Úryvek z pamětí Jiřího Paroubka: Prezidentská volba v únoru 2008

Prezidentská volba v únoru 2008

Tak jak se v průběhu druhé poloviny roku 2007 přibližoval termín prezidentské volby, stál přede mnou jasný cíl. Nedopustit opakování situace z poslední prezidentské volby v únoru 2003. Tehdy sociální demokracie sama postupně zlikvidovala všechny své uvažované kandidáty na prezidenta, O. Motejla, J. Bureše a M. Zemana. Vyhlídky širokou českou veřejností nejpřijatelnějšího muže – Otakara Motejla – byly zlikvidovány již v samotném zárodku, v primárních volbách. Byl v zásadě vyfaulován oponenty uvnitř hlavní vládní strany (zemanovci) vytažením prastarého kostlivce ze skříně. Vyhlídky Miloše Zemana se nicméně zdály být před zahájením prezidentské volby v roce 2003 téměř neotřesitelné. Miloš to ale celé trochu překombinoval, přechytračil sám sebe i celou sociální demokracii. A z jasného favorita prezidentské volby se stal největší poražený prezidentské volby. A s ním prohrála i celá ČSSD. Psal jsem o této volbě již na jiném místě. Díky této katastrofální prohře se ČSSD dostala do hluboké vnitřní krize, která se promítla do dvou velmi špatných výsledků voleb v roce 2004 (volby do Evropského parlamentu v červnu a doplňovací senátní a krajské volby na podzim).

Dlouho jsem přemýšlel, jak se vyhnout opakování truchlivé porážky z roku 2008 a z toho následujícího rozvalu politické pozice sociální demokracie. To, že sociální demokracie nezvítězí se svým prezidentským kandidátem, bylo více nežli zřejmé z tehdejšího poměru sil v parlamentě. Měli jsme před začátkem prezidentské volby k dispozici 84 poslanců a senátorů (po odpadnutí poslance E. Snítilého v průběhu volby to bylo již jen 83 hlasů).

Naopak ODS měla k dispozici 122 poslanců a senátorů (!). To tedy byl rozdíl téměř čtyřicet mandátů. Ke kýženým 141 hlasům ve třetím kole volby ODS tedy chybělo před zahájením boje „jen“ 19 hlasů. Nakonec to pro ODS nebylo - s ohledem na sociální demokracií zvolenou taktiku – tak jednoduché, jak to z čísel poměřujících sílu obou hlavních politických formací v parlamentu, ČSSD a ODS, vypadalo.

Již v září 2007 jsem nejbližší okruh svých spolupracovníků seznámil s taktikou pro prezidentskou volbu:

1. Najít vhodného kandidáta prezidentství mimo sociální demokracii, kterého by byli ochotni podpořit komunisté i parlamentní formace centristické a pravostředové. Věděl jsem, že takových lidí není v zemi mnoho, vlastně jich je ani ne na prstech jedné ruky. P. Rychetský, V. Pačes, J. Švejnar, případně P. Pithart. V průběhu léta 2007 jsem mluvil na toto téma zejména s několika představiteli lidové strany.

Tato strana mohla být - alespoň podle mého názoru – rozhodující pro výsledek prezidentaké volby. Nabídl jsem proto lidoveckému předsedovi Jiřímu Čunkovi, aby lidovci přišli s vlastním kandidátem, kterého by ČSSD podpořila. J. Čunek skutečně přišel po krátkém čase se jménem Václava Pačese, tehdejšího prezidenta Akademie věd. V. Pačes je osobností, se kterou mohla koneckonců přijít i sociální demokracie či jiné strany. Věděl jsem, že je to výborný a silný kandidát, schopný integrovat kolem sebe politické síly a porazit V. Klause. Tedy za předpokladu, že lidovci v jeho podpoře vydrží. J. Čunek však vydržel v podpoře V. Pačese jen pár týdnů. Morální i odborná integrita V. Pačese je těžko zpochybnitelná a tak jsme se dozvěděli, že někteří lidovci mají problém podpořit V. Pačese poněkud iracionálně proto, že část jeho výzkumů či prací v oblasti genetiky je prý v rozporu s programem KDU-ČSL. Nevím, zda mé záznamy o tom jsou úplně správné. Spíše si myslím, že lidé z Kalouskova křídla hledali důvody, aby znemožnili Pačesovu kandidaturu. V. Pačes totiž měl politicky ještě jednu velkou přidanou hodnotu. Komunisté by jej jen těžko mohli nepodpořit, jak to nakonec provedli v případě J. Švejnara, ze kterého udělali tak trochu agenta amerických zájmů.

S P. Rychetským to nedošlo ani tak daleko, abychom o jeho prezidentské nominaci mohli vůbec hovořit veřejně. Sešel jsem se s ním jen jednou a uvažovali jsme nahlas. P. Rychetský není člověk, který by chtěl riskovat. Umí počítat tak, jako já. A řekl bych, že ještě lépe. Ten poměr sil v parlamentu byl příliš jasný: 122 mandátů ODS a 84 volitelů ČSSD. A P. Rychetský nemá zřejmě v povaze riskovat. Ostatně, proč by to dělal. Kdo chce moc, nemá nic.

No a třetí člověk, který přicházel v úvahu byl – Jan Švejnar.

Proběhla ještě krátká epizoda, kdy lidovci přišli se jménem místopředsedy senátu Petra Pitharta. To bylo určitě velmi dobré jméno, pro mě osobně zcela přijatelné. Věděl jsem ale, že pro řadu volitelů z ČSSD by P. Pithart volitelný nebyl a totéž platí i pro komunisty a zejména pro ně. V představách velmi levicově uvažujících zákonodárců je trvale zakořeněna představa o P. Pithartovi, jako o člověku s vlídným pohledem na sudetoněmecký landsmanšaft. Nemyslím, že to je pravda.

Už na přelomu září a října 2007 jsme proto začali jednat s Janem Švejnarem. Komunisté v té době se už vyjádřili, že mají problém jej podpořit. My už jsme ale žádný velký prostor pro rozumné řešení neměli. Nejlepší možná jména v soutěži již skončila (V. Pačes, Rychetský, Pithart) dříve nežli začala. Hrozilo velmi reálně, že V. Klaus nebude mít vážného soupeře, ale jen sparingpartnera.

Už 9. října se J. Švejnar představil v klubu poslancům ČSSD a zanechal výborný dojem. Byl přátelský, bylo zřejmé, že je schopen vést debaty s veřejností na jakékoliv téma a v případě svého zvolení neudělá státu ostudu, ale dokonce mu může prospět.

Mluvil jsem s Janem Švejnarem v té době vícekrát. Je to velmi slušný, kultivovaný a vzdělaný člověk. Už 2. 11. 2007 předsednictvo ČSSD rozhodlo, že se J. Švejnar stává kandidátem ČSSD na prezidentský úřad.

Bohužel, přes jednoznačnou podporu sociální demokracie, Zelených a pravostředových nezávislých senátorů se ukázalo, že lidovecká podpora J. Švejnara není tak vysoká, jak by to bylo potřeba a komunistům vadí. Předpokládal jsem nicméně, že komunisté mohou změnit názor. Nezměnili. Lidovci byli rozděleni. M. Kalousek byl připraven torpedovat jakéhokoliv kandidáta, pokud to nebude osobně V. Klaus.

Počátkem prosince jsem napsal předsedovi KSČM V. Filipovi dopis, v němž jsem ho vyzval, aby komunisté hlasovali v prezidentské volbě pro Švejnara. Vycházel jsem z toho, že voliči levice chtěli, aby V. Klaus už nebyl zvolen do prezidentské funkce. Myslím ale, že komunisté hráli jinou hru. Znovuzvolení V. Klause jim zase až tak nevadilo, jak se tvářili. Měli prostě svoje zájmy. Co za tím opravdu bylo mohu jen spekulovat.

V lednu jsme začali pro J. Švejnara organizovat výjezdy do krajů a setkání s občany. Byl jsem s J. Švejnarem na jednom takovém setkání s veřejností v Ostravě. V sále bylo asi pětset lidí. Podle obsahu a stylu vyjadřování lidí se jednalo vesměs o voliče levice. J. Švejnar v krátké době získal v průzkumech veřejného mínění převahu nad V. Klausem. Klaus vytáhl v průběhu ledna vůči lidovcům trumfové eso – pochopil, jako velmi zkušený politik, že lidovci jsou pro každého klíčem na Pražský hrad – kartu církevních restitucí. Je zajímavé, že Klausovi lidé v ODS později nestoudný restituční zákon na odškodnění církví, rozuměj především katolické církve, nepodpořili.

2. Případná kandidatura některého sociálně – demokratického politika by sociálně demokratickou stranu rozdělila. Uměl jsem si představit, že bych kandidoval na úřad prezidenta i já. Zkrátka, že bych se obětoval. Bylo by to politicky logické. Zejména výzvy Zdeňka Škromacha v tomto směru byly trochu dobrácky podezřelé. Věděl jsem ale, že bych nezískal ani všechny hlasy sociálních demokratů mezi poslanci a senátory, což by ve svých důsledcích poškodilo politicky ČSSD i mě osobně. A ve stejné situaci by byl kdokoliv ze sociálních demokratů. Vlastně žádný sociální demokrat není tak svatý, aby jej úplně všichni jeho kolegové v prezidentské volbě podpořili. To je poněkud sebevražedný rys této strany. Neuvěřitelné sobectví významné části její stranické elity.

Je to prostě neslýchaná neloajalita vlastních lidí k sociální demokracii. Ti si léčí své komplexy zejména v tajné volbě a v zásadě je jim úplně jedno, jaký dopad to bude na pozici ČSSD mít. A možná jde také o jiné věci, nežli jen o osobní motivy. Samozřejmě jsem si uměl představit, s jakou rozkoší by média popsala vnitřní situaci v sociální demokracii a jak by to stranu oslabilo. Bylo by to jistě líčeno jako výkřik utiskovaných proti mé diktatuře, proti mému režimu osobní moci v sociální demokracii. A tohle by nám bylo předhazováno dennodenně až do sněmovních voleb. ČSSD by byla veřejnosti líčena jako strana nespolehlivá, vnitřně rozháraná, bez skutečných osobností. A vlastně i jako strana, která má recidivy podlého chování (viz. prezidentská volba o pět let dříve).

3. Věděl jsem, že pokud najdeme umírněného středového kandidáta, rozšíří to povědomí o ČSSD jako o názorově otevřené straně. A prohrát jsme mohli po velkém boji, až pro věc uděláme vše, co bylo možné. Pak by veřejnost přijala i naši prohru vlastně pozitivně.

4. Potřebovali jsem prosadit veřejnou volbu. To by nám umožnilo ukázat i v případě naší prohry, že to nebylo našimi hlasy. M. Zeman a M. Šlouf hráli na to, že několik sociálně-demokratických volitelů v tajné volbě bude hlasovat pro V. Klause. Tyhle spekulace, v zásadě nevyvratitelné, by nás pronásledovaly ještě dlouhá léta po prezidentské volbě. S ohledem na projekt své strany (SPO- Zemanovci), který připravovali, jim byl milý jakýkoliv vnitřní problém sociální demokracie. To by zvyšovalo iluze o jejich ceně.

5. Vedlejším příjemným produktem nalezení středového kandidáta mimo sociální demokracii, některou z koaličních stran a jeho podpoření sociální demokracií bylo, že by to otevřelo cestu k velké krizi v koalici. Samozřejmě, že by bylo zajímavější, kdyby „svého“ kandidáta nalezli lidovci nežli Zelení. Ale bylo to lepší nežli nic, že s kandidátem přišli Zelení. Volba J. Švejnara by dříve nebo později (spíše dříve) znamenala konec koalice a konec M. Topolánka. Prostě V. Klaus a jeho lidé by po nezvolení V. Klause zajistili definitivní destrukci pozice M. Topolánka, jeho vlády i ODS. Nevolba V. Klause by pro ODS měla nejspíše podobně destruktivní účinky jako zvolení V. Klause pro ČSSD v roce 2003 prezidentem.

Těsně před prezidentskou volbou, a to díky kampani, kterou vedla především sociální demokracie a také díky konsensuálnímu charakteru vystupování J. Švejnara se podařilo silně pohnout veřejným míněním. Podle průzkumů agentury STEM, která pro ČSSD připravovala hloubkové analýzy veřejného mnění z počátku února (tedy těsně před volbou) by J. Švejnar v přímé volbě – pokud by se konala – získal 60% hlasů. Ze sympatizantů ČSSD by jej bylo ochotno podpořit 87% lidí, 75% voličů Zelených a 74% sympatizantů komunistů. Také u voličů vládních lidovců by 54% sympatizantů volilo prof. Švejnara. Šli jsme tedy k prvé prezidentské volbě, která se uskutečnila na Hradě 8. února, se silnou společenskou podporou v zádech. Věděl jsem, že proti sobě máme mocné síly, které jsou pro volbu V. Klause, bez jehož zvolení prezidentem by koalice v tehdejší podobě dlouho nemohla existovat. A že tyto síly jsou schopny udělat pro Klausovu volbu všechno. Jak jsme pak viděli na vlastní oči, úplně všechno.

Samozřejmě, že se prvořadým předmětem ataku stali někteří zákonodárci, kteří byli na pomezí obou táborů tím, že se projevovali nerozhodně (lidovecký senátor Kalbáč). Někteří z nich dokonce J. Švejnarovi předběžně osobně přislíbili podporu, aby pak hlasovali proti němu.

Volbu provázela neobvyklá nervozita. Je zajímavé, že údajné vyhrožování se objevovalo vesměs u těch, kteří nakonec volili V. Klause. Odpůrci V. Klause se měli dostat morálně do pozice těch, kteří jsou připraveni použít komploty a nátlak, aby docílili svého. Myslím si, že opak byl ve skutečnosti pravdou. A v pozadí všeho byl – podle mého názoru - tým kolem Ivana Langera.

Několik dní před prezidentskou volbou mě upozornil předseda poslaneckého klubu M. Hašek, že budeme při volbě mít jeden problém s člověkem, u kterého je to velmi nečekané. Byl to poslanec Evžen Snítilý, dosud vždy stranicky mimořádně konformní člověk, nikdy nevybočující z řady. E. Snítilý byl poslancem od roku 1996 a byl také dlouholetým předsedou krajského výboru ČSSD v Hradci Králové. Příčinami jeho zběhnutí jsem se zabýval v této knize již na jiném místě. Ani u Snítilého nebyly důvody pro volbu V. Klause ideové. Se Snítilým jsme mluvili také společně s M. Haškem, ale výsledek se nedostavil. Čekali jsme problém již tehdy spíše u poslance P. Wolfa, u Snítilého ne. U Wolfa jsme sice neměli představu o rozsahu osobního problému, který má, ale on se dlouhodobě “choval divně“. Nikdy se mi, když se mnou mluvil, nepodíval do očí. Takový druhý člověk v našem poslaneckém klubu nebyl. Václav Klaus navštívil 6. února, tedy těsně před první volbou, poslanecký klub ČSSD. Myslím, že zejména v mých vystoupeních a vystoupení D. Ratha zněl velmi kritický tón vůči prezidentovi. Někteří naši poslanci se ovšem do svých vystoupení trochu zamotali. Debata s V. Klausem v poslaneckém klubu ČSSD byla ovšem mnohem kvalitnější a političtější, nežli předchozí debata dvou kandidátů na prezidentství (Klaus a Švejnar) v sociálně demokratickém senátorském klubu. V senátu měla sociální demokracie zákonodárce - senátory na povel místopředsedkyně senátu A. Gajdůšková a moc se jí to moderování nepovedlo. Vlastně jsem z toho byl na mrtvici, ale navenek jsem ani nemrknul okem. Všechno se nedá vyhrát. V soc. dem. poslaneckém klubu se V. Klaus dostal několikrát do tísně. Celkově z veřejné debaty před prezidentskou volbou posílila ve veřejnosti pozice J. Švejnara. Dokonce i Mladá fronta Dnes musela 6. února přiznat, že podle jejích průzkumů u veřejnosti, vede Švejnar nad Klausem 53 ku 47%. Na společné schůzi sněmovny a senátu, kterou poněkud klopýtavě řídil předseda poslanecké sněmovny M. Vlček, byla odhlasována veřejná volba. Myslím, že nejen já, ale i např. předseda Zelených M. Bursík jsme toto chtěli. Pár dní před volbami byla zveřejněna nahrávka ze setkání hradního kancléře J. Weigela a lobbisty M. Šloufa. Šloufovu akci jsme trochu přecenili, ale bylo dobře nenechat věci náhodě. V tajné volbě se korupci daří lépe.

Ve svém vystoupení v debatě před první prezidentskou volbou 8. února jsem nejprve charakterizoval oba kandidáty, samozřejmě se zaměřením na přednosti Jana Švejnara. Celkově to byla, až na jednotlivé excesy v projevech, debatérů z řad poslanců a senátorů velmi dobrá debata předcházející volbu.

Je zajímavé si připomenout některé myšlenky z mého projevu: “Podpora Jana Švejnara nám sociálním demokratům umožnila ještě jeden krok. Jako strana disponující v současné etapě se zřetelným odstupem největší podporou české veřejnosti jsme mohli opět působit i jako strana hledající celospolečenský konsensus od společenských subjektů pravostředových až po levici, která je nalevo od nás. Cítíme, že toto spojení může být někdy v budoucnosti rozumným podnětem i k jiné spolupráci než jen při prezidentských volbách, ale rozhodně již dnes přispělo k obohacení celospolečenského politického dialogu a kultury.“...“A proč podpoříme v prezidentské volbě Jana Švejnara. Proč tomu tedy tak je? Odpovědi jsou jednoduché. Nechceme za prezidenta toho, kdo sliboval, že nebude zasahovat do činnosti vlády a pak vetoval prakticky jeden zákon za druhým.“…“Nechceme za prezidenta toho, kdo navrhuje většinu ústavních soudců takového typu, že zcela převažuje jejich ryze konzervativně- právní politické vidění“…“Nemůže být podle nás prezidentem ten, kdo vystoupí těsně před volbami a vyjádří jasnou podporu jedné, tj. své politické straně.“…“Jinými slovy, chceme za prezidenta osobnost, která ví, že úloha prezidenta spočívá v důsledné nestrannosti a korektním dodržováním ústavního postavení prezidenta. Naším ideálem je prostě a jasně ústavní prezident, dodržující literu a ducha Ústavy naší republiky.“ V první volbě V. Klaus nebyl zvolen. Ve třetím kole prvé volby, kdy kandidátovi na prezidenství stačí k vítězství 141 hlasů zákonodárců z obou komor českého parlamentu, získal V. Klaus 139 hlasů, J. Švejnar 138 hlasů. Bylo to naše dílčí vítězství. Druhé kolo prezidentské volby se uskutečnilo 15. února. Oba tábory měly týden na to, získat váhavé. ODS se musela soustředit na získání nejméně dvou hlasů. Soupeřící tábor potřeboval tři hlasy. Zapamatujme si to číslo. Vše se zdálo být otevřené, ale mocenské páky drželi v rukou lidé naklonění Klausovi.

Do druhé volby nastoupili komunisté s jinou strategií. Domnívám se, že V. Klaus pro ně byl menším zlem anebo to bylo ještě nějak jinak. Zkrátka, kdyby měli zájem na tom, aby V. Klaus skončil, postupovali by jiným způsobem. Váhající volitelé by dostali jasný vzkaz, že má smysl jít s hlasem pro J. Švejnara do rizika. Kdyby komunisté alespoň předem sdělili veřejnosti, že když jejich kandidátka nepostoupí přes první kolo (což se nakonec stalo), podpoří kandidaturu J. Švejnara. Ani před druhým ani před třetím kolem volby se nedalo s komunisty vůbec konstruktivně hovořit. Měli tedy svůj zájem a plán… Nešlo jim evidentně o strategický zájem levice. A tím zájmem levice nesporně bylo, aby V. Klaus jako prezident skončil.

Den před druhou volbou jsem v Mladé frontě Dnes v článku “ČSSD stojí za Švejnarovou vizí“ předvídavě napsal k roli KSČM: …“Komunisté postupovali velice kvalifikovaně při řešení nepřehlédnutelných procedurálních sporů a zářili v taktických bitvách. Ve světle předchozích výkonů už nelze jejich návrh prezidentské kandidátky Jany Bobošíkové, kterým chtějí odůvodnit stažení podpory Švejnarovi, hodnotit jen jako naivní úlet. V historii zůstane zapsán fakt, že kdyby komunisté ve třetím kole první volby neucukli, Jan Švejnar by s Václavem Klausem uhrál ve druhém a třetím kole remízu. To je výsledek, který lze srovnat s postupem českého týmu do finále mistrovství světa v kopané. V předchozí kvalifikaci by na něj nikdo nesázel. Ale přelomových výsledků je víc. ODS ještě nikdy nebyla tak izolovaná jako při páteční polední debatě na Hradě. A komunisté ještě nikdy neukázali tak jasně jako tentokrát, že klidně vystoupí proti zájmům levice.“

V projevu před druhou volbou jsem charakterizoval přednosti kandidáta Jana Švejnara, kterého podpořila sociální demokracie a přiblížil jsem znovu důvody, které nás vedou k jeho podpoře: …“ Tak především stojí Jan Švejnar mimo politické strany a nad nimi. Jsme přesvědčeni, že je schopen navázat na masarykovské a benešovské pojetí funkce prezidenta nikoliv jako aktivistického, ale jako přísně ústavního prezidenta. Tedy prezidenta, který nečiní rozdíly mezi politickými stranami. Jeden bystrý levicový žurnalista se před dvěma týdny vyčítavě pozastavil nad tím, že jsem vyjádřil podporu slovům Jana Švejnara, kterými reagoval na otázku, co by se stalo v případě pádu Topolánkovy vlády. Připomínám, že Jan Švejnar řekl, že by pověřil novým pokusem o sestavení nové vlády opět představitele ve volbách nejsilnější strany, tedy ODS. Já jsem na to reagoval, že je to v pořádku. Je to totiž fér! My, sociální demokraté nepotřebujeme prezidenta stranícího jedné politické straně. Jsme hluboce přesvědčeni, že země potřebuje prezidenta, který bude dbát litery i ducha ústavy, zákonů a bude tak prezidentem všech občanů bez rozdílu.“ Zastavil jsem se ve svém vystoupení také u některých povinností kolem prvé volby prezidenta. Myslím, že je potřeba některé jevy po letech pozapomenuté znovu připomenout: “(Snaha - pozn. autora) Uspět na politické scéně se však stupňovala v celém uplynulém týdnu. Objevily se dosud nepoznané metody eskalace napětí: kulky, či nábojnice anebo střelný prach rozesílané některým volitelům včetně sociálně demokratických. Pomluvy, šílená slova, urážky, špionománie, nátlak, vydírání, avizované pokusy o korupci, vzápětí znevěrohodňované. Zkrátka všechna špína, co je za kulisami české politické scény za běžných okolností schována, se prodrala na povrch.“

V. Klaus byl zvolen ve 3. kole druhé volby 141 voliteli, z toho bylo 122 poslanců a senátorů ODS, dále poslanci Melčák + Pohanka, 14 lidovců, 2 nezávislí a náhle prozřelý (po volbě už bývalý soc. dem.) poslanec Snítilý. Dívám-li se po letech zpět na prezidentskou volbu v únoru 2008, mohu být i přes vítězství V. Klause spokojen. Provedl jsem sociální demokracii Scyllou a Scarybdou, kdy přijetí chybné, avanturistické strategie by vedlo k izolaci ČSSD a k jejímu rozbití v následujících vnitrostranických sporech a k její trapné porážce. Strategii, tak jak byla především mnou formulována, loajálně a ukázněně uskutečnili naši poslanci a senátoři. Svůj talent pro takovéto typy střetu naplno projevil předseda klubu poslanců ČSSD Michal Hašek. Plnil skvěle dohodnutou strategii. Ukázali jsme celé české společnosti, že jsme schopni hledat spojence, dělat kompromisy, že jsme schopni hledat v zájmu země dohodu s lidmi z jiných politických táborů. Ukázali jsme, že ČSSD je názorově otevřenou, nedoktrinářskou stranou. To byl velký přínos prezidentské volby pro sociální demokracii.