Zbyněk Fiala: Němci jednoznačně podpořili euro

Úspěch kancléřky Angely Merkelové v tomto klíčovém hlasování, jehož nezdar by pravděpodobně znamenal konec vládní koalice, lze připsat i mohutné podpoře, kterou jí v poslední chvíli poskytli nejvýznamnější představitelé reálné ekonomiky, a to jak z podnikatelské, tak z odborářské strany. „Konec měnové unie by Německu způsobil obrovské, nevyčíslitelné škody,“ prohlašoval prezident BDI Hans-Peter Keitel na shromáždění, které proběhlo v úterý v Berlíně za účasti Angely Merkelové a řeckého premiéra George Papandrea. A největší odborový svaz DBG zaplatil celostránkové inzeráty, ve kterých zdůrazňoval, že nejde jen o euro a jeho hospodářský význam, ale o osudy celé Evropy. „Naše matky a naši otcové budovali mírovou Evropu na troskách 2. světové války. Teď hrozí, že se znovu vrátíme do národních hranic a přestaneme vnímat to, co nás spojuje.“

Euro je významnou složkou úspěchu německého exportu, protože dokázalo zabrzdit tlak na soustavné posilování německé měny. V předchozích měnových režimech nešlo něčemu takovému zabránit. A soustavné posilování domácí měny je přesně to, co exportéři neradi vidí, protože to znamená, že když projdou jejich zahraniční tržby směnárnou, částka, kterou na svém účtu uvidí, je opět o něco menší. A když si budu chtít příjmy zachovat a zdraží, začne je z trhu vytlačovat levnější konkurence.

Apel na evropské hodnoty v odborářských inzerátech na podporu eura nebyl samoúčelný. Euro samo o sobě přišlo německé pracující dost draho. Exportní expanze, ke které pomohlo, byla zaplacena snižováním domácích nákladů, tím, čemu ekonomové říkají vnitřní devalvace. Byli to lidé práce, kdo doma dostávali za rostoucí výkon pořád stejné peníze nebo jen neúměrně málo přidáno. Rostoucí export také provázela vysoká a neklesající nezaměstnanost. Teprve nyní si začali němečtí ekonomové uvědomovat, že makroekonomická nestabilita, kterou způsobuje obrovský přebytek na obchodním účtu, je také riziko a jako každé riziko se časem prodraží. Přebytečné peníze v německých bankách totiž nacházely uplatnění v investicích na jihu Evropy – kde jich nyní značná část shoří ve spoluúčasti na pokrytí nákladů zhroucení řeckých státních financí. A nejspíš i v dalších zemích. Vedle nákladů na záchranu Řecka je proto třeba začít hradit i vnitřní dluh zbrzděných domácích příjmů a dlouho odkládané domácí spotřeby.

Věcný obsah samotného hlasování ve skutečnosti až tak významný nebyl. Rozšíření finančních zdrojů a pravomocí evropského záchranného fondu EFSF je spíše symbolickým krokem, protože nejede o skutečné peníze, jen o garance. Němci teď zvýší svoji garanci ze 123 miliard na 211 miliard euro, další státy úměrně méně, ale to všechno bude pořád málo na to, aby se případně uchránilo i Španělsko a Itálie. Plné uplatnění funkcí je přitom stanoveno až na rok 2013. Nicméně je to jasně vyjádřený parlamentní souhlas se společnými záchrannými operacemi. A je stále víc zřejmé, že do doby, než vznikne dohoda o eurobondu, a taky o evropském ministerstvu financí s vlastními příjmy, proti kterým by se onen společný dluhopis vystavoval, převezme hlavní břímě záchrany Evropská centrální banka.

ECB totiž disponuje plně splaceným kapitálem z jednotlivých členských zemích. Má tedy reálné peníze, které lze – na rozdíl od garancí – znásobit úvěrovou pákou z trhu. Za tyto peníze by pak mohla dělat tržní intervence například nákupem státních dluhopisů ohrožených zemí na sekundárním trhu. Předpokládá se, že ECB je natolik těžká váha, že by dokázala zvrátit takový pokles cen, který je podložen jen spekulací. Nešla by pochopitelně proti přírodě, proti znehodnocení, které se opírá o reálný vývoj státních financí určité země. Na sekundárním trhu by tedy nejspíš ECB vystupovala jen na podporu Španělska a Itálie.

Řecko je jiný případ – a s tím má ECB starosti už teď, protože drží obrovský objem řeckých dluhopisů nakoupených na primárním trhu, rovnou od emitenta, když nikdo jiný neprojevil zájem. Pokud vznikne takové řešení řeckého dluhu, na kterém se budou podílet i investoři a nakonec se vztáhne i na ECB, bude to vedle EFSF i ECB, kdo musí oběhnout členské země s čepicí a doplnit kapitál i rezervy.