Rozhovor s Jaroslavem Vostatkem: Penzijní reformu? Hned a zadarmo (I. část)

Rozhovor s profesorem Vostatkem byl dlouhý, proto jej napřed shrnu. Začněme tím, že debaty o české penzijní reformě jsou chronické jako kuřákův kašel. Jedna verze už byla téměř dohodnutá před volbami roku 2006. Poslední vlnu reformních příprav však vzedmula mimořádně naléhavá událost. Byl jí pohrůžka Ústavního soudu, že 1. října letošního roku zruší redukční hranice našeho systému a tím dokonale ochromí výpočet důchodů pro nové důchodce. Zdá se mu totiž, že naše sociální pojištění je nespravedlivé, protože plátci, kteří mají opravdu vysoké příjmy, přispívají hodně, ale dostanou málo.

Byl to bomba, kterou třeba odbory ČMKOS označily za ještě větší pohromu, než je krize. První reakcí totiž bylo, že se bohatým musí hodně přidat - a kde na to brát? Moudrá Nečasova vláda to vyřešila šalamounsky, chudším (ale nikoliv těm úplně nejchudším) ubere, a ti bohatí na tom hned budou relativně líp. A protože těch chudších je podstatně větší počet, rázem se zvětší i podíl těch, kdo chtějí jakýkoliv jiný systém než tuhle loupež. To pak bude možné vydávat za souhlas s mlhavými přísliby vysokých sklizní, které nabízí penzijní reforma podle Bezděkovy komise.

Za přímo nemravné byly přitom označovány návrhy, že s Ústavním soudem netřeba moc vyjednávat, ale prostě důchodový systém přejmenovat a nazvat sociálním. To, co do něj platíme, jsou ve skutečnosti daně. A o daních rozhoduje sněmovna, nikoliv Ústavní soud.

Jenže tak je to správně! Pojištění je něco jiného než ta naše spatlanina, konstatuje pohrdlivě Vostatek. V povinné části našeho penzijního systému nemáme nic, co by definici sociálního pojištění odpovídalo. Ani penzijní připojištění není žádným opravdovým pojištěním! Tak tu spatlaninu zrušme a pojištění zaveďme! Ale jinak, než navrhuje Bezděkova komise, jejíž repase havarované ojetiny se neopírá o žádné reálné výpočty! Evropský mainstream bude to, do čeho už před lety Vostatek nalákal Špidlu, systém NDC. Lze jej zavést hned a není třeba nikoho okrást. Staré nároky zůstávají, nové se začnou přičítat. A řeší to i problém s Ústavním soudem - bohaté uvidí jen do nízkého stropu. Co je nad tím, přehlíží jak rodné lány - zaplatí málo, dostanou málo, odchod. Solidarita (jak jinak) bude z daní. Okamžitě se zavedením změny se musí zavést i progresívní daň z příjmů.

Tento systém, který se označuje jako Panevropský penzijní systém a má plnou podporu Světové banky, má však i vážné nevýhody: Nepotřebuje stamiliardy korun navíc, které by napřed vznikly dalším státním zadlužením. A nepotřebuje ani stamiliardy, které by trvale natékaly do soukromých fondů.

A teď si přečtěme samotný rozhovor, anebo aspoň to, co zbylo po proklestění košatosti a vedlejších větví:

Myslíte, že český penzijní systém je v krizi?

Jaroslav Vostatek: V krizi není v žádném případě. Jaký by mohl být symptom krize? Že je důchodový účet v  mínusu? To samo o sobě nic neříká, jen to, že v daném roce to skončilo nějakým saldem. Ale systém, který u nás máme, je velmi zvláštní. Velmi svérázný. Nález Ústavního soudu to jenom potvrzuje. Je to systém, který je spatlaný, ve světě se obtížně něco podobného hledá. Ve světě dominuje sociální pojištění, a to je postaveno hlavně na zásluhovosti, obvykle doplněné výraznými sociálními prvky. Trendy posledních dvaceti let směřují k dalšímu posílení zásluhovosti, až k možnému maximu.

To bychom odepsali generace, které brávaly desetkrát méně, než se bere dnes.

Jaroslav Vostatek: Myslím, že ne. Nás systém je od roku 1996 ideálně valorizovaný. Každý rok je přepočítáván koeficientem, který vznikne právě z poměru tehdejší a dnešní průměrné mzdy. Když sáhnu po konkrétním příkladu. Dejme tomu, že v roce 1986 mi Komárek v Prognostickém ústavu platil 5000 měsíčně. Tak tento rok se vynásobí koeficientem zhruba 8.

Přepočet je tedy podle průměrných mezd, ne podle cen?

Jaroslav Vostatek: Ano, podle mezd. V tom není problém, mzdy jsou perfektně valorizované, lepší to být nemůže a nepřekáží to hledisku zásluhovosti. Z tohoto hlediska je to ideální.

Řekl jste, že ve světě dominuje sociální pojištění. U nás máme něco jiného?

Jaroslav Vostatek: Sociální pojištění původně vzniklo tak, že se vzalo soukromé pojištění a udělalo se z něj povinné, nic víc. Tak vypadalo klasické Bismarckovo pojištění. Samozřejmě, ty konstrukce důchodů se nějak přizpůsobovaly, ale stále to bylo pojištění, to znamená, že se pracovalo s pojistnou matematikou a že se musely tvořit odpovídající rezervy. Dnešní sociální pojištění ve zvlášť vyhraněné podobě znamená, že důchod se prostě vypočte podle jednoduchého lineárního vzorce z výdělku za všechna předchozí léta, ale jen do stanoveného výdělkového stropu. Pojistné platíte procenty z výdělku jen do výše stropu, a váš důchod se pak vypočítá z téhož výdělku a do téhož stropu.

Takže tam, kde se platí pojistné do dvojnásobku průměrného výdělku, mohu mít důchod jen do částky, která se vypočte z dvojnásobku průměrného výdělku.

Jaroslav Vostatek: Přesně tak to platí v Německu. Sociální pojištění tedy není pro bohaté. Neobsahuje redukční hranice. Vybírám do stropu, platím do stropu, to je všechno.

Ale z toho přece nemohou lidé, kteří platili z nízkých příjmů, nikdy vyžít!

Jaroslav Vostatek: Proto se také všude ve světě doplňuje něčím dalším. Běžné jsou systémy podnikových penzí, které byly prosazovány za tvrdého tlaku odborů. Ty pomáhají financovat zaměstnavatelé. A pak je tam nějaký sociální pilíř, který je zase financován z daní, ze státního rozpočtu. Samotné sociální pojištění je především z peněz pojištěnců, a to může fungovat jak s nízkými důchody, tak s vysokými. Může vycházet třeba ze životního minima, jak to bylo nastaveno za Bismarcka. V dnešní době by to bylo nějakých 20 procent průměrné mzdy. Mimochodem, ještě roku 2004 navrhovala ODS rovný důchod právě na takovéto úrovni.

Z čeho vycházela Bezděkova komise, jejíž návrhy má na stole vláda?

Jaroslav Vostatek: Normální komise by si napřed vyžádala analýzy, aby se dozvěděla, co se děje i jinde, ve světě. My jsme jim ty analýzy dodali zadarmo v březnu, ale bylo jasné, že je to vůbec nezajímá. To, co vidíme, je naprostá ignorance vývoje ve světě, ignorance reálných zkušeností s chilským systémem soukromého kapitálového pojištění, na kterém chce tato komise stavět.

Ve východní Evropě byl chilský model vehementně prosazován Světovou bankou od roku 1994. Ve standardním případě to byla podmínka pro poskytnutí úvěru – zavést povinný kapitalizační pilíř. Základem tedy byl chilský model, ale neodvážili se to zavést naplno, jen částečně. A k tomu, aby se uchytil aspoň částečně, se vymyslela teorie diverzifikace. Systém se bude diverzifikovat tím, že část příspěvků z průběžného systému se vyvede do kapitálového pilíře. To je ten opt-out. Máte volbu, můžete jít ven, ale zpátky už ne.

Poprvé se to užilo v Polsku ve druhé polovině 90. let a před krizí už bylo v EU těch postižených (zreformovaných) zemí osm. Polsko bylo jediná země, kde se tomuto modelu dařilo, ale jen do roku 2007, dokud byly poměrně vysoké výnosy. Už před krizí pak bylo jasné, že ve východní Evropě starý model Světové banky nefunguje. To je zkušenost z praxe. Světová banka, kde se tyto zkušenosti scházely, si toho je vědoma a dávno změnila přístup. Postiženým zemím ale neříká, že se z toho mají vycouvat, říká jen, že ten systém má vypadat jinak. Ale jak? Co s tím? Kde na to vzít? To nikdo neví.

Východoevropské země, které to zavedly, dopadly špatně?

Jaroslav Vostatek: Je to katastrofa. Podle teorie chilského vzoru přitom mělo dojít ke zvýšení důchodů, díky privatizaci. I u nás se podobná pohádka vypráví – ale říká se to dost nejasně, aby tomu lidi moc nerozuměli. Premiér Nečas říká, že pokud neuděláme penzijní reformu, budeme chudí důchodci. Měl by tedy vysvětlit, co tím chce říct. Měl by vysvětlit, z čeho usuzuje, že penzijní fondy, jak je navrhují, budou mít vysoké výnosy, tyto výnosy dají klientům a těm klientům se to vyplatí, vydělají na tom. Měl by říci – vycházíme z toho, že výnosy pro klienty budou takové a takové, a tudíž si každý spočítejte, aspoň v průměru, co vám to přinese.

Taky by mne zajímalo, co by řekl. Hlavní index pražské burzy, který oficiálně začínal v dubnu roku 1994 na 1000 bodech, vyšplhal za 16 let – značně prořídlý - na nějakých1270 bodů, tedy o 27 procent. To je méně než o dvě procenta ročně. České dluhopisy vynášejí necelá 4 procenta ročně, protože díky nízké zadluženosti republiky patří mezi nejlepší na světě. Ale je jich málo, výnos je extrémně nízko, a tak při prvním pohybu inflace přinesou investorům obrovské ztráty. Německých je víc, ale vynášejí ještě méně. Investice v zahraničí přitom komplikuje fakt, že jsme odmítli euro. Když koruna roste, část zisku se ztratí v silnějším směnném kurzu. Kde se tedy mají ty výnosy penzijních fondů brát?

Jaroslav Vostatek: Je pravda, že předtím byly průměrné dlouhodobé výnosy hlavních světových akciových trhů deset procent ročně. Dlouhá desetiletí. Ale to bylo v minulosti, průměrně, dlouhodobě a ve světě, a my to budeme potřebovat příště, u nás, pro konkrétního důchodce, každý rok a pořád. To je obrovské riziko.

Já si přitom nevymýšlím nějaké nové teorie, jen opakuji, k čemu po všech těch zkušenostech došla Světová banka. Nevymýšlím jako někteří autoři u nás, kteří třeba řeknou, že kdo nemá děti, je černý pasažér. No dobře, ale co s tím? Konkrétně nic nenavrhli, ve světě to nikde nefunguje, a tím pádem mi to nic neříká.

Když to tedy shrnu, ten zázrak, na který čekáme, jsou soukromé penzijní fondy, které budou hodně vydělávat. S matematickým modelem, který má tu zázračnou budoucnost dokázat, je to jednoduché – prostě tam vyťukám ta potřebná procenta, a ono mi to vyjde. Když si tam dáte, že předpovídáte roční výnos 15 procent, tak vám vyjde, že to zaplatí i tu díru do státního rozpočtu, kterou vám přechod na fondové financování udělá. Ale co když to těch 15 procent nevynese? Tak holt tam ta díra zůstane.

Jak nám pomůže ta diverzifikace, o které píše Bezděkova zpráva?

Jaroslav Vostatek: Závěrečná zpráva Bezděkovy komise je jednoduchý novinářský článek, který to dál nezkoumá. Jde jen za tím, co chce prosadit, a když se hodí slovo diverzifikace, tak je používá. Diverzifikace je dobrá rada pro bohaté lidi, pro všechny, kdo mají hodně peněz a nevědí, jestli to mají strčit do támhle těch fondů, nebo do támhle těch, nebo jít třeba podnikat.

A co poradit těm, kdo mají peněz málo?

Jaroslav Vostatek: Pro ně je diverzifikace nesmysl. Normální člověk, a to je 99 procent lidí, samozřejmě nemá nejmenší tušení, co by mohlo vynášet. Je pro ně ztráta času, aby se tím vůbec zabývali. Když to řeknu slovy Baracka Obamy, jak je pronesl před volbami: „Nedovolím, aby se hrálo se sociálním zabezpečením na Wall Streetu.“ Použil ještě tvrdší výraz – gambling.

Každý ví, že tomu lidé nerozumí, a já tvrdím, že tomu nerozumí ani ti, kdo ta investiční doporučení prodávají. Protože kdyby tomu rozuměli, tak už jsou bohatí a dávno to neprodávají. Je to tedy všechno nesmysl, ve stáří potřebuji jistotu. Nechci tvrdit, že ji má dát jenom stát, ale jistotu nevytvořím investicemi do rizikových aktiv.

Sám prosazujete Panevropský penzijní systém. Co to je?

Jaroslav Vostatek: V tom názvu je také trochu marketingu. Ale vychází z toho, že v řadě zemí, zejména evropských, existuje systém NDC. To je průběžný systém, který se liší od toho současného tím, že každý účastník má svůj individuální účet, ze kterého se mu pak spočítá penze podle výsledného součtu a podle aktuálního průměrného věku dožití. Kdo pracuje déle, dostane větší penzi, protože mu narostl součet, a ten se navíc bude dělit menším počtem zbývajících let. Důležité je, že je to průběžný systém, takže nepotřebujete budovat pojišťovací rezervy. U fondového systému se bez rezerv na příští nároky pojištěnců neobejdete, proto jsou náklady přechodu tak drahé.

(Dokončení v II. části, kterou bude naleznete ZDE)