Zbyněk Fiala: Dvourychlostní Evropa na startu

V Evropské unii vzniká jádro hlubší integrace, které celkem logicky odstartovaly země eurozóny. Jednali o tom v Paříži Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy. Schůzce předcházel týden, který končil gigantickou intervencí Evropské centrální banky za 22 miliard euro, protože spekulace na trhu začaly nebezpečně prodražovat státní dluh také dvěma velkým zemím, Španělsku a Itálii. ECB tak už drží státní dluhopisy pěti ohrožených zemí ve výši bezmála sto miliard euro a o moc výš už nemůže. Také „facilita“ pro stabilizaci evropského finančního trhu ve výši 440 miliard euro už nemusí příště stačit a mluví se o potřebě zdvojnásobení záruk, na kterých je postavena. Řada politiků, finančníků i akademiků je přesvědčena, že mnohem schůdnější cestu představuje zavedení eurobondu, dluhopisu vydávaného jménem EU, jehož hlavní výhoda by spočívala v tom, že by proti výkyvům na trhu nemusel bojovat penězi daňových poplatníků, ale penězi z trhu.

Zdá se, že na eurobond dojde, ale ne hned. Eurobondem nelze začít, ten musí přijít až na konec, řekl na tiskové konferenci po schůzce francouzský prezident Nicolas Sarkozy, a tím upřesnil, co znamená zpráva, že pro tuto chvíli tento projekt společně s německou kancléřkou Angelou Merkelovou odmítá. Německo je systematicky proti tomu, aby se napřed hledaly peníze, a teprve potom řešil problém, který přinesl astronomické náklady. To nic nemění na to, že se nemůže vyhnout pomoci Řecku, Portugalsku či Španělsku, protože v těchto problémech se topí také německé banky, které tam přehnaně půjčovaly. Debata je jen o tom, kudy tam peníze nalít a jak mít jejich využití pod kontrolou. Společné dluhy – eurobond – mohou mít jen země, které koordinují i své příjmy, jimiž jsou společné závazky kryty.

Debata o koordinaci hospodářských politik se vedla už na summitu eurozóny na konci června, ale nedostala se dál než ke konzultacím. Německo-francouzská dvojka se proto rozhodla jít příkladem v nejcitlivější oblasti harmonizace daní. Chce ukončit nekonečné debaty o prvním minimálním krůčku, sjednocení daňového základu, a rozhodla se stanovit pevné datum pro sjednocení jak základu, tak sazby korporátní daně. Mělo by to platit od začátku roku 2013. A aby byla debata na summitech eurozóny věcnější, padl taky návrh, aby se nazvala společnou ekonomickou vládou. Nevedl by ji už lucemburský premiér, jako dosud, ale prezident EU Herman Van Rompuy. Kdyby na příští schůzce eurozóny, která se má konat v září, tento návrh neprošel, což je docela možné, začne zřejmě společný projekt jen těch zemí, které se k projektu přihlásí.

O tom, že Česko mezi nimi nebude, není pochyb. Když se otázka objevila na jaře ve Sněmovně, kde vláda prezentovala své zcela odmítavé stanovisko, nikoho to ani nezaujalo, takže žádná meritorní debata neproběhla.

Schůzka se také věnovala myšlence vyrovnaných rozpočtů a případnému uzákonění takové politiky. Těžko říci, jaký by to mělo efekt. Už dnes funguje Pakt stability a růstu, který je na této myšlence postaven. Skutečným smyslem tohoto paktu není dodržování tříprocentního limitu pro deficit, jak by se zdálo. Tento limit byl zamýšlen jen pro vyrovnání výkyvů hospodářského cyklu. Ve skutečnosti je pakt závazkem směřovat k vyrovnaným rozpočtům. Jiná věc je, že to nikdo nedělá.

Také český deficit 0,7 procenta HDP z roku 2006 patřil do oblasti výjimek. Zákon na tom těžko něco změní. Stačí se podívat, jak se chová současná vláda rozpočtové odpovědnosti. Její rozpočtové deficity nebyly vyvolány splácením dluhů předchůdců, jako v případě sociálních demokratů, kteří hradili průšvihy z Klausova dědictví, ale jen vlastní neschopností.

Prvním úkolem evropské hospodářské vlády tedy bude koordinace národních příjmů – a vytvoření příjmů společných. V září proto Německo a Francie předloží také návrh na zavedení daně z finančních transakcí. Nejspíš však poslouží hlavně pro vytvoření fondu „banky sobě“, rezervy, která přijde vhod, až spustí další bankovní krize.