Zbyněk Fiala: Bruselský klacek pomohl

Nejúrodnější oblasti v České republice přišly na mnoha místech o veškerou svrchní půdní vrstvu, varuje ředitel Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) Jiří Hladík. Nejhorší situace je na jižní Moravě a v Polabí, ale postiženy jsou také Haná, Beskydy, Českomoravská vysočina. Vytrvale klesá bonita a tedy i tržní hodnota půdy, třeba i na polovinu. Ale to jsou jen peníze. Jde o život, o potravinovou bezpečnost. Snižuje se úrodnost půdy a leckde už se dá hospodařit jen takříkajíc hydroponicky, to znamená, že všechny živiny se musí navážet na pole v pytlích s minerálními hnojivy. Z těch však plodiny spotřebují jen část a zbytek se vyplaví třeba do rybníků, kde se ohlašujjí špenátovou barvou, nebo do studní, kde přichucují pitnou vodu.

O půdní erozi a stavu zemědělské půdy se mluvilo na pondělní tiskové konferenci ministerstva zemědělství, ze které jsem si zapsal větu: „Konec přivírání očí nad drancováním půdy.“ Doufejme.

Ministr zemědělství Ivan Fuksa celkem správně poukazuje, že vina padá na všechny ministry zemědělství od roku 2004, protože nedostatečně nastavili zásady správné zemědělské praxe, dohodnuté v Evropské unii standardem GAEC. Kouzlo nechtěného však vzápětí najdeme v ministrovu úvodním slovu v odborné brožurce na pomoc dodržování standardů GAEC, která se rozdávala na tiskovce (Průvodce zemědělce Kontrolou podmíněnosti platný pro rok 2011). Při všech výše uvedených hrůzách tam Fuksa píše: „Vážení zemědělci, s potěšením konstatuji, že v uplynulém roce většina z vás při kontrolách podmíněnosti obstála.“ Všechno bylo v pořádku a dopadlo to špatně.

Jenže vodní a větrnou erozí je postiženo 45 procent rozlohy orné půdy v České republice, jak uvádí nejčerstvější údaj z pondělní tiskové konference ministra. Pak lze spíš mluvit o tom, že převažuje bezohledné hospodaření, které musí každého rozumného sedláka děsit i bez evropských pravidel. Většinou se točí jen řepka a kukuřice. To vytváří podmínky pro vodní a větrnou erozi, kdy každý silnější déšť mění pole v proudy bahna, které skončí někde na silnici, na trati, v obecním rybníku, prostě pod kopcem. A každý suchý týden nabízí větru nejjemnější půdní částice, které pak putují dál a dál, třeba do Rakouska. Každý prudší déšť se projeví jako blesková povodeň, protože půda ztratila schopnost zadržovat vodu. Každé sucho je rovnou katastrofální.

Samozřejmě, že se dá odpovědnost hodit na ministry zemědělství z roku 2004 nebo ještě lépe na socialistické scelování lánů, jak Fuksa neopomněl připomenout. Ale vleklé nedodržování pravidel trvalo tak dlouho, až si Česká republika vykoledovala pokutu z Bruselu. Ministr zvolil ofenzívní mediální taktiku a tvrdil, že republiku zachránil, protože díky jeho zásahu bude pokuta nižší. Spíše se snažil odvést pozornost od pokuty úplně a soustředil se na to, že prosadil přísnější pravidla pro boj s erozí platná od 1. července letošního roku. Pravda je však taková, že to prosadil bruselský klacek nad hlavou ministra a zřejmě by to prosadil v každém případě, ať už by tam seděl kdokoliv.

České zemědělské hospodaření lze charakterizovat spíše jako „vybydlování“ krajiny, protože připomíná domácnost, která přikládá do kamen parketami z obýváku. To má několik příčin. První spočívá v tom, že drtivá většina zemědělské výroby, asi čtyři pětiny, se odehrává na pronajaté půdě. Moc do toho vidět není, ale nepromyšlená privatizace způsobila, že typickým vlastníkem české zemědělské půdy je spíše advokát z Prahy nebo finančník z londýnské City než statkář, který je v každodenním kontaktu s provozem. Vyhlídka degradace půdy nájemce moc nebolí, zato kdyby dlouhodobě investoval do obnovy úrodnosti, a pak mu vlastník vypověděl nájem, to by ho bolelo víc.

Druhou příčinou je zdánlivá bezvýznamnost sektoru. Podle pravidelné ministerské zprávy o stavu českého zemědělství (naposledy Zemědělství 2009) představuje pouhých 1,65 procenta hrubé přidané hodnoty z českých národních účtů (ke zhruba stejnému podílu na HDP bychom se dopracovali započtením daní). Tento podíl trvale klesá. Od roku 2000 dokonce spadl na polovinu (z 2,99 % HPH). Průměrná měsíční mzda za stejné období se téměř zdvojnásobila, ale přesto zůstává třetinu pod průměrem (17 639 korun roku 2009). Podle sčítání obyvatelstva bylo už roku 2001 v zemědělství zaměstnáno méně než pět procent z ekonomicky aktivních osob. Politik čte uvedená čísla jednoznačně – málo lidí živořících někde na okraji. Kdo by se o to zajímal?

Přitahuje něco jiného. Dotace do zemědělství za stejnou dobu zečtyřnásobily z 10,85 miliardy korun roku 2000 na 43,8 miliardy korun roku 2009 (z toho dotace ze zdrojů EU činily 26,5 miliardy korun). Přesto se prohloubil obchodní schodek českého zemědělství na 28 miliard korun (o to víc se doma spotřebuje, než se vyrobí). Detailnější zprávy pak ukazují, že vyvážíme kvalitní potraviny a dovážíme odpady, které se využijí v honbě za nejnižší cenou zboží v řetězcích.

Ekonomické studie, které sledovaly hodnotové toky v celé vertikále, od brázdy až po krabici s mlékem nebo po rohlík v regále obchodu, přitom ukazují, že dotace mají jediný smysl - umožňují zemědělcům dodávat hluboce pod výrobními náklady. Evropské peníze tedy ve skutečnosti končí v kapsách zpracovatelů a hlavně řetězců a subvencují jejich zisk.

Nízké mzdy a ceny českých zemědělců přitom nebyly v krizi roku 2009 žádnou konkurenční výhodou, sektor se naopak propadl nejvíc z celé ekonomiky. Pokračuje vybíjení dobytka, vlastně už se tu nic jiného než řepka pomalu nevyplatí. České zemědělské hospodaření nelze označit jinak než jako turecké (ale jen v tradičním smyslu slova, Turci možná zvládají tento sektor lépe).

Zpřísněná pravidla ochrany půdy v zásadě rozšiřují pozornost i na pozemky s nižší svažitostí. Na svahu bude důsledně vymáhán zákaz pěstování nevhodných plodin (kukuřice a brambory). Při prvním porušení se podnikateli pohrozí a přijde o symbolickou část dotací, při dalším porušení – někdy za dva roky – by měla být sankce citelnější, tedy ztráta dotací plus pokuta. Posiluje se postavení Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, jedné z mála institucí, která je dobře odborně vybavena a má nějaké užitečné výstupy. Bude vlastně školitelem školitelů, kteří pak budou vyjednávat o konkrétní situaci s podnikateli na místě. Ministerstvo volí nadále ultraliberální přístup, zasáhne jen v případě průšvihu.

Aktivní opatření představují pozemkové úpravy, které byly původně zaměřeny jen na scelování pozemků, ale postupně začaly sledovat také potřeby ozdravování zmrzačené krajiny. „Krajinné prvky, jako jsou remízky, meze, aleje, mokřady či biokoridory, do krajiny dokážeme vracet pomocí pozemkových úprav, které představují ucelený systém v boji proti erozi a současně logickou prioritu ministerstva. Pozemkové úpravy se výrazně podílejí na nápravě stavu půdy a krajiny a jsou nástrojem, bez kterého se problém eroze nedá smysluplně řešit,“ prohašuje ředitel Ústředního pozemkového úřadu Jaroslav Vítek v tiskové zprávě ministerstva.

Kolik toho uvedené – chronicky podfinancované – odborné instituce stihnou, než je smete nějaká reorganizace nebo zalehne outsourcing čísi soukromé agentury? Co přijde dřív?

Co nás spasí? Probuzení při velkém průšvihu? Tím průšvihem může být sucho, povodeň a prudké zvýšení cen potravin v důsledku vývoje doma i v zahraničí. Jenže i velký průšvih začíná být všední věcí. A bruselský klacek není všemocný a vševidoucí. Něco si musíme ohlídat sami.

Ve chvíli, kdy dopisuji tyto řádky, přistála mi na stole kniha Agroekologie od Bořivoje Šarapatky a kolektivu. Podtitulek slibuje východiska pro udržitelné zemědělské hospodaření. Publikace, na které se podílí ministerský grant a vydal olomoucký Bioinstitut, je na první pohled shrnutím současného poznání. A tady je také klíč celého problému. Na zmíněné tiskovce o erozi ředitel VÚMOP Vítek konstatoval, že způsob hospodaření může mít na erozi větší vliv než svažitost terénu, protože eroze se často projevuje i na zdánlivé rovně.

Ani pojem udržitelnost už možná plně nevystihuje, co je třeba. Musíme se pustit do nákladného obnovování plodivých sil ornice. Potřebovali bychom nějaký Národní program obnovy úrodnosti půdy. Dotace, pokud mají být, by měly směřovat právě tam. Kdo se toho ujme? Je to úkol pro opozici?