Zbyněk Fiala: Joseph Stiglitz školil v Praze (1)

Pozornost se soustřeďuje na Řecko a další zadlužené státy na jihu Evropy, ale vždyť i Spojené státy nebo Velká Británie mají extrémně vysokou míru zadlužení. Čeká je podobný osud?

Je velký rozdíl mezi situací ve Spojených státech a Řeckem, Portugalskem, či řadou dalších zemí někde mezi tím. Pro Spojené státy je odpověď velice jednoduchá: USA si teď mohou půjčovat velice levně, a protože zároveň potřebují investice v technologiích, infrastruktuře, vzdělávání, je to příležitost pro množství vysoce výnosných investic. Takže kdokoliv by se zaměřil na dluh, měl by si uvědomit, že když se vládě podaří vypůjčené peníze investovat, poměr dluhu na HDP časem klesne. Celková bilance vlády se zlepší. V podobné situaci je i Británie. Ovšem pro země, které nemají přístup k trhu, tento postup nepřipadá v úvahu.

Problém je, jak oslovit finanční trhy, které se chovají systematicky iracionálně. Vzpomeňte si na situaci před krizí, jak ty zašmodrchané a zamlžené hypotéky dostávaly nejvyšší rating. Nebo jak Enron byl jednu chvíli stejně hodnotný jako Exxon a krátce na to měl hodnotu nula. Lehman Brothers byly považovány za absolutní špičku ještě pár okamžiků předtím, než spadly do mínusu. Finanční trhy tedy nejsou žádným pramenem poznání, často se chovají bláznovsky a někdy je tam těžké uplatnit racionální argumenty.

Racionální lidé se podívají na obě strany účetní bilance, na aktiva i na pasiva. Finanční trhy by taky měly znát tu nejjednodušší ekonomii, kdy jedna a jedna jsou dvě, ale místo toho se všichni soustřeďují jen na jednu stranu bilance, jen na pasíva, na dluhy, a nikdy se nemluví o tom, co je za to, jaká aktiva. Takže někdy mám opravdu problém představit si, jak finanční trhy zareagují.

Mám-li se však přizpůsobit extrémně krátkozrakému pohled trhů na svět, před kterým bych měl naopak varovat, poukážu na rozpočtový multiplikátor. Ten nám říká, že když souběžně zvyšujeme příjmy a navyšujeme i výdaje, stimulujeme ekonomiku. Zejména to platí v zemích, ve kterých je extrémně vysoká sociální nerovnost jako v USA a kde mají zároveň mimořádnou potřebu investic. Pokud zvýšíme zdanění nejvyšších příjmů, jak se to nyní pokouší prezident Obama malým zvýšením daňové sazby o pět nebo šest procent, a využijete tento výnos ke stimulaci ekonomiky, k investicím do vzniku pracovních míst, ekonomika se rozjede. Fiskální pozice se přitom nezhorší a v budoucnu, až ekonomika posílí, se může ještě zlepšovat.

Není jisté, zda se vám podaří přesvědčit finanční trhy, že budoucí vývoj je bezpečný, ale přinejmenším vidíte, že je tu rámec, jak s problémem zacházet a že máme nástroj i pro bezprostřední použití, kterým je multiplikátor vyrovnaných příjmů a výdajů.

(V článku pro zářijové Emerging Markets uvedl profesor Stiglitz také hrubé odhady multiplikačního efektu: Pokud vláda USA zvedne zdanění nejvyšší příjmové skupiny o 1 procento HDP, lze čekat přírůstek HDP o 2 až 3 procenta. A pokud se použije Okunův zákon, který dává změny výkonu ekonomiky do vztahu s nezaměstnaností, můžeme počítat s poklesem nezaměstnanosti o 1 až 3 procenta.)

Evropa je uprostřed bankovní krize, roste volání po pomoci bankám, ale v Německu, které bude platit nejvíc, sílí také požadavky, aby pomoc byla spojena s větší spoluúčastí investorů, jak to žádá německý ministr financí Wolfgang Schäuble, nebo měla podobu znárodnění, jak doporučuje šéf opoziční SPD Sigmar Sigmund. Čemu dát přednost?

Nesouhlasím s názorem, že jde o zvláštní bankovní krizi. Především však bychom měli po bankách požadovat, aby postupovaly podle pravidel. A tato pravidla spočívají v tom, že když banka není schopna splatit své závazky, nastupuje nucená správa. Znárodnění by přišlo v úvahu, kdyby nastal bankrot. Ale i nucená správa vlastně znamená bankrot banky a jejím smyslem je ochránit aktiva. Znamená to, že akcionáři přijdou o všechno, držitelé dluhopisů se změní na nové akcionáře, a pokud struktura dluhopisů poskytla dost prostředků, aby se mohli vkladatelé vyplatit, vláda nemusí vydávat vůbec žádné peníze. Pokud to nestačí, musí do toho vložit peníze i vláda. Když se taková restrukturalizace podaří, vláda dostane časem své peníze zpátky, a potom můžeme takový proces nazývat spíše předprivatizací než znárodňováním.

Ale byly jiné případy, jako třeba Citibank ve Spojených státech, které bylo poskytnuto 300 miliard dolarů ve formě dlouhodobého dluhu. Jak využijeme dlouhodobého dluhu ve výši 300 miliard dolarů? Možná, že taková obrovská injekce vládních peněz ani nebyla nutná, pravidla, která si je vynutila, byla pouze pravidly kapitalismu. Doufejme, že tato pravidla zrušíme. Byla to tedy obrovská chyba.

Co však bylo zajímavé, že žadatelé o vládní intervenci sami ustoupili od pravidel vlastnictví, která jsou vtělena do právního systému. Udělali to ti samí, kdo předtím byli neochvějnými obhájci vlády práva, samozřejmě práva bank. V jiných souvislostech se k vládě práva hlásili, ale to platí jen s výjimkou případů, kdy by za to museli něco zaplatit. Docela často si tedy protiřečili.

Problém, pro který se teď hledá řešení, je restrukturalizace státního dluhu. Jak to udělat? Donucením, jako v případě argentinské krize? Po argentinské krizi jsme dospěli k poznání, že pro takovou restrukturalizaci nemáme dobrý mezinárodní rámec. Vedlo se hodně diskusí o tom, jak by měl takový postup vypadat a jaké mezinárodně dohodnuté podmínky pro něj vytvořit. MMF řekl, že je to důležité, ale americká vláda to vetovala. Bylo to částečně proto, že Bushova administrativa byla proti posilování mezinárodního práva.

Myslím, že je velice důležité, aby existoval nezávislý, přeshraniční, globální finanční trh, který by posiloval vládu mezinárodního práva. Budeme potřebovat pravidla, abychom si s tím dokázali poradit. Ale zatím nám chybí.

Nakonec zásady restrukturalizace státního dluhu vzniknou a budou respektovat obvyklá pravidla insolvence, jako je haircut (podíl na ztrátě). To všechno lze v restrukturalizaci státního dluhu uplatnit, ale do hry vstupuje také jeden velký rozdíl. Tím je množství neformálních nároků. V případě obchodní společnosti můžeme sepsat seznam věřitelů a zákon případně určí, kdo má jakou přednost, ale v případě státního dluhu je to mnohem složitější. Jsou zde například lidé, kteří mají nárok na výplaty ze sociálního systému. Nemusí mít v ruce žádný papír, ale je to součástí společenské smlouvy. Tyto nároky musíte uznat také a je to třeba nějakým způsobem formalizovat. Ve Spojených státech máme Hlavu IX insolvenčního zákona, která řeší úpadek veřejné instituce. V případě úpadku celé země se s tím musíme vyrovnat také. Případný zákon musí obsahovat výslovnou zmínku, že je třeba vyplatit tyto „jiné nároky“, nejen tedy jako v bance, kde se uplatní jen nároky opřené o formální dokumenty, ale součástí systému musí být i uspokojení nároků z neformální společenské smlouvy.

Když to všechno vidíme, neměli náhodou komunisti pravdu?

Vzpomeňte si na onen starý vtip – jaký je rozdíl mezi kapitalismem a komunismem? V kapitalismu vykořisťuje člověk člověka, zatímco v komunismu je to přesně naopak. V podstatě jde o to, že různé systémy historicky přinášely různé způsoby, jak jedna skupina osob vykořisťuje jiné skupiny. To se odehrávalo i v komunismu. Tenkrát jedna skupina lidí vykořisťovala ostatní, nyní zas jiná skupina vykořisťuje ostatní. Cílem dobře fungujícího kapitalismu a dobře fungující tržní ekonomiky je uznání faktu, že je tu potenciál vykořisťování. Dějiny krocení tržní ekonomiky, umravňování kapitalismu, usilování o to, aby trhy pracovaly pro lidi, dějiny nasměrování tržní ekonomiky, aby lidem sloužila místo toho, aby lidé byli služebníky trhu, spočívaly ve snaze porozumět způsobu, jak mohou trhy vykořisťovat lidi a co je třeba udělat, aby fungovaly dobře a vyhnuly se zneužití.

Vždycky někdo řekne, že se to nepovedlo a začne nabízet pohodlnější cestu. Ale existuje široká shoda, že v řadě oblastí dochází ke zneužití, především zneužití monopolní moci. Dokonce i banky využívají monopolní moci například v systému kreditních karet. Microsoft využívá monopolní moci. Můžeme nabídnout celý seznam příkladů zneužití monopolu, jehož důsledky nejsou jen vyšší ceny, ale taky brzděni inovací. Jindy zase bankovní a finanční systém zneužívá obyčejných lidí. Snažíme se pochopit, jak se to dělá, vidíme nedostatek informaci, porušování pravidel konkurence. Je překvapivé, že se něco takového může stát, ale děje se to. Patří sem také predátorské úvěrování, zneužití kreditních karet, kde se manipulovalo s právy na přečerpání zůstatku a hlavně užívají přemrštěné sazby. Pak jsou tu nejrůznější druhy utajování, matoucích ustanovení, lichvářských praktik. Nemám teď po ruce nějaké důkazy, ale všichni se mnou budete souhlasit, že k tomu dochází a je to velice nákladné pro jednotlivce i pro celou společnost. Zlepšení lze dosáhnout tím, že budeme ve střehu a snažit se to zastavit.

Problém demokracií však spočívá v tom, že sice máme systém jedna osoba, jeden hlas, ale politický proces ovlivňují také peníze. Existuje řada způsobů – příspěvky na kampaň, lobbisté, široce otevřené dveře, kterými lidé plynule přecházejí z politiky do byznysu a naopak. Média se pokoušejí formovat veřejné mínění a sama jsou kontrolována velice úzkou skupinou lidí. V jedné zemi, kterou jinak Freedom House počítá mezi demokracie, je šest ze sedmi deníků kontrolováno jednou osobou. Tři z nich jsou vlastněny obchodní společností, tři další soukromou osobou, ale výsledek je ten, že potřebná názorová pestrost v zemi chybí.

To všechno jsou nástroje, jak lze využívat potenciál vykořisťování. Proto je tolik potřebná občanská společnost spolu s kritickým tiskem, aby se dalo předcházet těmto formám zneužití.

(Pokračování ZDE)