Střídání stráží v Bělehradě

obrazek
21.5.2012 09:54
Druhé kolo prezidentských voleb v Srbsku skončilo nečekaným vítězstvím kandidáta konzervativně-národovecké Srbské pokrokové strany (SNS) Tomislava Nikoliće (49,4 %) a porážkou favorizované hlavy státu, předsedy proevropské Demokratické strany (DS) Borise Tadiće (47,4 %). Přitom ještě v průzkumu agentury Ipsos z 10. května s 58 % přesvědčivě vedl Tadić. Proč volby dopadly právě takto a kdo je vlastně Tomislav Nikolić?

Pro úplnost je třeba připomenout výsledky prvního kola prezidentské volby z 6. května. V té zvítězil B. Tadić (25,3 %) nad T. Nikolićem (25,1 %) rozdílem pouhých 10.238 hlasů. Na třetím místě skončil předseda Socialistické strany Srbska Ivica Dačić (14,2 %), následovaný bývalým jugoslávským prezidentem a srbským premiérem Vojislavem Koštunicou z Demokratické strany Srbska (7,4 %). Jako pátý se umístil kandidát Spojených regionů Srbska a dosavadní ministr zdravotnictví Zoran Stanković (6,6 %). Liberální demokrat Čedomir Jovanović (5 %) se musel spokojit se šestou příčkou. Místo v Haagu uvězněného vůdce Srbské radikální strany Vojislava Šešelje kandidovala jeho manželka Jadranka, která oslovila 3,8 % voličů. Ostatních pět kandidátů – mezi nimi i zástupci vojvodinských Maďarů a srbských muslimů – získali méně než 3 % hlasů. Ve druhém kole Dačićovi stoupenci podpořili Tadiće a Koštunicovi voliči odevzdali hlas Nikolićovi. Mnozí Srbové, frustrovaní politikou, však zůstali doma.

Analytici usuzují, že Nikolićovi hrála do karet nízká volební účast, protože disponuje disciplinovanějším elektorátem. Příčin jeho vítězství je ovšem více. Boris Tadić je u moci od roku 2004 a Srbové už byli z jeho vlády evidentně unaveni. Prosazoval silně proevropský kurz, což vedlo jen k vlažné vstřícnosti EU vůči Bělehradu a Srbsko nadále zůstalo evropským otloukánkem. V roce 2006 ztratilo osamostatněním Černé Hory přístup k moři a o dva roky později přišlo jednostranným vyhlášením nezávislosti samozvané republiky Kosovo i o historickou kolébku srbské státnosti. Brusel stál vždy na druhé straně barikády, proti zájmům Srbska. Uznání ohniska radikálního islámu, v jehož čele stojí váleční zločinci obchodující s lidskými orgány a narkotiky, většinou zemí EU za samostatný stát, bylo plivnutím do tváře srbského národa. Tadić i přesto nepolevil v úsilí o získání členství v EU a Bělehrad nakonec dosáhl kandidátského statutu. Zemi však sužují ekonomické obtíže a vysoká nezaměstnanost. Lidé proto volili v parlamentních volbách změnu – vyhrála Nikolićova opoziční SNS, která byla z utvoření vlády vyšachována uzavřením koalice mezi Tadićovou DS a socialisty. I to mohlo motivovat některé voliče, aby v prezidentské volbě odevzdali hlas Nikolićovi. Volili ho jistě i Tadićem opomíjení kosovští Srbové. Nikolić na prezidenta kandidoval celkem čtyřikrát: v roce 2000 skončil na třetím místě a stříbrné pozice dosáhl v letech 2004 a 2008. V prvních kolech se mu podařilo zvítězit, ve finále však podlehl svému rivalovi Tadićovi. Letos to bylo obráceně.

Šedesátiletý pravicový a národovecký politik působí v srbské politice již od počátku devadesátých let. Začínal v nacionalistické Srbské radikální straně (SRS), ale v důsledku neshod s předsedou Šešeljem ohledně evropské integrace stranu v roce 2008 opustil a založil umírněnější Srbskou pokrokovou stranu, hlásící se k myšlence vstupu do EU. V roli lídra SRS (2003 – 2008) se orientoval na řešení hospodářských a sociálních otázek a upozadil militantní nacionalismus. Prosazoval však začlenění Srbska po boku Ruska a Běloruska do společného superstátu, který by působil jako hráz proti hegemonii USA a EU. Hlásil se k myšlence Velkého Srbska a vyslovil se pro vybudování ruské vojenské základny v zemi. Nicméně po odchodu z Radikální strany ho Šešelj nazval „zrádcem, západní loutkou a agentem“. V letošní předvolební kampani se zavázal, že bude nadstranickým prezidentem, sjednocujícím všechny občany a bezprostředně po svém vítězství oznámil, že „Srbsko neuhne ze svého evropského kurzu“. Tadić varoval, že volba Nikoliće bude velkým riskem a hazardem ve vztahu k Bruselu. Prezident však bude muset spolupracovat s proevropskou vládou a jelikož se sám otevřeně hlásí k EU, domnívám se, že zahraniční politika Bělehradu se nijak dramaticky nezmění.

Foto: SPS


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.