Zbyněk Fiala: Eurofondy a eurozóna

Sledování využití evropských fondů podle domácích statistik je dost ošidné. V předposledním roce sedmiletého rozpočtovacího období EU bylo zatím proplaceno příjemcům 52 procent z alokace eurofondů pro ČR – avšak z českého státního rozpočtu. Z toho je 30 procent certifikovaných pro Evropskou komisi, aby je mohla refundovat. Kolik bylo z EU skutečně refundováno, to nevíme, monitorovací zprávy MMR tento údaj neobsahují a drží se jen rámce Národního fondu MF. Přitom víme, že v loňském roce byla ČR pokutována za nedodržení pravidel „korekcemi“ refundací, takže dostala o 10 procent méně, než žádala. Uvedené „korekce“ reagovaly na odfláknutou certifikaci ministerstva financí. Jako smířlivé gesto Evropské komise i varování do budoucna můžeme brát rozhodnutí, že o peníze, které byly ČR sebrány krácením („korekcemi“), můžeme požádat nad jinými projekty znovu.

„K 4. lednu 2013 byly PCO certifikovány výdaje v celkové hodnotě 233,9 mld. Kč, což je 29,8 % celkové alokace NSRR. Uvedený objem finančních prostředků zahrnuje výdaje na IP a GG jak z fondů EU (85 %), tak také z národních veřejných zdrojů (15 %),“ uvádí Měsíční monitorovací zpráva MMR konkrétně. PCO je český platební a certifikační orgán, IP jsou individuální projekty, GG jsou globální granty. Ze zprávy je patrné, že uvedených 29,8 procenta čerpání se rozumí včetně kofinancování z národních zdrojů.

Evropské fondy jsou přiděleny v eurech, proto jejich korunové vyjádření kolísá podle aktuálního kurzu české měny. Na začátku současného finančního období 2007 – 2013 tak mělo hodnotu 730 miliard korun při kurzu 27,50 Kč za euro. Avšak v současné době, při kurzu kolem 25 Kč za euro, má souhrnný příděl evropských fondů pro ČR na celé finanční období hodnotu jen něco přes 660 miliard korun. Jak vidíme, přílišné posílení koruny nás připravilo o značné peníze z evropské pomoci, vedle toho, že oslabilo exportní schopnost českých vývozců.

V době euroamerické finanční krize, která se odehrála v roce 2008 (kdy se o ní u nás nesmělo mluvit, protože to bylo považováno za „poplašnou zprávu“), proběhlo rekordní posílení koruny (v důsledku extrémně nízkého zadlužení ČR, přes všechny řeči o „řecké hrozbě“) na kurz pod 24 Kč za euro. To srazilo hodnotu celkové alokace evropských fondů pro ČR dokonce na 635 miliard korun (skoro o 100 miliard korun níže než na začátku).

Původně přitom měl být rok 2008 obdobím, kdy měla ČR připravena zahájit přijímání eura přísnějším omezením kurzových výkyvů na pouhých 15 % nahoru a dolů. ČR v té době všechna maastrichtská kritéria plnila, stačilo se jen rozhodnout. Mnozí měli z udržování kurzu v relativně úzkém pásmu obavy, dokonce se vžilo úsloví, že jde o cestu „údolím smrti“, ale ve skutečnosti to nemuselo být tak zlé. Koruna by nebyla sama. Mohla se opřít o spolupráci v systému centrálních bank EU (nejen tedy samotné ECB), které by v nouzi zasahovaly - přirozeně jen proti výkyvům, nikoliv proti trendu.

Slováci toto období ustáli, lze tedy spekulovat, že bychom to ustáli také. Topolánkova vláda, která vzešla z voleb 2006, však tuto možnost odmítla (odložila na neurčito). V současné době už maastrichtská kritéria neplníme. Tehdejší ryze ideologické rozhodnutí, které bylo důsledkem lísání ODS k britským konzervativcům, nás tak přišlo hodně draho. Rozdíly v korunovém hodnocení evropských fondů jsou jen částí ceny, kterou jsme museli za poblouznění českých eurofobů zaplatit.

Nečasova vláda, která převzala neblahou štafetu poddajného doplňku britské politiky, je nepoučitelná. Nyní uvítala nápad britského premiéra Davida Camerona, že Britové by měli hlasovat o dalším setrvání v EU v referendu. Český premiér Petr Nečas dal najevo, že hodlá využít případného britského vyjednávání o změnách evropských pravidel k tomu, aby byla EU „pružnější“ a jednotlivé členské státy si mohly vybírat, čemu se chtějí podřizovat a co naopak stáhnou zpátky na národní úroveň. Za zajímavé považuje jen dotažení jednotného trhu.

Z prvních vystoupení Davida Camerona po ohlášení tohoto záměru se zdálo, že reakce partnerů, zejména německé kancléřky Angely Merkelové, bude vstřícná. Že tedy jde o schůdnou cestu. Nad tím se však pozastavuje berlínský zpravodaj Financial Times Quentin Peel a považuje to za nebezpečný omyl v hodnocení situace. Varuje britského premiéra před chybným výkladem slov německé kancléřky, že si nepřeje odchod Británie z EU. Angela Merkelová dala současně najevo, že Británie nenajde podporu pro to, co představuje jednostranné sledování vlastních zájmů. Podle dalších oficiálních komentářů členských zemí, v žádném případě nelze EU měnit na organizaci, kde členové respektují jen to, co se jim hodí a vybírají si jako z „jídelního lístku“ (EU a la carte), jak by si přál i Nečas.

Quentin Peel připomíná, že „špatné čtení“ reakce kancléřky Merkelové se premiéru Cameronovi přihodilo už dříve. Například když v prosinci 2011 vetoval fiskální kompakt EU. Iluzornost svého vlivu viděl krátce na to, kdy se konceptu ujala samotná eurozóna a nabídla dalším zájemcům dobrovolné členství, nikoliv však možnost projekt zablokovat. (Také britskému vetu dělal Nečas křoví.)

Jakákoliv velká změna v pravidlech EU by si vyžádala změnu základních smluv (Charty). To by však bylo podmíněno referendy i v dalších zemích. Jenže na rozdíl od britských konzervativců nikdo další v EU o referenda v tuto chvíli nestojí. Naopak bude snaha všechny změny vtěsnat do zmocnění, obsaženého v Lisabonské smlouvě, podle kterého země eurozóny mohou přijímat další stabilizační opatření. To je základ dvourychlostní EU, ve které země s eurem volí jiné tempo postupu. Země bez eura mají různou míru volnosti se k jádru přidat, ale mají méně možností chování jádra ovlivnit.

Vlivný komentátor britských FT a mezinárodního serveru Eurointelligence.com Wolfgang Münchau se pokouší detailněji posoudit, o co by se v případě britského referenda (a odchodu z EU) jednalo. Cameron uvažuje o roce 2017 – v případě vyhraných voleb, samozřejmě. Ve skutečnosti však zvažujeme změny, které by nastaly mnohem později. Kdyby se to podařilo a Britové si skutečně odhlasovali odchod z EU, začnou teprve vlastní jednání o podmínkách odchodu, která budou trvat minimálně rok. Potom také nastane nějaké přechodné období, během kterého budou dohodnuté podmínky aplikovány. K samotnému odchodu by tak došlo až někdy roku 2020. Jaká bude EU roku 2020? Odkud by to vlastně Britové odcházeli?

Münchau to popisuje už výmluvným titulkem Euro a obchod učiní EU nezajímavou. Chce tím říci, že zajímavé bude už jen to, co bude v eurozóně. Za přehnanou označuje představu, že klíčovým přínosem EU je jednotný trh. Cla jsou dnes malá a mizí. V běhu jsou přitom úvahy o vytvoření společného trhu s USA. Jednotný trh tedy bude něčím široce dostupným i nečlenům EU.

Jinou věcí je, co se mezitím odehraje v zemích se společnou měnou. Existuje dohoda mezi Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, že v květnu společně předloží návrh dalšího prohloubení integrace v eurozóně, který už bude pokrývat nejen oblasti finanční stability, ale také pracovního trhu a sociálního pojištění. Bude to tedy – slovy Münchaua – „jednotný trh uvnitř jednotného trhu“. Od EU se tak „odtrhne“ užší trh, který bude před ostatními nějak ohraničen.

Například bankovní unie, která je nyní okleštěna tím, že ECB bude svěřen přímý dohled jen na nad 220 největšími „systémovými“ bankami, může v eurozóně časem dostat charakter plné bankovní unie, včetně záchrany všech ohrožených bank a pojištění všech vkladů. Taková bankovní unie na sebe může strhnout veškeré finanční služby EU, soudí komentátor.

Pokud se tedy bude v Británii hlasovat, otázka by měla znít: Chcete euro, nebo vystoupit z EU?

Jiná otázka nemá smysl.