Zbyněk Fiala: Konec světa se odkládá

Republikánští konzervativci zajistili pohodlnou většinu ve Sněmovně reprezentantů pro novelu zákona o limitu státního zadlužení, ve které není přímá zmínka o zvyšování daní pro bohaté. Demokraté byli v hlasování rozděleni přesně půl napůl, protože bylo hodně těch, kdo nevěřili, že otvírá cestu i k nápravě křiklavých nespravedlností. Bílý dům a Nanci Pelosi však trvají na tom, co obsahuje rámec dohody, který byl zveřejněn v úterý večer – dvanáctičlenná komise ze zástupců obou stran bude jednat i o revizi daňových zákonů. Tato komise má předložit své návrhy před listopadovými svátky Díkuvzdání a hlasovat se o nich bude před Vánoci. Teprve kdyby se komise nebo Kongres nedokázal dohodnout, nastupují automatické škrty, které z poloviny pokryje vojenský rozpočet. Sáhne se také do zdravotních výdajů, ale sociální výdaje zůstanou netknuty.

Nikdo neví, kdo se nakonec ocitne v této vyjednávací skupině. Je tu určitá zkušenost s prací „gangu šesti“, tedy zástupců dvou stran, kteří vyjednávali v Senátu a připravili klíčovou sadu kompromisů. Je možné, že tato skupina bude doplněna o stejný počet poslanců ze sněmovny. Pokud by se volil odborný model, jak je ve Washingtonu zvykem, to znamená, že volení představitelé obsazují jen vedení komisí, ale vlastní tým má profesionální charakter, lze sáhnout po Bipartisan Political Center, skupině bývalých vysokých úředníků ministerstva financí a kongresového úřadu pro rozpočet CBO, kteří v průběhu krize velice aktivně vystupovali a nabízeli všechny potřebné propočty.

Zcela určitě se debata přenese do volebního období a lze už tušit, jaký to bude běs a děs. Republikánští uchazeči o nominaci se v závěru krize přichylovali ke stanoviskům Tea Party. Celkem logicky uvažují, že v případě kompromisu, jaký byl dosažen, na sebe mohou upozornit jen krajními výkřiky, jinak zmizí ve stínu Baracka Obamy. Navíc to teď měli zadarmo, protože ve sněmovně byl i bez nich dostatek republikánských hlasů pro schválení návrhu.

Demokraté vyšli z hlasování rozděleni přesně půl napůl, takže mohou dohodu prodávat jako vnucenou a ve volbách budou nejspíš slibovat její revokaci. Toto rozdělení je mnohem hlubší, než by naznačoval pouhý nesouhlas poloviny poslanců s předloženým zákonem. Ve stejné době, kdy se vyjednávaly škrty, které by vyvážily dočasné navýšení státního dluhu, chystala centrální banka Fed další kvantitativní uvolňování měnové politiky. Statistiky z konce týdne přitom ukázaly, že data po revizi ukazují třikrát nižší tempo hospodářského růstu, než byla očekávání. Dohoda o úsporách tedy znamená radikální obrat hospodářské politiky v situaci, která dříve sloužila jako jednoznačný argument pro zcela opačný přístup. Ve volebním roce bude klíčovým ukazatelem míra nezaměstnanosti, a tady lze těžko čekat na zázrak.

Spor má i svůj mezinárodní rozměr vzhledem k velkým čínským a japonským investicím do amerického dluhu a k roli dolaru jako univerzálního platidla. Ratingové agentury to mohou ovlivnit jen částečně. Kdyby snad skutečně přikročily k tomu, čím vyhrožovaly, a označily chystané snížení dluhu za nedostatečné, mohou krátkodobě ovlivnit největší institucionální investory typu penzijních fondů a pojišťoven k nějakým úpravám portfolia, protože to vyžadují jejich vnitřní pravidla, ale i oni někam peníze dávat musí a výběr zas není až tak velký. Jinou věcí jsou dlouhodobé procesy, jaké jsou patrné třeba na čínské snaze diverzifikovat svoje devizové rezervy a hledat partnery pro vyrovnanější obchodní vztahy. Čína bude dávat stále větší přednost tomu, aby mohla vyměnovat zboží za suroviny nebo reálnější investice, než jsou nějaké cenné papírky.

Důležitá bude také mezinárodní důvěra v partnery, kteří vyjdou jako vítěz z vnitroamerického souboje. I když Republikáni vypadali jako ti hlavní, kdo dbá na odstranění dluhové zátěže, detailní pohled ukazuje, že prezident Barack Obama navrhoval podstatně větší úspory, částečně i prostřednictvím zrychlení odsunu amerických vojsk z blízkovýchodních bojišť. Kdyby se Obamovi skutečně podařilo využít této domácí rozpočtové krize ke strategickému posunu v  ohnisku globální bezpečnostní krize, byl by to státnický kousek do učebnic. Arabské jaro a náznaky změn v Izraeli, to všechno nabízí další příznivé okolnosti. Druhým státnickým úkolem je vybřednutí z osidel finančního kapitalismu, který předstírá hospodářský růst v situaci, kdy z toho má prospěch jen hrstička lidí, všechno se reálně vyrábí jen v Číně a přibývá těch, koho nikdo nepotřebuje. Proti těmto výzvám byl zaslepený souboj na okraji srázu do státního bankrotu jen banálním pošťuchováním.