Zbyněk Fiala: Evropa s medajlí

Zmiňuji se o tom hlavně proto, že o coopetion se v těchto dnech jednalo – bez povšimnutí médií - na světovém kongresu o otevřených inovacích v Praze. A taky že zahájila přechod od výlučně nehmotné spolupráce (software, koncepty) ke spolupráci hmotné (výroba za účasti 3D printerů, jak o tom píše v nejnovější knize Chris Anderson: Makers). Některé účastníky kongresu jsem mohl potkat i na souběžném Pražském podnikatelském a inovačním fóru, kam je pozval předseda České společnosti pro strategické řízení Ondřej Landa.

Ale mír je mír a Evropská unie je zřejmě největším poválečným úspěchem civilizace, protože zabránila v pokračování centrálního konfliktu – a těžko najít národ, který by toho mohl lépe využít, než jsme my. Naše největší bezpečnostní hrozba se přeměnila v naši největší hospodářskou příležitost. Srovnejme tento vývoj s tím, co se mezitím odehrálo na periferiích Evropy, aby bylo jasné, že války jsou možné a jsou stále strašnější. Teď je nezbytné, aby EU začala být sebevědomější také při zmírňování mezinárodního napětí, protože sil na to má dost a zároveň nemá potřebu neustále ukazovat svaly.

Z vyjádření předsedy Nobelova výboru Thobjorna Jagland je patrné, že cena má nabídnout povzbuzení, hnané obavou, aby EU sužovaná krizí eurozóny neházela ručník do ringu. Přitom je tu hodně dokladů toho, že v postupu integrace prožíváme stejně přelomové období, jaké se odehrálo na začátku 90. let při přijímání společné měny. Jedno do druhého zapadá - zavedení stálého eurovalu ESM, rozvíjení průkopnických aktivit nového vedení Evropské centrální banky, relativně příznivé přijetí myšlenky bankovní unie a daně z finančních operací jako přímého rozpočtového zdroje EU. Z čistě pragmatického hlediska jde o zvrat ve vývoji, ve kterém byly národní státy stále bezmocnější vůči nadnárodním společnostem a privátním finančním institucím. To byla cesta, která vedla jednoznačně do finančního otroctví, k podřízenosti nejbohatšímu a parazitnímu jednomu procentu.

Že by tedy byla taková Nobelova cena výsměchem? Jak komu. Extrémní izolace některých kritiků samotného principu evropské integrace skutečně ukazuje, že argumenty, se kterými se dají vyhrát volby republikánským kandidátem v některém kukuřičném státě USA, znějí v Evropě dost směšně.

Pod palbou kritiky EU zprava („ostrov socialismu“) bychom neměli přehlédnout, že evropská integrace u nás má větší podporu u pravicových voličů. Evropský parlament má pravicovou většinu, která ovlivnila i složení Evropské komise. Levice vnímá EU častěji jako hrozbu, hlavně pod vlivem soustavné mediální masáže o „bruselské byrokracii“. Spíše je to tak, že mocní si mohou snáze vybrat, na kterou stranu hranice se v tomto zápase postaví, ale obyčejný občan tuto možnost často nevidí. To neznamená, že tato možnost neexistuje, ale opírá se o něco, co vyžaduje úsilí a znalost – aktivní evropské občanství.

Popisuje to studie zadaná Evropskou komisí, na kterou mne upozornila až zpravodajská síť občanských iniciativ, a tak jsem se dostal na odkazy, které nabízí Centrum občanského vzdělávání Masarykovy univerzity v Brně. Studie o participativním občanství v Evropské unii probíhala v sedmi zemích a byla vedena doktorkou Bryony Hoskins ze Southamptonské univerzity. Výsledky potvrdily vzájemnou souvislost mezi participativním občanstvím, ekonomickou konkurenceschopností a sociální kohezí, shrnuje Centrum občanského vzdělání.

Participativní občanství je postavené na dostupnosti informací a schopnosti zasvěceně spolurozhodovat. Občanství bez spoluúčasti je tedy okleštěné. Klíčové hodnoty participace jsou vzájemný respekt, nenásilí a uplatnění občanských práv a svobod. Ale také aktivnímu občanství se musí lidé učit, ve škole i mimo ni, a nejlépe na konkrétních situacích, které vyžadují spoluúčast při rozhodování. Především je třeba pomáhat jednotlivcům i skupinám, které jsou ohroženy nezaměstnaností a sociálním vyloučením. Podporovat spolupráci různorodých partnerů, kteří mají různé zkušenosti a zdroje, tedy školami, samosprávami, mládežnickými organizacemi, neziskovými organizacemi a komerční sférou. Jinými slovy - dostat se z ulity. A využívat internetu a dalších nových médií.

V Česku je řada občanských organizací, které se pokoušejí zavést participativní rozpočty – občané si vyberou (po internetu, na veřejných shromážděních, v různě poskládaných nebo i volených občanských komisích) určité priority, na které se dá část obecního nebo komunálního rozpočtu. Hodně se tomu věnuje třeba Alternativa zdola vedená ekonomkou Ilonou Švihlíkovou. Povzbuzením je fakt, že v Bratislavě už se něco takového povedlo a na projekty vybrané občany byly vyčleněny dvě procenta městského rozpočtu (http://alternativazdola.cz/liferay/participativni-rozpocet) .

Evropská komise chce poskytovat dlouhodobé, strategické a udržitelné financování pro projekty, neziskové organizace a programy na podporu participativního občanství. Začít lze hned, rok 2013 bude Evropským rokem občanství, vyjít z iniciativ zdola. Proč?

Hlavně je třeba vysvětlit občanům, proč je roku 2014 tak důležité jít k evropským volbám. Nejde jen o volbu konkrétního kandidáta, ale také o podporu samotného občanského principu EU. Protože - kontrolní otázka - bez aktivní účasti občanů si můžeme celou EU i s Nobelovou cenou míru strčit kam?