovy, že je Ovčáček lhář, zažaloval jej. Prý byla snížena jeho důvěryhodnost a dobrá pověst jak mezi příbuznými, tak kolegy v médiích. Jiřího Paroubka podle jeho slov nepřekvapuje, že Jiří Ovčáček kritiku na svou adresu neunesl. Dokonce i poté, co redaktor Práva svou žalobu podal, o Jiřím Paroubkovi na stránkách novin dále vesele referoval ve svém záštiplném stylu.

"Jiří Ovčáček je pro mne exemplární úkaz toho, kam až může lidská nenávist a drzost zajít. Ale ve skutečnosti mi ho je vlastně líto," říká Jiří Paroubek. A dodává: "Soudit se s Ovčáčkem v této věci se budu dál. Věřím, že v odvolacím stupni bude věc posuzovat soudce bez podjatosti. Kromě českých soudů, úpících pod vlivem soudcovské mafie pochopitelně půjdu i jinou cestou. Soudní výroky týkající se mé osoby jsou stále více kontroverzní a mají stále více rysy politické manipulace. Ten předposlední soudní verdikt dal za pravdu kontroverzní postavě ústeckého polosvěta R. Houskovi, který mě označil za novodobého L. Beriju. Prý se dají najít shodné rysy… Vláda chce prostě zavřít ústa nepohodlnému poslanci. Proto budu celou věc internacionalizovat. Zašlu v nejbližších dnech dopis Amnesty International, ale ne v Praze (tam bych asi nepořídil…), ale v Londýně. A kdyby snad české soudy nebyly přístupné mé argumentaci, půjdu až k Evropskému soudu pro lidská práva.“

Úryvek z knihy Jiřího Paroubka "Plnou parou v politice" týkající se Jiřího Ovčáčka:

Média, změny v mém osobním životě

Zajímavá byla po vzniku druhé Topolánkovy vlády reakce českých tištěných médií. Stále stejnou nepřátelskou pozici zaujímaly vůči ČSSD MFD, LN a rostoucí měrou i HN. Nově se přidalo od březnového sjezdu sociální demokracie k útokům na sociální demokracii a mou osobu, jako předsedu ČSSD i Právo, které zintenzivnilo své útoky na mě osobně a ČSSD zejména na podzim 2007. Můžeme říci, že osobní útoky Práva (vévodil jim údajný specialista na sociální demokracii A. Mitrofanov) byly tím intenzivnější, čím více rostly volební preference ČSSD a jak se zvyšoval ve volebních preferencích její náskok před ODS.

Počátkem března 2007 jsme se dohodli s bývalou manželkou Zuzanou na rozvodu. Díky její mimořádné velkorysosti a pochopení jsme náš rozvod mohli uskutečnit v nejkratším možném termínu podle zákona, tedy již v polovině září 2007. I když jsme se celou věc snažili držet v tajnosti, zhruba dva měsíce před datem rozvodu došlo ke zveřejnění mého vztahu s novou partnerkou, mou současnou manželkou Petrou.

Z Lidového domu v létě 2007 "dobrovolně" odešel tehdejší šéf sekce PR a marketingu J. Ovčáček, který v těch dnech dodával převážně osobní informace o mně do redakce Práva a Blesku. Tento člověk byl prakticky v trvalém spojení se zlopověstnou paní Mrencovou, která jej řídila. Je otázka v zájmu koho to bylo. Škodila nám, vytvářela problémy v médiích a zároveň je "řešila" a tak dokola. Rychle jsem s ní proto ukončil spolupráci.

Další výtečnou postavou v celém příběhu mého nového vztahu s Petrou byl šéfredaktor Práva Z. Porybný. Toho jsem omylem dlouho považoval za svého přítele a v době svého premiérství jsem pro něj leccos udělal.

Vzpomínám si, jak jsem se s ním a Petrou, mou budoucí ženou, sešel někdy v červenci 2007 v restauraci na Vyšehradě. Byla to milá debata. Zdeněk mně řekl, že teď se má pozice ve straně - v souvislosti s rozvodem - každým dnem více a více drolí. Za pár měsíců po našem setkání na Vyšehradě se J. Ovčáček stal komentátorem Práva majícím za úkol zajišťovat negativní publicitu o mé osobě. Tento dobrý muž o mně nikdy nenapsal ve svých četných článcích nic dobrého. Jen lži, polopravdy a drby. V této bohulibé činnosti neustal dodnes. Určitě v tom nejsou jeho pošlapané ideály a nemyslím, že by v tom byla osobní msta. Tím poškozeným před jeho kvapným odchodem z Lidového domu jsem byl přece já. Důvody jeho "nepřekonatelného odporu" ke mně jsou zřejmě velmi prozaické a prosté…

Texty o Jiřím Ovčáčkovi a jeho novinářské "etice" si můžete přečíst ZDE.