Úryvek z knihy Jiřího Paroubka - Vzpomínky na události roku 2008

Rok 2008 - rok zásadní změny pozice ČSSD

Rok 2008 byl obdobím zvratu. Sociální demokracie svým postupem před prezidentskou volbou a v prezidentské volbě ukázala, že je nejdynamičtější politickou stranou v zemi. Nominace Jana Švejnara ukázala veřejnosti otevřenost sociální demokracie vůči potenciálním spojencům z politického středu. Pokud jde o Jana Švejnara, nabízeli jsme mu spolupráci vlastně před každými po prezidentské volbě následujícími volbami, počínaje krajskými a senátními, na podzim roku 2008. Tedy, abych to upřesnil, nabízeli jsme mu účast na kandidátce ČSSD. Avšak J. Švejnar po kratším či delším rozmýšlení či váhání ani jedné nabídky nevyužil. Na podzim roku 2008 mohl za ČSSD kandidovat do senátu, jako de facto neformální lídr voleb za tuto stranu. Kdyby využil tuto nabídku, byl by mu médii jistě přičítán největší volební úspěch sociální demokracie od vzniku Československa v roce 1918. Politické námluvy před nominací J. Švejnara, jako lídra kandidátky sociální demokracie do Evropského parlamentu (EP), trvaly poměrně krátce. Po volbách do EP jsme se s Janem Švejnarem sešli znovu, abychom jednali o jeho účasti na sociálně demokratické kandidátce pro mimořádné volby do poslanecké sněmovny v říjnu 2009. Bylo to počátkem června a já jsem očekával, že na jeden až dva měsíce poklesnou volební preference ČSSD a ODS nás krátce vystřídá ve vedení ve volebních preferencích. Tehdy jsme J. Švejnarovi nabídli – z iniciativy Bohuslava Sobotky samotného – aby se stal nejen jedním z našich krajských volebních lídrů a kandidátem na ministra financí a vicepremiéra v příští sociálně demokratické vládě. Po několika dnech rozmýšlení J. Švejnar i tuto nabídku odmítl. Někdy v únoru 2010 – pokud si dobře pamatuji – se J. Švejnar přes své poradce ozval sám. Při rozhovoru, který jsme spolu měli, jsem mu řekl, že ve chvíli, kdy čtvrt roku před volbami ČSSD dlouhodobě a jasně vede v průzkumech veřejného mínění, mu těžko můžu nabídnout totéž, co jsme mu nabídli na počátku politického boje v červnu 2009. Nabídl jsem J. Švejnarovi nicméně, aby se stal jedním z našich krajských lídrů a adeptem na ministra školství. Po několika dnech J. Švejnar své možné angažmá v sociálně demokratické vládě znovu odmítl.

Ale zpátky do doby kolem prezidentské volby v únoru 2008.

Strana zelených, resp. Martin Bursík, zažili své hvězdné chvíle právě v souvislosti s prezidentskou volbou. Po ní již začaly značné vnitřní problémy Zelených. Možná k nim paradoxně přispěla právě prezidentská volba. Zvenčí se zdálo, že důvody sporů v této straně jsou jen osobní. Důvody rozporů u Zelených byly ale v zásadě politické. Šlo např. o to, zda se Zelení budou podílet na prosazení amerického radaru koalicí ve sněmovně. Počátkem dubna 2008 širší vedení Strany zelených vyzvalo své zákonodárce, aby hlasovali proti umístění radarové základny v Česku. To byla silná rána pro vládní koalici. Zdálo se, že zejména poslankyně O. Zubová a V. Jakoubková byly připraveny hlasovat proti radaru bez ohledu na nátlak. Do té doby vcelku pevný článek vládní koalice – Zelení – tedy vnitřně oslabili a bylo možné očekávat eskalaci vnitřních sporů.

Pokud jde o další koaliční stranu – lidovce – kauza J. Čunka byla stále otevřená. V průběhu prezidentské volby byla KDU-ČSL naprosto vnitřně rozervaná. Začalo se jasně prezentovat v zásadě i na veřejnosti samostatně postupující Kalouskovo křídlo. To podpořilo jasně V. Klause. Je ovšem třeba poznamenat, že V. Klause zřejmě jaksi omylem podpořil i čelný představitel křesťanskosociálního křídla C. Svoboda. Ten očekával od své podpory V. Klause, že ODS za odměnu vyřeší otázku církevních restitucí ve prospěch katolické církve. Nestalo se. Návrh zákona o církevních restitucích z vládní dílny byl zcela nestoudný. Během následujících šedesáti let mělo být církvím – tedy především katolické církvi – vyplaceno 270 miliard korun. A k tomu nádavkem ještě fyzické restituce – předané pozemky a objekty – v řádech desítek miliard.

Byli to především lidé s blízkým vztahem k V . Klausovi – poslanci ODS V. Tlustý, J. Raninec a J. Schwippel – kdo znemožnili přijetí tohoto zákona.

Tedy i další, nejsilnější vládní strana – ODS – začala trpět velkým vnitřním pnutím, částečným rozkladem. Jeden z klíčových zákonů, zákon o církevních restitucích zajišťující jistou loajalitu lidovců ke koalici, nemohla již vláda ve sněmovně prosadit, neměla na to sílu.

Situace v koalici se dramaticky měnila, koaliční většina – ostatně nijak grandiózní – se zvolna rozkládala a na samém konci roku 2008 se již koalice opírala jen o menšinu poslanců.

Chřadnoucí koalici měl vyztužit další přeběhlík – již čtvrtý v pořadí – poslanec ČSSD Petr Wolf. Jak vyšlo v krátké době najevo, Wolfova firma „UT 2002“ zneužila dotaci v řádech miliónů korun (žaloba mluví tři roky poté dokonce o jedenáctimiliónové škodě). O tom jsem v dané chvíli ale neměl tušení. P. Wolf odešel z poslaneckého klubu ČSSD v závěru června 2008. Jak se ukázalo, bylo to poslední personální překvapení, které nám lidé kolem M. Topolánka nebo spíše M. Dalíka dokázali připravit.

Wolf se nelitoval, po přestupu do vládního tábora mnohokrát napadl osobně mě a také ČSSD, které byl vděčen za svůj vzestup, nijak nešetřil. ČSSD pod mým vedením již prý není demokratickou stranou a po pár dnech následovaly Wolfovy v zásadě zcela osobní útoky na mě, že prý jsem jej vydíral v souvislosti s prezidentskou volbou. Úplné nesmysly. Marketingoví odborníci, kteří s ním pracovali, jej ale připravili dobře. Už v době prezidentské volby ho nepochybně vydírali ti, kdo jej pak dotlačili až k otevřené spolupráci s vládní koalicí. Zajímavé bude, co se stane, pokud Wolf bude soudem odsouzen. Tedy, mám na mysli, pokud bude odsouzen k nepodmíněnému trestu, což považuji za velmi pravděpodobné, s ohledem na skutkovou podstatu trestného činu.

Otázkou je, zda poté otevře svou duši a sdělí to, jak a kým byl manipulován. Ve prospěch koho to bylo, to víme. Kdo s ním manipuloval a jak, to může být ještě zajímavé se dozvědět. Mouřenín odvedl svou práci, mouřenín může jít.

Vládní koalice, její jednotlivé strany, působily od prezidentské volby rozvráceným dojmem. Naopak, sociální demokracie přeživší bez úhony prohru v prezidentské volbě sice v únoru a červnu 2008 ztratila dva poslance (Snítilý a Wolf), ale byla zcela vnitřně konsolidovaná. A udržovala si oproti otřesené koalici prakticky trvale strategickou iniciativu. Na programové konferenci ČSSD v Pardubicích na přelomu května a června 2008 se tato strana představila jako klidná a sebevědomá síla, která chce pojmout střet ve volbách jako referendum o Topolánkově vládě a přichází důsledně s vlastní dosti odlišnou programovou alternativou.

Zastavím se u jednoho jevu, který téměř po třech letech hodnotím poněkud jinak, nežli jsem jej hodnotil tehdy.

Dnes mám informace, které jsem tehdy neměl. Šest týdnů před volbami, přesně 4. září, propukla aféra poslance ODS Moravy. Tento mladý perspektivní poslanec chystal kompromitující materiály na rebelujícího poslance Tlustého a pokusil se i o sledování dcery poslankyně Strany zelených O. Zubové. Celkem nechutná aféra zdokumentovaná metodami zpravodajské služby se poprvé objevila v pořadu TV Nova „Na vlastní oči“. Tedy pořadu, který byl spjat se jménem šéfredaktora Radka Johna a redaktora Janka Kroupy. Hlavním cílem útoku nepochybně byla ODS, okolí předsedy M. Topolánka. Především prostřednictvím poslance Moravy pak předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř. V tajné nahrávce poslanec Morava řekl například: „Na každého se hodí něco mít. Před hlasováním se shánějí hlasy. A ta motivace může být pozitivní nebo negativní“. Tohle ODS znemožnilo provádět před těmito volbami dehonestační kampaně vůči sociální demokracii a mně osobně. V daném okamžiku by nebyly vůbec věrohodné.

Po pár dnech Morava složil poslanecký mandát, ale pachuť tu zůstala. ODS vstupovala do volební kampaně vážně oslabena. Zájmové skupiny v ODS si spolu vyřizovaly účty i za cenu oslabení strany jako celku před volbami. A o to tady zřejmě šlo, oslabit volební prohrou Topolánkovo vedení ODS.

Začátkem září odvolal ministr kultury Jedlička šéfa Národní knihovny V. Ježka kvůli sporům o návrh nové Národní knihovny podle Kaplického návrhu, projektované na Letenskou pláň. O knihovnu se strhla velká politická bitva. Na jedné straně ODS a V. Klaus, na druhé straně významná část kulturní obce. Otevřeně řečeno, projekt se mně vizuálně příliš nelíbil, ale byl velmi funkční. Respektive přesněji, knihovna podle Kaplického návrhu by splňovala nejnáročnější služby svých návštěvníků. Z tohoto hlediska to byl úžasný projekt zejména pro české vysokoškolské studenty. V tom sporu však šlo o něco ještě důležitějšího. Šlo o svobodu umělecké tvorby. Sešel jsem se proto s Janem Kaplickým a podpořil jsem jej. Při našem prvním setkání, ke kterému došlo v hotelu Central v Hybernské ulici, byly přítomné i obě naše manželky.

Moje žena Petra znala Kaplického projekty uskutečněné především ve Velké Británii. J. Kaplický byl milý, vnímavý a od pohledu nesmírně hodný až bezbranný člověk. Proti té smečce, která se na něj vrhla, proti partě průměrných měšťáků, šosáků však neměl šanci. Možná, že u části ODS a V. Klause osobně šlo i o určité vyřizování účtů s V. Havlem, který projekt verbálně podpořil. Mně šlo o věc. Možná jako jednomu z mála.

Pokud by vznikla po volbách v roce 2010 sociálně demokratická vláda, udělal bych vše pro uskutečnění projektu Kaplického knihovny. Kaplického Národní knihovna, o níž píšu na tomto místě, sem organicky nepatří jen zdánlivě. Myslím, že právě v této záležitosti jsme mohli vzdělanějším a liberálně uvažujícím lidem ukázat otevřenost a svobodomyslnost ČSSD. Podobně jako to bylo před sněmovními volbami v roce 2006 se zákonem o registrovaném partnerství. Již na první schůzce jsme se s Janem Kaplickým domluvili, že Jan Kaplický bude mým novým poradcem pro kulturu. V létě 2008 jsme s Petrou navštívili londýnský ateliér J. Kaplického plný jeho mladých kolegů a zajímavých modelů jeho prací.

Vládní strany dopadly v říjnových volbách tragicky. Naopak sociální demokracie zaznamenala fenomenální volební výsledek. Zřejmě již v budoucnu neopakovatelný.

Po vyhlášení výsledků voleb se předseda ODS M. Topolánek stal lovnou zvěří, zejména média šla vysloveně po jeho krvi. Stal se terčem útoků V. Klause a s P. Bémem spojené části ODS. Přiznám se, že po tak strašlivé prohře ve volbách, jsem se domníval, že M. Topolánek je tou slabší stranou v politickém střetu. P. Bém však udělal jednu strategickou chybu. Řekl, že nechce být předsedou vlády, ale jen předsedou ODS. Elita a matadoři ODS museli před kongresem své strany nutně dojít k názoru, že tímto řešením by vyvolali ve své straně schizma. Druhá věc, kterou P. Bém nedomyslel, bylo to, že jeho vlivní straničtí kolegové potřebovali ke své především podnikatelské existenci vládu. Tedy pro své byznysy se státem, se státními penězi. A M. Topolánek přes zkušené inženýry lidských duší – M. Dalíka a I. Langera – uzavřel dohody s nejrůznějšími zájmovými a mocenskými skupinami v ODS a vyšel jim plně vstříc. Vedlo to až k absurdní parcelaci ministerstev zájmovým skupinám tak, aby si všichni přišli na své. O ideje přitom opravdu vůbec nešlo. Kongres ODS znovu zvolil M. Topolánka předsedou této strany. Jako 1. místopředsedu ODS již ale zvolil Davida Vodrážku, jako exponenta pražské ODS ve vedení této strany. A ne Pavla Béma. Bylo to nepochybně řešení, které bylo součástí demontáže politické pozice P. Béma. D. Vodrážka byl velmi dobrým starostou MČ Prahy 13. Vždy mě včas a nahlas zdravil, když jsem byl na pražské radnici a choval se slušně. Ale vážně, skok do vysoké politiky D. Vodrážkovi příliš nevyšel. Asi také proto, že nepřišel v ODS do nejvhodnější doby. Co však bylo klíčové sdělení kongresu ODS, kromě vítězství M. Topolánka ve volbě předsedy, že se V. Klaus vzdal funkce čestného předsedy ODS. Bylo to jasné vyhlášení války M. Topolánkovi. Snaha V. Klause o odchod M. Topolánka z funkce předsedy ODS trvala o něco více nežli jeden rok, ale stala se skutečností v březnu 2010. A že na tom měl V. Klaus značný podíl, je více nežli zřejmé. Tím vůbec nemyslím tu provokaci, při níž M. Topolánek poskytl rozhovor zcela okrajovému časopisu gayů.

11. prosince skončil ve sněmovně v lednu 2007 od ČSSD přeběhlý poslanec M. Pohanka, což oslabilo vládní koalici a definitivně to změnilo poměr sil ve sněmovně, už po odchodu poslankyň Jakubkové a Zubové z poslaneckého klubu Zelených. A v důsledku toho začala vláda prohrávat důležitá hlasování. Stala se de facto menšinovou vládou.

Ihned po kongresu ODS jsme s M. Topolánkem začali jednat, spolu s L. Zaorálkem a A. Vondrou, o toleranci vlády v době evropského předsednictví. Tedy o toleranci vlády v I. pololetí roku 2009. Samozřejmě, že jsem v této souvislosti očekával, že se sociální demokracie bude na evropském předsednictví podílet. Speciálně já a L. Zaorálek jako místopředseda sněmovny. A já jako předseda sněmovny. Bohužel, M. Vlček, který byl jako „dočasný“ předseda sněmovny zvolen v létě 2006 do této funkce, se domníval, že je to jeho osobní léno. Je to škoda, že se nepodařilo tuto rošádu v čele sněmovny uskutečnit. Na jednoho z nejvyšších ústavních činitelů v zemi by asi nebylo možné použít např. vajíčkové či mnohé jiné útoky.

Ale to podstatné, na čem jsme se nemohli s koalicí, respektive s ODS shodnout, byla podpora Lisabonské smlouvy v obou komorách parlamentu. Byla to naše hlavní vstupní podmínka. Chtěli jsme od ODS závazek, že Lisabonskou smlouvu v parlamentu schválí. Jak ukázal budoucí vývoj, tedy reálné hlasování poslanců a senátorů ODS v obou komorách parlamentu, nebyla schopna ODS takový klíčový závazek dát. V tom případě tedy ODS neměla ČSSD co nabídnout. Pro přijetí Lisabonské smlouvy byla nakonec pouze menší část zákonodárců této strany.

Bohužel, vláda vedená ODS se vydala cestou hesla: „Evropě to osladíme“.

Ve dnech, kdy jsme jednali o možné budoucí spolupráci v době evropského předsednictví, přerušily z iniciativy ODS obě parlamentní komory projednávání Lisabonské smlouvy. Nabyl jsem dojem, že si z nás M. Topolánek a ODS dělají legraci. Tedy, že naše jednání neberou vážně.

Pochopitelně, že bychom v případě uzavření dohody s vládou garantovali, že nepřistoupíme v průběhu předsednictví k hlasování o nedůvěře vládě.

První naší podmínkou bylo přijetí Lisabonské smlouvy. Za druhé – klíčová role jednání o formě postkjótského protokolu. Za třetí – společná energetická politika – návaznost na prioritu předchozího francouzského předsednictví dosáhnout vzniku společné energetické politiky. Za čtvrté – sociální dimenze – zmírnění dopadů krize, podpora akčního plánu proti krizi. Za páté – růst konkurenceschopnosti, udržitelného rozvoje a stability veřejných financí. Za šesté – zajištění stability západního Balkánu, jejímž předpokladem je udržování evropské perspektivy pro země regionu. Za sedmé – příprava nové evropské bezpečnostní strategie.

Ale hlavními body, které jsme chtěli v dohodě s vládou ODS zdůraznit, to byl boj s hospodářskou krizí a promyšlená imigrační politika.

Bohužel, ODS, ani klíčový lidovecký ministr financí Kalousek, nebyli schopni uvažovat v dimenzi státně – politických zásahů do ekonomiky, jak k nim bez rozpaků a naštěstí pro hospodářství zemí EU sáhli francouzský prezident Sarkozy a německá kancléřka Merkelová, nemluvě ani o americkém prezidentu Bushovi a nastupujícím prezidentu Obamovi. Všichni si uvědomovali – až na české neoliberály Topolánka a Kalouska (ze zadu jištěné V. Klausem) – že je třeba udržet poptávku a tedy i rozsah výroby a služeb jako před krizí. Dramatický pokles poptávky by totiž znamenal rychlý pokles výroby a rychlý růst nezaměstnanosti a tedy pokles životní úrovně lidí.

Ještě v průběhu volební kampaně před podzimními volbami mě předáci koalice – zejména Topolánek a Kalousek – obviňovali, že když mluvím o krizi, šířím poplašnou zprávu. Prostě si nebyli schopni přiznat realitu krize. Věděl jsem, že prosazování neoliberálních přístupů v době českého předsednictví bude blamáží. Svým myšlením by se čeští konzervativci Topolánek a Kalousek dostali na úroveň amerických republikánů na konci dvacátých let 20. století, kdy tito politici lpěním na nezasahování do ekonomiky založili obrovský požár světové krize.

Dvě věci tedy hlavně rozhodly o tom, že jsme neuzavřeli s ODS dohodu o spolupráci vlády se sociálně demokratickou opozicí v době českého předsednictví Rady EU a o tom, že ČSSD nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě. Bylo to tím, že ODS

• nebyla schopna garantovat, že podpoří přijetí Lisabonské smlouvy

• nebyla schopna realisticky vnímat potřebu uplatnění státních zásahů k oživení evropské a české ekonomiky.

Koneckonců, ani o personální podíl představitelů ČSSD na českém předsednictví neměla Topolánkova vláda velký zájem.

V době, kdy zejména francouzské předsednictví zpochybňovalo schopnost českého předsednictví dostát svým povinnostem, jsem objel Brusel, jednal jsem v tomto směru s předsedou Evropské komise Barrosem, s čelnými představiteli Evropské sociálně demokratické strany (PES) na jednání předsednictva PES i v bilaterálních jednáních v první řadě s předsedou PES P. Rasmussenem, s německým vicekancléřem a ministrem zahraničí F.-W. Steinmeierem a celou řadou dalších evropských politiků. Všem jsem zdůrazňoval, že česká vláda je schopna obstát v předsednictví Rady EU. Neslyšel jsem nikdy za tuto nezištnou pomoc české vládě a republice slůvko ocenění vyjádřené prostým slůvkem děkuji.

M. Topolánek po prohraných krajských a doplňovacích senátních volbách postupoval nicméně politicky velmi promyšleně a obratně. Upevnil svou pozici v ODS, uvolnil si ruce k personálním změnám ve vládě. A chtěl pochopitelně využít i evropského předsednictví, aby se stal – s pomocí ochotných českých médií – viditelným partnerem evropských lídrů. Tím koneckonců, jako předseda Rady EU, i byl. Šlo mu o to vrátit se i s využitím naší slabosti a chyb zpátky do hry. Nebyl důvod mu to dopřát.

Další - na našem portálu již publikované - úryvky z knihy Jiřího Paroubka "Plnou parou v politice" naleznete ZDE.