Úryvek z knihy Bohumíra Ďurička

1.2.2011 21:18
Poté, co se před několika týdny v médiích objevily různé spekulace ohledně knihy Bohumíra Ďurička "Kočkoviny", avizoval portál Vaše věc snahu o její zveřejnění na svých stránkách. "Dojít k souhlasu se zveřejněním této knihy bylo velmi komplikované, ale jsem přesvědčen, že je dnes již věcí veřejného zájmu ji odkrýt čtenářům," říká Jiří Paroubek. Dnes tedy portál Vaše věc.cz přináší první úryvek z "literárního počinu" Bohumíra Ďurička...

Předmluva Jiřího Paroubka k uveřejnění knihy

Vážení přátelé,

před nedávnem média - zřejmě na objednávku jistých osob a kruhů vně i uvnitř ČSSD - nadnesla opětovně téma „Kočkovin“ Bohumíra Ďurička, v přesvědčení, že se snad zhroutím a stáhnu z veřejného života. Takový já ovšem nejsem.

Vše zlé je k něčemu dobré. Požádal jsem osoby, které měly autorské vydání k dispozici, aby mi umožnili si toto „dílo“ přečíst a byl jsem v mnoha ohledech překvapen. Samozřejmě, že jsou v něm zmínky o mé osobě, ale ještě více o osobách jiných. Z čeho jsem byl ovšem přece jenom šokován, že ¾ knihy je věnováno vlastním sexuálním prožitkům nešťastného autora. Kdybych měl použít dnešní oblíbené sousloví…„a je to hustý“…

Rozhodl jsem se čelit různým útokům a celou – zdůrazňuji celou - knihu uveřejnit, tak jak je napsána, pravdivá či nepravdivá. Necítím jakoukoliv potřebu na jednotlivé zmínky o své osobě jakkoliv komentovat. A je věcí jiných, zda budou cítit potřebu se bránit, třebas i soudní cestou.

Jedno jsem však cítil za povinnost konstatovat. Naprosto jsem nepochopil, proč je tato kniha nazvána „Kočkoviny“. Vzhledem k tomu, že je Ďuričko pravomocně odsouzen jako vrah nejmladšího z rodu  Kočků, je název mimořádně cynický. Spíše bych řekl, že by byl na místě zcela jiný název: „Ďuričkoviny“. Lépe by vyjadřoval jeho příběhy plné sexu v nejroztodivnějším vyjádření, lépe by vyjadřoval jeho autosugesci, ve které je přesvědčen o své nevině, lépe by vyjadřoval jeho absurdní sebestylizaci jako nejodvážnějšího bojovníka proti korupci.

Dojít k souhlasu se zveřejněním této knihy bylo velmi komplikované, ale jsem přesvědčen, že je dnes již věcí veřejného zájmu ji odkrýt čtenářům. Já její obsah unesu. A unesu případně, kdyby autor chtěl cokoliv k mé osobě dodat. Nebudu jej žalovat, už takto má svých problémů více než dost. Budou-li jej žalovat jiní, nevím. Rodině Václava Kočky se omlouvám, ale nemohu měnit název knihy, i když jej odsuzuji. A Bohumírovi Ďuričkovi přeji, aby se srovnal se svou vinou a jednoho dne se jako lepší člověk vrátil na svobodu.

Jiří Paroubek


Bohumír Ďuričko: Kočkoviny - Kapitola I.: Bezstarostný život podnikatele

„Tak jsem si to konečně spočítala, Bobšíku, podívej se. Když budu jezdit pracovat jako modelka či hosteska do Milána nebo Londýna, vydělám spoustu peněz, budu si moct koupit vlastní byt, splácet hypotéku a maminka si nebude muset chodit přivydělávat peníze k důchodu. Už se ve svém životě napracovala dost.“

Zvedl jsem oči od zpravodajství ČT24 a podíval se na svoji krásnou Lucii.

„Co to říkáš? Nerozumím ti. Snad máme nějaké plány. Kam a proč bys jezdila? Znám spousty děvčat, která podlehla podobným představám jako ty a vrátila se bez peněz, nešťastná a ponížená.“

„Ne ne, Bobšíku. Já budu patřit k těm druhým, úspěšným, co pohádkově zbohatla.“

„Lásko, sice již nejsem velký podnikatel, ale mám zajištěný roční příjem asi čtyři miliony korun. Zase tak chudí nejsme! Tobě platím dvě mzdy, třicet tisíc měsíčně určitě máš. K tomu služební mobil, internet, automobil značky Golf. Máme krásný velký byt, kompletně zařízený, můžeme si dovolit koupit nový, podle tvých představ. Víc přece nepotřebujeme.“

„Bobšíku, to já vím. A to auto mi samozřejmě ponecháš, abych s tebou mohla služebně cestovat po světě.“

„To víš že ano. Já bych byl ale šťastnější, kdybys raději začala studovat anglicky vedenou vysokou školu zaměřenou na bankovní sektor a realitní činnost. Můžeš u mě potom třeba převzít správu nemovitostí v ACCT. Budeš ředitelkou divize s ročním obratem přes sto milionů korun, budeš mít vlastní krásnou kancelář, služební auto a plat okolo padesáti tisíc měsíčně. To jsou krásné jistoty, ne chiméry.“

„Já vím, můj Bobšíku, že máš pravdu, ale ty bys mě mohl kdykoliv propustit ze zaměstnání a co já potom. Chci být nezávislá na svém muži. Zažila jsem to u své mámy. Dala tátovi vše, co mohla nabídnout, stejně ji opustil. Když mi byly tři roky, emigroval do Ameriky. Vykašlal se na nás. Po sametové revoluci se vrátil a vzal nám i to, co nám zůstalo. Neměly jsme s mámou ani kde bydlet.“

„Tomu, Lucie, rozumím, ale já jsem trochu jiný muž. O svoje děti se starám a svým bývalým ženám jsem vše nechal.“

Lucie pořád něco počítala a já jsem si začínal uvědomovat, že má krásná modelka to asi myslí vážně. Vstal jsem od televize a na unavených nohou po nedělním tenisovém zápase jsem se k ní dobelhal.

„Ukaž,“ svým matematickým pohledem jsem si prohlédl její propočty budoucího bohatství. Na papírku deset krát deset centimetrů to vypadalo dobře. Mělo to i logiku. Neměl jsem žádnou chuť rozebírat s ní rizika příjmů a výdajů. Praxe je vždy jiná. Objal jsem ji kolem pasu, dlouze jsem ji políbil na její velké, smyslné rty a pošeptal jí: „Lásko, nic nepotřebujeme. Všechno máme.“

Otevřel jsem láhev kvalitního červeného vína z oblasti Saint-Émilion, poslední zbytky z vlastního dovozu, a zapálil svíčku. Přesměroval jsem diskusi na naši budoucnost. Mým jediným nesplněným přáním je mít syna. Na co jsem byl tento večer psychicky a fyzicky připraven, byly sexuální radovánky. Milování s Lucií jsem vnímal jako boží požehnání. Dopředu jsme znali průběh. Její schopnost dosáhnout společného vyvrcholení mě fascinovala. Její oblíbená poloha asi vycházela z její lásky ke koním. Ráda se dívala na svět z vysokého sedla. Jak milování rychle začalo, tak i skončilo. Bohužel má alergii na moje semeno, a tak vždycky, když se milujeme bez ochrany, musím ven. Je docela záhadou, že Lucie doposud neotěhotněla. Již dva roky se tak milujeme a moc dobře vím, že si nedávám až tak dobrý pozor. Kdyby se něco nečekaného stalo, nevadilo by mi to. Mám Lucii rád, líbí se mi. Jsem spokojený a svým způsobem šťastný muž. Nemám jiná přání. Jsem připraven se usadit a vedle své mladé ženy pomalu zestárnout. Člověk míní, pánbůh mění. Do ženy muž nevidí. Ta emancipovanost nás jednou zahubí.

Zdálo se, že problémy včerejšího nedělního večera jsou zapomenuty. Mýlil jsem se. Lucie mi to po ránu při snídani znovu zopakovala. Její propočty už byly na papíru o rozměru A4. Celý den jsem se nemohl na nic soustředit. Pořád jsem musel myslet na její rozhodnutí. Vůbec na mě nebrala ohled. Já jsem si přál mít svoji ženu neustále u sebe. Vydržela to docela dlouho, co se stalo? Byl jsem nervózní, tušil jsem, že se asi něco stane. To, že má ušetřené nějaké peníze z dřívějška, je jasné. Kolik, to nevím, od přírody nejsem zvědavý. Když na ni budu naléhat, přemlouvat ji, možná na to čeká, testuje moji lásku a zájem, zůstane. Vím přece, že mě také miluje, už by té hry na schovávanou mohla nechat. Jsem narozen ve znamení Vah, neumím se v osobních vztazích rozhodnout. Přemluvím Lucii, aby nikam nejezdila. Uděláme si rodinu, vybudujeme nový domov. Já jsem připraven se přizpůsobit, změnit způsob života. Ale co se stane potom? Za několik let mi vyčte, že obětovala svoji kariéru mně a dítěti. Jako kdybych ji slyšel: „Co z toho mám já?“ To je mizerná situace.

Půjdu zkontrolovat hotel a poradím se s Jarmilkou. Zná mě tolik let. Zná i Lucii, snad mi jako žena poradí, dá mi návod, jak situaci vyřešit.

„Dobrý den vespolek.“

„Dobrý den, pane řediteli, dáte si po snídani kávu?“

„Jarmilko, vaši dobrou kávu a spolu si dáme sklenku dobrého vína. Dnes si beru náhradní volno. Tak na zdraví.“ Skleničky o sebe tlumeně zavadily bez obvyklého cinknutí s téměř zlověstnou předtuchou.

„Pane řediteli, copak se děje?“

„Jarmilko, potřebuji poradit. Mám před sebou zásadní rozhodnutí, které může změnit moji budoucnost.“ Zase ta pověstná křižovatka osudu. Dnes mi práce překáží, trochu to s tím červeným přeháním. „Lucie se rozhodla osamostatnit se. Chce si vydělávat peníze v zahraničí. Jarmilko, co byste na mém místě udělala vy?“

„Pane řediteli, já opravdu nevím, je to těžké rozhodnutí. Vím, co hledáte a potřebujete vy, a přitom rozumím jejímu přání. Prostě to nejde dohromady.“

„To jste mi tedy dobře poradila. Zase se musím rozhodnout sám. Dám si, prosím, jednoho doutníka, máme ještě cohiby?“

Snad mi mé podvědomí, můj anděl strážný dají na tuto otázku odpověď. Nebyl jsem však schopen přesně definovat a sdělit své přání. Vlastně ani nevím, co bych si měl přát.

Nechám to osudu. Domů, což je v ulici Na Poříčí, to mám z hotelu Axa opravdu kousek. Ideální stav, nepotřebuji auto ani taxi. Po cestě domů přemýšlím. Proč se moje Lucie tak najednou rozhodla? Možná můj tlak na ni, aby mi dala syna. Nesnáší bolest. Takový malý hypochondřík. Umělé oplodnění, na které já mám již morální nárok, může pro ni být nepředstavitelné utrpení. Možná se na rodinu ještě necítí. Nemá mateřské pudy. Možná jí vadí můj způsob života. Stačí se jenom podívat na jinou ženu a je z toho skandál, zažil jsem to již několikrát. Já ale patřím k věrným mužům. Nepotřebuji se předvádět, něco si dokazovat. Možná má špatné dřívější zkušenosti. Možná jí vadí moji kamarádi, doutníky, whisky. Dobře, to vše se dá změnit, to se dá vykomunikovat.

Hned u vchodových dveří cítím svoji oblíbenou vůni pečené kachny.

„Lucie, ty dnes pečeš kachnu? Je přece pondělí,“ políbil jsem ji.

„Ano, Bobšíku, pro tebe.“

„Ty víš ale, že dávám přednost ložnici před kuchyní,“ pokusil jsem se navodit příjemnou atmosféru.

„Pojď se najíst.“

Zamilovaně jsem se na ni podíval. Vnímal jsem její bojovnou náladu. „Lásko, ty budeš mojí dobrou ženou, já budu pro tebe správný muž a budeme spolu mít prima život.“

Po večeři u pivečka jsem opatrně začal sondovat situaci. Napětí a hustá atmosféra se nedaly přehlédnout. Začala rozhodně a sebevědomě: „Finančně se osamostatním, vyřídím si hypotéku, koupím si byt a odstěhuji se.“

Myslel jsem, že špatně slyším. Srdce se mi prudce rozbušilo. Pivo jsem ani nedopil. Nevěřícně jsem se díval na svoji lásku, jak se mi vzdaluje. Nevěděl jsem, co mám říct a co dělat. Poprvé v životě mi překážely ruce. Doma zásadně nekouřím. Neumím plakat. Mám Lucii přemlouvat? Ponižovat se, když je již zřejmě pevně rozhodnutá? Určitě již podepsala smlouvu s nějakou agenturou a nyní pod hrozbou vysokých pokut již nemůže couvnout. Stejně mi o své práci nic neřekne. Ach jo, ty modelky. Jsou s nimi jenom potíže. Možná kdybych o ni víc bojoval, vyplatil ji ze smlouvy, koupil nějaký dražší dárek u Diora? Růže, ty nemá ráda. Tak královské lilie, jasně, tak to udělám. Z mých úvah o vyřešení našeho problému mě sama vyrušila.

„Tolik, Bobšíku, kolik si vydělám, mi ty nemůžeš dát.“

Zase ty její kamarádky Martina, Denisa a Gábina. Jsou v pronájmu novodobých ženatých zbohatlíků, zahrnovány přepychovými a drahými dárky, jako třeba mercedesy, byty na Národní nebo nejlépe v Pařížský, hodinkami, oblečením. Těmto frajerům opravdu nemohu konkurovat. Láska není přece o penězích, majetku. Vím, že se Lucie řídí pravidlem: Co je doma, to se počítá. Láska je pro mě energie, cit, touha, vášeň, slzy štěstí. Těžké rozhodnutí. Třesoucím se hlasem jsem ze sebe vysoukal: „Nemohu nic dělat. Nebudu, Lucie, stát v cestě tvému vysněnému štěstí.“

Cítil jsem se jako spráskaný pes. Úterý pro mě bylo ještě horší. Nějak jsem se s rozchodem nemohl smířit. Musím se přiznat, že za ty dva roky se Lucie pevně usadila v mém srdci. Byl to už zvyk, nebo láska, neumím odpovědět. Snad obojí. Zbytečně mnoho alkoholu, doutníků. Cítil jsem se mizerně. Dostal jsem se do negativní frekvence myšlení. Místo štěstí, lásky a milování vyhrocená situace. Moje krásná Lucie se sebrala s kamarádkou Martinou a odjela neznámo kam. Zůstal jsem doma sám. Podvědomí mi říkalo, dobře ti tak, copak ty máš na modelku? To je jiný svět. Do showbyznysu nepatříš, na tak mladou, krásnou a ctižádostivou ženu prostě nemáš. V koutku duše jsem věřil, že její láska zvítězí a vrátí se domů za mnou. Připravil jsem na večer slavnostní menu s jejím oblíbeným vínem, zapálil jsem svíčku a čekal na známý zvuk odemykajících se dveří. Věřil jsem, že zase dáme věci do pořádku. Ten večer jsem se Lucie už nedočkal. Po půlnoci jsem to vzdal. Ve svých představách jsem ji již viděl v náručí jiného muže. Jsem od přírody docela žárlivý muž. Zlé sny jsem vyřešil práškem na spaní. Ještě štěstí, že jsem doma našel již prošlý stilnox.

Ráno jsem se rozhodl dobít si energii v přírodě. Jsem narozen ve znamení Slunce. Příroda a lov mi dávají vše, co potřebuji k nabytí duševní a fyzické rovnováhy. Vzal jsem svoji Lesy, fenu německého ohaře, a kulovnici a odjel jsem za mysliveckými přáteli na venkov do Chrášťovic lovit srnce. Má nedostižná láska už asi odjela do té zaslíbené Itálie. Vzhledem k tomu, že můj byt je plný zbraní a Lucie mi nevrátila klíče, nechal jsem vyměnit zámky u vchodových dveří. V mysli prázdno, v srdci bolest. Druhý den kolem poledne mi volá, rozčíleným a zlým hlasem si mně stěžuje, že se nemůže dostat do našeho bytu.

„Lucie, jsem na lovu do neděle odpoledne, jsem moc rád, žes nikam neodjela. Zámky jsem nechal vyměnit z důvodu bezpečnosti. Nemohl jsem vědět, ani tušit, že se vrátíš. Mohla jsi mi napsat esemesku. Myslel jsem si, že už jsi odjela do Milána. Včera večer jsem měl štěstí a slovil jsem silného srnce. Oslavovali jsme dlouho do noci, nemohu se teď okamžitě vrátit. Můžeš přijet za mnou. Je krásné počasí a jsem ubytovaný v romantickém penzionu na okraji Strakonic. Uděláme si pěkný víkend.“

Rezolutně moje pozvání odmítla.

„Nevím, co bych tam s tebou dělala. Počkám na tebe v Praze, přespím u kamarádky. Až v neděli přijedeš, zavolej na mobil.“

V duši jsem již vnímal, že dva roky života, společné domácnosti, krásných dovolených, zážitků a požehnaných milování s Lucií nahoře nenávratně končí. Podvědomí mi říkalo: Nevnucuj se a neponižuj, Bohumíre, tvoje Lucie míří výš, nemůžeš to změnit, nech to být. Není mi lhostejná, mám ji rád, je v mém srdci, pořád na ni musím myslet. A co s tím chceš dělat? Nevím.

Vrátil jsem se v neděli odpoledne, jak jsem slíbil. Lucie na mě čekala s kamarádkou Martinou na schodech u vchodových dveří do bytu.

„Konečně jsi tady, čekáme tu na tebe skoro hodinu,“ řekla otráveným a cizím hlasem. To už nebyla moje kočička Lucinka. To už byla nespoutaná lvice salónů, oblečená už zase jako modelka. Od bot, vysokých kozaček, až po kšiltovku vše Dolce & Gabbana. Byla to již cizí žena, bez citu, pevně rozhodnutá se odstěhovat.

V duchu jsem si říkal, že to není možné, že to asi tak hraje, aby pro nás loučení nebylo tak kruté. Tak jsem to vnímal já.

„Kde jsi byl, Bohumíre?“

„Vidíš, na lovu. A kde jsi byla ty?“

„V Klatovech, za maminkou.“

Znovu jsem se pokusil navázat komunikaci: „Aha, proč jsi mi třeba nenechala vzkaz na recepci?“ Věděl jsem, že v Chrášťovicích není signál.

„Myslel jsem si, že jsi již odjela do Itálie.“

„To taky udělám, a hned.“

„Lucie, neblázni, zastav se, prosím. Vždyť se vlastně nic nestalo, můžeme zajít na večeři a o problémech si pohovořit.“

„Ne, nenechám se tebou už dále ponižovat.“

„Já tě ponižuji? A čím? Tak mi to alespoň vysvětli.“

Má žádost zůstala bez odpovědi. Lucie, moje láska, si za vydatné pomoci své kamarádky Martiny začala stěhovat své věci do ložnice. Chvílemi se mi zdálo, jako kdyby svého rozhodnutí začínala litovat. Občas přestávala balit a mlčky seděla v kuchyni, jako kdyby se jí chtělo plakat.  Martina balila a stěhovala dál.

„Mohu si tady na nějaký čas nechat svoje věci?“ zeptala se Lucie.

„Jistěže,“ odpověděl jsem bez účasti a tupě přihlížel balení.

„Nebude ti vadit, Bohumíre, když tu občas přespím?“

„Sama můžeš. Jak dlouho to bude trvat?“

„Aleš, můj kamarád, co mi zařizuje rekonstrukci bytu, říká, že tak čtrnáct dní.“

Nepřítomně pozoruji stěhovací manévry a říkám si, že se mi to snad jenom zdá. Sedím v hale na své oblíbené intarzované komodě a sám sebe se ptám, co bude dál. Je mi to neskutečně líto. Dochází mi to, její vysněný plán má již jasné kontury a časový harmonogram. I když jí to také není lhostejné, pláč má již na krajíčku, je pevně rozhodnutá, o cokoliv se pokusit je zcela zbytečné.

„Lucie, když tu budeš občas přespávat, prosím, žádné sexuální návštěvy. Neumím si představit, že by ses v mojí ložnici milovala s cizím chlapem. Tvé rozhodnutí je pro mě těžké a budu potřebovat nějaký čas, abych se s touto situací vyrovnal.“

„Souhlasím, nemusíš se bát. Přespím tu opravdu jenom občas a sama.“

Zase jsem udělal chybu, měl jsem trvat na okamžitém odstěhování a ukončit vztah. Ta moje nešťastná Váha. V osobních vztazích se prostě dlouho neumím rozhodnout. Spal jsem v podkroví. Zdálo se, že chvíle naší lásky jsou definitivně u konce. Jezdila do Itálie vydělávat peníze. Rekonstrukce jejího bytu se protahovala a finančně ji ruinovala. Stěhování nebylo na pořadu dne. Pomaloučku a nepozorovaně se náš vztah měnil v milenecký. Vždy, když se vrátila a přespávala u mě v ložnici, mě bez problému svedla, milovali jsme se. Vyhledávala moji přítomnost. Dokonce si několikrát přála, abych u ní zůstal až do rána. Cítil jsem, že v Itálii musí tvrdě pracovat. Chyběla jí něha a přítomnost chlapa. Žena, která ví, co chce, ale chlapa do postele potřebuje. Nikdy jsem ji neodmítnul. Její zvláštní způsob milování mi vyhovoval. Líbil se mi a vzrušoval mě. Vždy jsem jí za milování dal malý finanční dárek. Musím říct, že nám to oběma vyhovovalo. Nemohu s odstupem času říct, že to byl pouze prázdný sexuální vztah. Vnímal jsem, že jí nejsem lhostejný. Dokonce mi ve společnosti udělala několik naprosto zbytečných žárlivých scén. V té době jsem jí byl rozhodně věrný. Prostě se někdy chovala jako lvice. Chránila si svoje teritorium.

Její touha po svobodě a nezávislosti byla ovšem silnější. Její zahraniční angažmá se prodlužovala. Často jsem zůstával po večerech sám. Nebyl jsem na to zvyklý. Na radu svých „kamarádů“ jsem vyzkoušel i pár holek na inzerát či z nočních podniků. Také moje první zkušenost. Nikdy jsem si nemyslel, že takováto situace potká zrovna mě. Pomalu jsem začínal žít svobodně, bez závazků. Dostavilo se mezidobí. Není to nic pro mě, je to pouze náhradní řešení nedostatku sexu. Pronájem cizí ženy. Nesnáším prezervativy a jejich charakteristický zápach po gumě. Chyběla mi něha, cit, vůně ženy, která patří jenom mně. Pocit domova. Svobodný život, toulání po barech, alkohol, to vše vyžaduje mnoho času. Najednou jsem měl hodně kamarádů, co rádi zapařili, ale útratu jsem vždy platil já.

Špatné období života pomalu stárnoucího muže. Nic mě nebavilo. Srdce bolavé, mysl prázdná. Příběh krásné modelky a úspěšného podnikatele se blížil mílovými kroky ke konci. Jednoho podzimního dne nastal čas, kdy se definitivně odstěhovala. Smutek a prázdno se rozhostilo v našem hnízdečku lásky.

Další úryvek přineseme na našem portálu již zítra...


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

paul
To je blábol. naprosto nečitelné, ani jako pornografie... Panu rozvědčíkovi se "to" asi v base tlačí na mozek tak se vzrušuje při psaní mentální projekcí. Místo aby mu bylo líto, že zabil člověka, myslí jenom na to jak ojebal nějakou babu. Primitivní prvok bez svědomí a bez lítosti. Má ty nejlepší předpoklady stát se idolem zvrhlého a zdegenerovaného českého národa. To neni ani vtipný, to je prostě smutný a ubohý... PS: chudák starej Kočka, znal jsem ho ještě před rokem 1989 jako pohodovýho člověka co seděl v julděfuldě, (co na tom, že byl světskej?) a nepřeju mu, že mu zabili syna a ještě musí snášet tenhle výkvět cynismu od jeho vraha. Fakt hodně smutný.