Rozhovor s Jaroslavem Vostatkem: Penzijní reformu? Hned a zadarmo (II. část)

(První část rozhovoru naleznete ZDE.)

O systému NDC se přece uvažovalo i u nás. Proč z toho nakonec sešlo?

Jaroslav Vostatek: Navrhovala to sociální demokracie. Původně díky mně, protože jsem přesvědčil ministra Vladimíra Špidlu, že je to to nejlepší. Pak se stal premiérem a penzijní reformu převzal náměstek ministra Jiří Hofman, ale ten už neměl potřebný tah na branku. Pak NDC zkoumala první Bezděkova komise z roku 2004 a došla k závěru, že to nejde.

Tehdejší argumenty si pamatuju – většina lidí by měla stejný minimální důchod, protože by spadli pod hranici, odkud se jim to musí dorovnat.

Jaroslav Vostatek: To zní logicky.

A je to nevyhnutelné?

Jaroslav Vostatek: No není, samozřejmě. Záleží na tom, kam si nastavíte to minimum. Tehdy bylo daleko výš než dnes. Navíc tam byla zahrnuta řada dalších věcí, které tam nepatří. Data tam totiž vkládali lidé, kteří NDC nechtěli. Nechtěly je ani odbory. Řekli mi tenkrát – a měli pravdu – že NDC není žádná levicová reforma. Není, ale nenajdeme na ní ani nic pravicového. Je to formule, která říká, že důchod bude zásluhový, nic víc. Tečka. Sociální složka, solidarita se musí řešit jinými nástroji.

Existuje ještě další systém, který se podobá NDC. Je to bodový systém, jaký mají třeba v Německu. Rozdíly jsou nepatrné a týkají se techniky valorizace nebo pružnosti výpočtu důchodu. NDC je pružnější.

Je to škvírka, kudy tam pronikne solidarita?

Jaroslav Vostatek: Ne, z NDC žádnou solidaritu nevyrobíte. Nanejvýš tam můžete přihodit nějaké peníze ze státního rozpočtu. Pak se to může projevit v parametrech zhodnocování účtu a zhodnocování důchodu, ale zase podle stejného mechanismu pro všechny. Výpočty musí být opravdu kvalitní. Když tam zadáte špatná čísla, tak to může i explodovat. Nevyjde to a vzniknou nároky, které nejsou v souladu s tím, co se vybere. Proto se musí systém neustále hlídat.

NDC bylo vymyšleno ve Švédsku, zavedeno bylo roku 1999. Příspěvek činí 16 procent ze mzdy, ale jejich systém má i další složky. Švédové dávají také 2,5 procenta mzdy do soukromého pilíře ve speciální státní důchodové pojišťovně s nízkými provozními náklady. Další asi 3 procenta mzdy zaměstnavatelé a zaměstnanci dávají do různých podnikových penzí a k tomu si lidé obyčejně udržují i osobní důchodové spoření.

Samotné NDC je tedy jen jednou složkou, a ta má modelově vynést důchod o výši 39 procent předchozí mzdy. Takhle to mají nastavené, a pak to pravidelně upravují, když do rovnice dají dosavadní důchodové nároky, očekávané platby pojistného a další proměnné. Když to shrnu, systém je pro běžného účastníka jednoduchý, srozumitelný, ale od správců vyžaduje pravidelné jemné ladění. Což je v době mohutné výpočetní techniky a propojených databází poměrně snadné.

Švédové jsou tedy dobrý vzor?

Jaroslav Vostatek: Zejména snahou o minimální režii v povinném soukromém pilíři. Například klienti jsou anonymní pro dodavatele investičních fondů. Když si někdo svou soukromou část přihlásí u fondu ING, tak ING se nedozví jméno klienta a nemůže mu nabízet žádné další služby. To ušetří obrovské prostředky. Když fond někoho láká, tak je to strašně drahé. To ví i liberální země jako je Británie, proto zavádí státní pojišťovnu NEST Corp. pro obsluhu podnikových penzí. Cílem je dosáhnout co nejnižší režie. Bude tam i nějaká státní podpora, proto si to nechali schválit v Bruselu.

Náklady fondů jsou klíčové pro rozhodování, jestli vůbec nějaké fondy soukromého spoření v systému mít. Ve Švédsku je i poskytování penzí z fondového spoření ve státní pojišťovně, nechtějí to dát – jako Bezděkovci u nás – soukromým firmám. A světové zkušenosti říkají, že v soukromé pojišťovně to bude v průměru o deset procent dražší. Finanční sektor je drahý! Dříve jsem dělal ve Wüstenrotu a byl jsem taky drahý.

Už mne při jiné příležitosti napadlo, že stávající reformní projekt je pravým opakem žádoucího win – win. Bude to prohra – prohra. Připlatíme si zvýšenou DPH, abychom mohli mít v budoucnu nižší penze.

Jaroslav Vostatek: Jistě. Dá to hledání v přílohách Bezděkovy zprávy, než přijdete na to, že nejprve počítají s poklesem náhradového poměru, tedy průměrného důchodu ze 42 na nějakých 35 procent předchozí mzdy, a pak to teprve poroste na 42 procent. Ale pozor, je tam poznámka, že je to za všechny složky penzijního systému. Takže vůbec nevíte, co se slibuje z nového kapitalizačního pilíře.

Lidé nevědí, do čeho jdou?

Jaroslav Vostatek: Určitě, a vláda z nich dělá doslova blbce. Vůbec se nesnaží lidi přesvědčit, přinejmenším ty, kteří umí trochu počítat. Publikováno není nic. Ale světové zkušenosti jsou takové, že to vyjít nemůže. Vyjde leda tak model, ale napřed do něj musím dát špatné údaje…

Dost podstatnou věcí je to, čemu se říká náklady přechodu, a já tomu říkám zbytečně vyhozené peníze. Kdybychom přešli jen na jiný průběžný systém, na NDC, nic takového dělat nemusíme. Když se kvůli finančním nákladům takového přechodu vytvoří dodatečný dluh, nebo se prodají státní aktiva, která se mohla použít na něco jiného, nebo se zvýší daně, ať už DPH nebo jiné, tak se tím utlumí ekonomika. Mimochodem, ani ta díra v rozpočtu, která tak vznikne, není v závěrečné zprávě Bezděkovy komise kvantifikována. Tam se nedozvíte, kolik činí ona tři procenta z mezd 40 letých a mladších, která se vyvedou opt-outem. Tohle číslo tam nikde nenajdete. Já jsem to odhadl na 15 až 20 miliard, potom někdy před měsícem Hospodářské noviny napsaly 18 miliard, a ministr Jaromír Drábek zase řekl v ČT u Václava Moravce, že to bude 50 miliard ročně. To jsou vyhozené peníze, které povedou k utlumení ekonomiky. Každoročně.

Co byste tedy od vlády očekával?

Jaroslav Vostatek: Seriózní by bylo říci, kolik to dělá a kde se vezmou ty peníze. Dát k tomu nějaká doporučení. Proč zrovna sjednocení DPH na 19 procentech? Ale ta úvaha o snížení pojistného na důchodové pojištění o pět procentních bodů, to už nemá s touto důchodovou reformou vůbec nic společného.

Chtějí lidem udělat radost, že dostanou – čistá ruka – víc.

Jaroslav Vostatek: To nevíme, vsadím se, že to sníží firmě. Ani to ale neřekli. V každém případě to sjednocení sazeb DPH má pokrýt nejen výpadek příjmů kvůli snížení pojistného, ale zaplácnout i náklady toho přechodu. Ale obojí by mělo být kvantifikováno, a není. Podobně snížení stropu pojistného, údajně kvůli Ústavnímu soudu. Nemáme sociální pojištění, tak není důvod, proč se mění pojistné. Když se řekne, že je chceme mít, teď, v rámci reformy, tak tomu rozumím. Ale to nikdo neřekl!

Ústavní soud vlastně rozhodoval o něčem, co neexistuje?

Jaroslav Vostatek: Ano. Spíš si vydedukovali, že bychom sociální pojištění mít měli, protože jen v pojištění je vazba mezi tím, co zaplatím a co dostanu. Jinak ne. Jde-li o sociální pilíř, tedy nikoliv pojištění, pak se to financuje ze státního rozpočtu. Ale Bezděk, ministerstvo a další se nechtějí tím sociálním pilířem zásadně zabývat.

To, co nazýváme pojistným, je tedy daň.

Jaroslav Vostatek: Je to daň a je třeba s tím tak zacházet. Jenže ta daň nemá žádné oprávnění. Neznám žádnou daňovou teorii, která by říkala, že máme mít takovou daň. Znám daň z příjmů, znám DPH, znám ještě nějaké další daně, ale není tam daň, která by se vypočítávala procentem z příjmů zaměstnanců, a platil ji navíc i zaměstnavatel. Sociální pojistné má smysl, jen když existuje sociální pojištění. Každá rozumná vláda by teď měla říci, v jakém rozsahu chce sociální pojištění. Když to neřekne, tak je buď neschopná, nebo to nechce říci, protože sociální pojištění z nějakých ideologických důvodů nechce.

Co všechno by tedy mělo v penzijním systému být? Základní pilíř sociálního pojištění – vy navrhujete NDC. Pak je soukromý pilíř. Co k němu patří?

Jaroslav Vostatek: Individuální spoření a pojištění všeho druhu, nějaké podnikové penze.

Hovořil jste také o sociálním pilíři, na pomoc těm, kdo tím propadnou.

Jaroslav Vostatek: Sociální pilíř může obsahovat minimální garantovanou penzi, kterou se nejnižší penze dorovnají na nějakou úroveň, a vedle toho může mít i procentní doplněk, který zvýší nízké penze ze sociálního pojištění. Ale to všechno, jak už jsem řekl, penězi ze státního rozpočtu. Když to sečteme, můžeme dnešní pojistné podstatně snížit, ale současně musíme zavést další sazbu daně z příjmu. Zavést progresi jako doplňkový rozpočtový zdroj.

Státní podpora je běžná i u soukromého pojištění?

Jaroslav Vostatek: Neznám jedinou zemi OECD, kde by to nedělali. Vždycky je ale důležitá otázka, kolik se dává. Tady je nejzajímavější to, že naše penzijní připojištění je dotováno nejvíc na světě. To je objektivní závěr OECD.

Když ještě přihlédneme k tomu, že tam lidé spoří nejmenší částku a že při první příležitosti, kdy jim to smlouva dovolí, si všichni všechno najednou vyberou, tak těmi největšími penězi zároveň platíme největší blbost na světě.

Jaroslav Vostatek: Je to tak. A těch nesmyslů máte v našich penzijních fondech víc. Teď si představte, že ty fondy nevyplácejí svým akcionářům dividendu. Žádný z nich to dosud neudělal. Buď tedy ty peníze vyvádějí jinak, třeba přes poplatky, nebo to mají jenom jako marketing pro prodej jiných produktů.

Naše penzijní připojištění je také v rozporu s právem Evropské unie a už mělo být dávno zrušené. Smlouva o penzijním připojištění je nepochybně smlouvou pojistnou, díky tomu, že je tam nárok na důchod. Sice to skoro nikdo nevyužívá, těch penzí je u nás jen asi deset tisíc, ale kvůli tomu je to pojištění. To znamená, že to podléhá regulaci příslušnými evropskými směrnicemi o pojištění a příslušnými národními zákony. U nás máme zákon o pojišťovnictví, o pojistné smlouvě a další, ale penzijní fondy a penzijní připojištění se tím neřídí! Při vstupu do EU mohla ČR teoreticky požádat o výjimku, ale neudělala to, také by se nám asi vysmáli. Tím pádem je to celé na vodě.

Když se oddělí majetek pojištěnců od majetku akcionářů fondů a když se zruší jednorázová výplata, tak se do požadovaného rámce dostaneme?

Jaroslav Vostatek: To se musí udělat se vším všudy. Třeba pojistné podmínky nemůže určovat stát, ty si vybírá klient z nabídky na trhu. Pokud však z toho uděláte důchodové pojištění, je zbytečné uvažovat o nějakém oddělení prostředků klienta a firmy, protože to existuje v životním pojištění automaticky. V bilanci máte položku rezerva pojistného životního pojištění, a tím je to dané. S tím není třeba dál nic dělat.

Kdybychom tedy chtěli evropskou směrnici transponovat do našeho práva penzijního připojištění, tak řekněme – od 1. ledna 2012 nebo 2013 převedeme všechny penzijní fondy na životní pojišťovny, zrušíme zákon o penzijním připojištění, a je po problémech.

Shrňme to – pokud by se zavedlo sociální pojištění, třeba NDC, doplněné dalšími pilíři penzijního systému, okamžitě můžeme snížit pojistné, zároveň musíme zvýšit daně, třeba progresívní daní z příjmů, a Ústavní soud nemá co řešit.

Jaroslav Vostatek: Ano. Měli bychom přitom promyslet variantu, že bychom zvládli všechno z jedné vody, včetně toho Ústavního soudu.