Zbyněk Fiala: Jak vznikla roztržka v EU?

Britské veto zablokovalo původní plán, že se pozmění Lisabonská smlouva, což je však velice zdlouhavý proces. Některé komentáře proto poukazují na fakt, že Britové to ve skutečnosti zbytku Evropy usnadnili, protože náhradní řešení mimo formální rámec EU v podobě systému dvoustranných smluv lze vyjednat mnohem rychleji. Když pak přišel premiér Cameron obhajovat svůj postup do Dolní sněmovny, byl zpochybněn i jeho výraz „veto“. „Těžko nazvat vetem situaci, kdy věc pokračuje bez nás,“ komentoval postup britského premiéra šéf opozice Ed Miliband.

Podle zpravodajství Financial Times vytáhl Cameron svoji sadu požadavků uprostřed jednání v pátek ve dvě ráno. Jednalo se o výjimky z evropské regulace finančního sektoru pro londýnskou City. Britský premiér předpokládal, že v atmosféře nastupující únavy jeho návrhy snadno projdou, ale zmýlil se. Uvedené požadavky však byly známy předem. Představitelé vlád, které jsou sdruženy v Evropském parlamentu ve frakci středopravicové Evropské strany lidové (EPP), o nich jednaly na kongresu EPP v Marseille, který se konal ve čtvrtek dopoledne, a odmítli je.

Cameron pozván nebyl, stejně jako premiér Petr Nečas, protože britští konzervativci spolu s ODS opustili EPP v létě roku 2009 a vytvořili euroskeptickou frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR). Noční návrhy tedy nikoho nezaskočily a narazily na připravené negativní stanovisko. Nic jiného Cameron připraveno neměl, a tak jen překvapeně sledoval, jak se ocitá v izolaci.

Petr Nečas ještě před jednáním informoval, že bude svůj postup s Cameronem konzultovat. Tak si lze vysvětlit skutečnost, že se objevil v pátek ráno mezi těmi, kdo rozhodnutí o rozpočtovém paktu, které byl většinově přijato, nepodpořili. Argumentace, že nechtěl podpisovat bianco šek, je křečovitá, protože na rozdíl od něj drtivá většina účastníků pochopila, v čem je podstata dohody. Vrcholní představitelé 23 zemí podpořili principy, které nyní budou dostávat konkrétní podobu. Proti byli jen Britové, nerozhodnuto odcházelo Švédsko, Česko a Maďarsko.

S odstupem však Nečase nejspíš vyděsilo, že z nových členských zemí zůstalo stranou jenom Maďarsko, které je v bankrotové situaci a porušuje všechna rozpočtová i demokratická pravidla. Znovu bychom se ocitli v jednom pytli nikoliv s Brity, ale s Maďary. S Brity nemůžeme být v jednom pytli nikdy. Už původní reakce londýnského tisku na odchod britských konzervativců z vážené EPP byla pobouřená hlavně tím, že Cameron vyměnil Merkelovou a Sarkozyho za Topolánka a Kaczynského, označované dost urážlivě za reprezentanty jakéhosi polodivokého území „mezi Baltem a Černým mořem“.

Premiér Cameron zatím první bouři ve sněmovně ustál, ale není jasné, jak dopadne roztržka s koaličním spojencem, protože šéf liberálně demokratické strany Nick Clegg, který sedává vedle premiéra, na jednání nepřišel. Vzhledem ke všeobecným obavám z britské izolace není vyloučeno, že stanovisko Londýna není konečné. Sám Cameron v debatě řekl, že chce být k euru konstruktivní.

V Praze také zatím převážily obavy z izolace. Vláda může využít toho, že české stanovisko bylo nakonec interpretováno jako otevřené. Otázky jsou dvě – zda podpoříme rozpočtový pakt (okleštěná náhražka fiskální unie) a zda přispějeme na posílení protikrizových zdrojů Mezinárodního měnového fondu. Premiér Nečas dal najevo větší podporu druhému úkolu než prvnímu, ale těžko by obhájil, že zůstaneme stranou, když už jednou zaplatíme vstupné.

To, že se někteří rozhodovali rychleji než jiní, však neznamená, že rychle je vždycky správně. Ekonomové vyjadřují obavu, že pouhá kontrola rozpočtů nenabízí nic proti krizi, která už existuje. Spořit v době poklesu zesiluje hospodářský cyklus v negativním směru, což je nežádoucí. Je to tedy procyklické, nikoliv proticyklické.

Zlaté pravidlo, které je podstatou rozpočtového paktu („fiscal compact“) přitom rozlišuje cyklickou a strukturální složku rozpočtového schodku. Cyklická složka rozpočtového schodku je způsobena krizí, kdy hospodářství nejde, daně nevynášejí a k tomu roste zátěž sociálních plateb. Strukturální je zase to, co by způsobilo schodek i v době hospodářského růstu. Měřit se to ale nedá, vyžaduje to modelování, s jehož vzorci nemusí každý souhlasit. Největší argument proti samospásnému uzákonění vyrovnaných rozpočtů je však osud Irska a Španělska, donedávna vzorných zemí, které strhla do dluhů bankovní krize v důsledku špatné regulace. Osudný problém tedy vznikl jinde.

Argumentace pro vyrovnané rozpočty je však také silná. Spočívá v poukazu na zničující vliv ratingových agentur a finančních trhů, které vnímají schodky jako krev raněné kořisti. Jsou jen dvě cesty, jak finančním trhům utéci. První je snižování veřejně obchodovaného dluhu, tedy hlavně dluhu jako takového. A druhým je větší role Evropské centrální banky tam, kde se jedná o výkyvy likvidity (peníze jsou na cestě, ale přišly by pozdě). Debata o nasměrování Evropské centrální banky, která má mnohem omezenější mandát než třeba Federální rezervy v USA, však extrémně zatuhla a ECB začíná být označována za nejkonzervativnější centrální banku v dějinách Evropy.