Zbyněk Fiala: Fiskální unie doopravdy

Je to opravdu „týden, který rozhodne o budoucnosti eura a Evropské unie“? Dramatický tón, který provází přípravy přechodu k hlubší integraci, je možná jen mazivem, který má odstranit tření méně významných neshod. Nicméně krize eurozóny už byla tak drahá, že se něco udělat musí. A dlouho odkládané zásadní změny se dělají nejlépe v situaci, kdy je všem jasné, že nic jiného nezbývá.

Varianty možných změn se probírají už dlouhé dva roky, ale zdá se, že teď už se ujasňuje agenda, co je nezbytné opravdu hned, jakými systémovými kroky navázat, a co musí naopak počkat na lepší podmínky – tedy, co odložit, abychom nezapřahali vůz před koně. V pátek vyložila německou představu kancléřka Angela Merkelová, v pondělí bude hledat míru shody s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym, v dalších dnech proběhnou jednání i za účasti MMF a americké vlády a ve čtvrtek spustí vrcholná jednání eurozóny a celé EU.

Die Welt informoval o části agendy, kterou mají mít při pondělním jednání Merkelová a Sarkozy na stole. Upřesňuje se tam prvek, o kterém se obecně hovořilo už dřív, ale dohoda zatím nevznikla. Jedná se o posílení zdrojů Mezinárodního měnového fondu, který má řešení dlužnických krizí v náplni práce. Technicky by to mohlo proběhnout tak, že členské země eurozóny se dohodnou na převedení části zdrojů do zvláštního fondu MMF, který by byl určen pro tento účel. Podle anonymního zdroje převede 17 centrálních bank na tento fond „tříciferný počet“ miliard. Překvapivě se do toho chce zapojit i americký Fed a ministr financí Timothy Geithner už míří do Evropy, aby o tom jednal.

Vedle zásahů hasičského typu bude uvedené na dvoustranné schůzce vedoucích představitelů Německa a Francie projednána také sada zásadních návrhů, které posunou EU blíže k federaci a nelze je uplatnit beze změn Evropské smlouvy. Vrcholná schůzka EU, která bude následovat ve čtvrtek a v pátek v Bruselu, by pak měla hledat širší shodu a ukázat, co je politicky průchodné. Trhy zatím překypují optimismem, že zásadní obrysy dohody už jsou všeobecně akceptovány. Projevilo se to mohutným růstem cen na burzách, což je jakýsi psychologický odraz důvěry, že řešení je na cestě.

Zvláštní fond pod správou MMF je přitom považován za nejdůležitější prvek bezprostředních opatření, protože všechno ostatní může trvat i při dobré vůli dlouho. A ani s tou dobrou vůli nelze - jak naznačily poznámky z Pražského hradu - úplně stoprocentně počítat.

Uvedený zvláštní fond MMF má fungovat na základě zkušeností ze záchranných operací před 40 lety, když udeřily první ropné šoky. MMF má podle Die Welt v tuto chvíli k dispozici 390 miliard dolarů, což není málo, ale kdyby došlo i na pomoc Itálii a Španělsku, už by to nestačilo. Iniciativa k posílení MMF prý pochází ze Spojených států, protože mají v této institucí rozhodující vliv. To je také důvod, proč by byly ochotny okamžitě přispět.

Hovoří se o společném dalším příspěvku ve výši 200 miliard dolarů, ke kterému je pak třeba přičíst 40 miliard dolarů poskytnutých zvlášť spoluúčastí evropského stabilizačního fondu EFSF. Avšak i 200 miliard dolarů by mohlo být málo, pokud by Itálie potřebovala pokračující pomoc po dobu tří let, poznamenává Die Welt.

Německý názor na charakter požadovaných změn v Evropské smlouvě známe od pátku, kdy jej kancléřka Angela Merkelová přednesla v Bundestagu. Základem je odstranění rozporu mezi společnou měnou a výlučně národním charakterem státních rozpočtů.

Merkelová mluvila o potřebě jasné „evropské dluhové brzdy“, jejíž prosazení je v tuto chvíli klíčové zejména v členských zemích eurozóny. Zatím je rozpočtová disciplína postavená na obtížně vymahatelných dohodách, jako je Pakt stability a růstu. Tyto dohody musí být nahrazeny smluvními závazky podléhajícími jurisdikci Evropského soudního dvora.

Merkelová by dala přednost tomu, aby do nového režimu bylo zapojeno všech 27 členských zemí EU, ale pokud to nebude možné, přistoupí i na dohodu 17 členských zemí eurozóny. Klíčová byla věta: „Fiskální unie už není něco, o čem debatujeme, ale co už začínáme vytvářet.“

Evropská dluhová brzda je protinávrhem k eurobondu, který německá vláda v tuto chvíli jednoznačně odmítá. Stávající dluhy by se měly řešit různými záchrannými mechanismy. Pokud jde o ty nové, byly by společnými silami „bržděny“, takže potřeba eurobondu by vyla potlačena. Eurobond je nástroj, jak do financování dluhu zapojit soukromý sektor a jak učinit dluhovou zátěž přijatelnější. Možná však v tuto chvíli až příliš připomíná „strukturované finance“, kdy se „subprime“ hypotéky míchaly s hypotékami AAA, ale místo vylepšení špatných vznikla jedovatá směska „toxických aktiv“.

Kritici eurobondů proto tvrdí, že jediným efektem by bylo zdražení dluhu i pro Němce, tedy porce výdajů navrch. Převzali by i těžiště garancí pro nové dluhopisy. Také celkový výsledný efekt by prý mohl být negativní, kdyby to vneslo pocit bezstarostnosti tam, kde se teď bojuje o život. Jinými slovy - otužilí Němci se rozhodli, že když se budeme do ledové vody máčet všichni, tak nám to jen prospěje.

Společné peníze však budou valit jiným kanálem. Evropská centrální banka zatím nakupovala suverénní bondy postižených zemí narůstajícím tempem. Objevily se úvahy, že by měla vyslovit jasné ujištění, že je evropskou bankou poslední instance, to znamená, že její fondy jsou nevyčerpatelné. Fed tak operuje, ale žádná nádoba není bezedná. Lze to pocítit v okamžiku, kdy důvěra v takto emitovanou měnu ochabne a začne se víc mluvit o tom, kdo ty mínusové částky s nepřehlednou řádkou nul zaplatí. Evropská centrální banka má určitý kapitál, který by snadno zmizel, kdyby musela krýt ztráty vlastními rezervami. Muselo by se tedy znovu sáhnout do reálných zdrojů na doplnění základního jmění, tedy především do rozpočtů členských zemí.

Jiná úvaha se drží představy, že ECB by zaručila, aby výnos dluhopisů nepřekročil určitý strop, to znamená, že by intervenovala pokaždé, kdyby hrozilo překročení tohoto stropu (dejme tomu 6 procent výnosu ročně). To by mělo odradit spekulanty. Ale mohlo by to dopadnout i opačně, protože každý, kdo bojuje u zdi, trpí nevýhodou, že nemá kam ustoupit a všichni vědí, co udělá. Takhle si kdysi pohrál finančník George Soros při svém legendárním útoku na britskou libru.

Na první pohled je zřejmé, že jednání budou probíhat pod časovým tlakem a chvilkové zaváhání některého z účastníků se může zvrtnout ve zjištění, že byl odsunut na vedlejší kolej. Věřme, že si to naši zástupci uvědomují.

Dohoda Merkozy

Po pařížské schůzce, která byla novináři překřtěna nyní už běžným „Merkozy“, francouzský prezident oznámil, že schůzka skončila dohodou, která bude po doladění odeslána ve středu prezidentu Rady Evropy Hermanu Van Rompuyovi, aby ji měl k dispozici ještě před zahájením čtvrtečního summitu.

Sarkozy dále uvedl, že je žádoucí, aby se změny smluv zúčastnilo všech 27 členských zemí, ale kdyby se to nepodařilo, začne 17 zemí eurozóny samo a další se mohou připojit později.

Pokud jde o obsah toho, s čím chce jít „Merkozy“ do Bruselu, dominují automatické sankce při překročení rozpočtového schodku o 3 procenta, pokud viník nepřesvědčí kvalifikovanou většinu 85 procent, že se nedalo nic dělat. Jedná se o ústupek Merkelové, ta mluvila v pátek o dvou procentech. Smyslem automatických sankcí je podle Merkelové obnova důvěry trhu – a jen to na tiskovce po skončení 90 minutové schůzky německá kancléřka dořekla, akciový index FTSE Eurofirst nasbíral 1,2 procenta růstu, italské dluhopisy se vrátily pod 6 procent. Jako kdyby měli všichni už té krize dost…

Sarkozy uvedl, že obě strany se dohodly, že „zlaté pravidlo“, postupný návrat k rozpočtové rovnováze, bude evropský standard, který bude součástí ústav členských zemí.

Myšlenka, že porušení rozpočtové disciplíny půjde před Evropský soudní dvůr, je tedy opuštěna, nahradí to národní garance opřená o ústavní dodatek, ale pravidla, která rozpočtovou rovnováhu zaručí, budou harmonizována. Evropský soudní dvůr pak může posoudit, zda národní úprava odpovídá harmonizovaným pravidlům.

Hlavní protikrizový a stabilizační nástroj – European Stability Mechanism (ESM), – který doplňuje a nahrazuje euroval EFSF, bude spuštěn už v příštím roce, tedy co nejrychleji, ne až roku 213, jak bylo původně dohodnuto.

Merkelová také uvedla, že případ Řecka představuje poslední případ výzvy soukromým držitelům státních dluhopisů, aby se zapojili do pokrytí ztrát. Je třeba ukázat, že Evropa je bezpečným místem pro investice.