Zbyněk Fiala: Je lepší být uvnitř, radí Jean-Claude Trichet

Evropská federace sice formálně vyhlášena nebyla, ale všimněte si, že politická, ekonomická a fiskální unie už vzniká de facto, konstatoval Jean-Claude Trichet v Praze. Vystoupil v debatě, kterou zorganizovala o.p.s. Prague Twenty, jejíž vůdčí osobností je ekonom Vladimír Dlouhý, člen prvních politopadových vlád, nyní u Goldman Sachs. Společnost zkouší manévrovat mezi pravicí (loňská debata s prezidentem Václavem Klausem) a levým středem (loňská debata s komentátorem FT Wolfgangem Münchauem), ale vždycky nabízí to nejzajímavější, co se dá v Praze slyšet. V pátek dopoledne tak dal Dlouhý dohromady bývalého prezidenta Evropské centrální banky Tricheta s jeho někdejšími kolegy, prezidentem Polské národní banky (a bývalým premiérem) Markem Belkou a s bývalým guvernérem České národní banky Zdeňkem Tůmou.

V tomto textu se soustředím na Jean-Clauda Tricheta, protože jde o jasné nahlédnutí pod pokličku. ECB sice o svých jednáních pravidelně informuje, ale nikoliv lidskou řečí. Z jejich mlhavých prohlášení se toho moc vyčíst nedá. V Praze už byl Trichet těchto omezení zproštěn a nabídl strhující výklad. Občas něco zvýrazním nebo přidám odkaz, abych text zpřehlednil. Teď však ještě předsadím dvě kratičké poznámky z úvodního vystoupení Vladimíra Dlouhého, ukazující posun našeho ekonomického mainstreamu. První: Vyrovnání konkurenceschopnosti v eurozóně už nelze dělat pouze snižováním mezd, je třeba urychlit růst. Druhá: Je v našem zájmu stabilizovat eurozónu, posílit politické nástroje integrace. Nejen kvůli euru, ale kvůli konečnému cíli EU, kterým je evropská federace.

A teď už bývalý prezident ECB Trichet o Evropě jako epicentru třetí epizody krize vyspělých zemí. Jak je to s těmi epizodami a proč je Evropa epicentrem té třetí?

Je to krize nejhorší od 2. světové války a mohla být nejhorší od 1. světové války, kdyby se proti ní nezasáhlo včas a v potřebném rozsahu. To neudělali všichni, například Francie ji velice podcenila.

Celou krizi přitom lze rozdělit do tří epizod. První začala selháním subprime hypoték a vyvrcholila pádem banky Lehman Brothers. Tato epizoda sahala do poloviny září 2008. Druhá epizoda začíná po pádu Lehman Brothers, kdy hrozil kolaps finančního sytému vyspělých ekonomik. Trvala do konce roku 2009. Nakonec došlo ke zlepšení finančních ukazatelů hlavních zemí, ale problémy se přenesly do hospodářské oblasti a začala velká recese. Třetí epizodu od začátku roku 2010 představuje koncentrace trhu na státní zadluženost, přestože největším problémem byla privátní zadluženost, selhání bank, které pak stát musel zachraňovat. Samotná státní zadluženost také není problémem jen Evropy, také v USA je klíčovým tématem. Avšak epicentrum této krize je v Evropě, zatímco v prvních dvou epizodách bylo v USA.

Šest důvodů, proč se eurozóna dostala do takových potíží:

1) Chyběl společný insolvenční rámec, který by umožnil, aby se na problémy přišlo dřív a řešily se v počátcích, kdy to mohli zaplatit akcionáři. Teprve když přezrály, vznikala systémová krize. Společný insolvenční rámec představuje jednu z mnoha chybějících institucí evropské federace, jejímž předvojem je euro. Podobně chybí společný rozpočet, společná fiskální politika. Nebyly to však jen velké vlády, kdo odmítal přísnější regulaci bank. Proti byli také ekonomové, kteří varovali před „svěrací kazajkou“.

2) Chyběl monitoring konkurenceschopnosti, ukazatelů, jako jsou jednotkové náklady práce a další. Ukázalo by to velké rozdíly v EU, které však nikdo nebral v úvahu.

3) Chyběla bankovní unie. Rozhodující byly rozdíly v úvěruschopnosti bank na jedné straně a států, ve kterých působily, na straně druhé.

4) Chyběl nástroj pro řešení měnových situací, který by tu byl ex ante a nemusel se dodatečně vytvářet jako ESM (Evropský stabilizační mechanismus).

5) Nebyl dotažen jednotný trh ve všech oblastech, například v oblasti služeb. To není jen problém eura, ale celé EU 27.

6) V EU 17 pak jsme sklízeli důsledky toho, že nebyly dotaženy strukturální reformy, které předpokládala Lisabonská agenda.

Nyní už jsme dál. Fiskální kompakt završuje to, čím byl nedůsledný Pakt stability a růstu. Monitoring makroekonomických nerovnováh MIP (Macroeconomic Imbalance Procedure) se opírá o sadu indikátorů (MIP Scoreboard), které mohou nabídnout včasný signál rizik (Alert Mechanism Report).

(Podrobný popis tohoto systému je na

http://ec.europa.eu/economy_finance/economic_governance/macroeconomic_imbalance_procedure/index_en.htm .

První takové cvičení pro země eurozóny proběhlo v dubnu a je shrnuto ve zprávě Evropské komise

http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/occasional_paper/2013/pdf/com(2013)_199_final_en.pdf .)

Pokročila jednání o Bankovní unii, máme fond ESM. Existuje základní dohoda o postupu v oblasti jednotného trhu a reforem. To všechno je existenčně důležité pro budoucnost eura.

Jde tedy o to, aby tu byla další instituce v podobě Bankovní unie, která nebude mít jen společný dohled SSR (Single Supervisory Regulation), vedený Evropskou centrální bankou, ale také společnou autoritu pro insolvenci SRM (Single Resolution Mechanism) a společný garanční fond (v sobotu ráno ministři financí eurozóny přerušili finální jednání o rozdělení podílu ztrát , které hradí postupně investoři, národní a federální garanční fond).

Postupuje také přizpůsobování zemí postižených krizí. Jejich schodky běžného účtu platební bilance, které tvořily až 7 procent HDP, klesly v posledních 12 měsících na 1 % HDP.

Všechny země chtějí zůstat v eurozóně, i Německo, a nejen vládní většina, průřezově.

ECB si zachovala důvěryhodnost, prokázala schopnost pomáhat, i když má podstatně menší možnosti než americký Fed. Smyslem probíhající operací LTRO, v podstatě neomezeného vykupování dluhopisů od komerčních bank, je uvolnění transmisního kanálu (v situaci, kdy běžné transakce mezi bankami zamrzly z obav ze zvýšeného rizika).

Evropská unie se tak posouvá k politické unii, která bude demokraticky odpovědnější, to znamená, zvýší se role Evropského parlamentu.

Euro zatím splnilo, co se od něj očekávalo, protože zvýšilo cenovou stabilitu a má důvěru i přes nejtěžší krizi od 2. světové války, uzavřel Trichet své úvodní vystoupení.

Později se k některým bodům vrátil v debatě panelistů a v odpovědích na otázky z publika. Poukázal na to, že se nenaplnila očekávání mnohých, že v této krizi euro prostě zmizí.

K výčtu toho, co chybí, přidal také pružnost na všech trzích a podnikatelského ducha. Připomněl obvyklý argument některých ekonomů proti euru, že EU není „optimální měnová zóna“. Spojené státy jí také nejsou, najdeme tam velké rozdíly v ekonomické úrovni. Je však zajímavé, že velká mobilita práce, která představuje přednost USA, je v Evropě vnímána jako problém imigrantů – například, když teď rostoucí počet Španělů hledá práci v Německu. Nicméně od vzniku eura bylo vytvořeno v Evropě více pracovních míst než za stejnou dobu ve Spojených státech.

Jeho závěr je optimistický. I když formální evropská federace zatím vyhlášena nebyla, v EU posiluje politická, ekonomická a fiskální unie de facto. Ne pro všechny. Rozdíl je, zda jste uvnitř, nebo naopak vně tohoto procesu.

Musíme si uvědomit také pozapomenutou historickou souvislost:

Začalo se vyjednávat v době, kdy Evropu stále ještě dělila „železná opona“,připomíná Trichet start jednání o Maastrichtské smlouvě, která rozjela proces směřující k euru. Nikdo nečekal, že tato opona spadne dřív než za nějakých 15 nebo 20 let. Dojednávaná pravidla proto nepočítala s prudkým rozšiřováním. Z toho plyne jedna důležitá zkušenost – historie kráčí mnohem rychleji, než očekáváme.

Dnes všichni zdůrazňují, že jsme měli s eurem počkat, až budou vybudovány všechny ostatní instituce. Jenže tenkrát po nás chtěli také pevné datum, aby se daly plánovat přípravy. Tak jsme nakonec navrhli závěr roku 1999, aby to bylo před začátkem roku 2000. Když se čas naplnil, euro už muselo zahájit, i když jsme možná byli nepřipraveni.