Zbyněk Fiala: Otřesené měny hlásí slepou uličku?

Hlasité tikání hodinek nad hrozbou státního bankrotu v Řecku může přehlušit jen chronometr, který odměřuje zbývající dny pro odvrácení státního bankrotu ve Spojených státech. Evropští ministři financí se budou muset rozhodnout v pondělí 20. června, zda ten, kdo znovu přitlačí, budou opět jen evropské vlády. Druhou možností je, že skřípnou taky investory, aby se našly peníze, které samotné Řecko prostě nedá dohromady. Američtí kongresmani mají zdánlivě volnější kalendář. Teoreticky se mohou hádat až do 2. srpna, kdy definitivně dojdou federální zdroje vymezené letošním stropem povoleného zadlužení do výše 14,3 bilionu dolarů (zhruba 60 českých HDP). Ministr financí USA Timothy Geithner však varoval, že by to nenechal dojít tak daleko a začal by už v předstihu selektivně hradit jen účty pro největší priority, tedy zdravotní a sociální péči a armádu. Ostatní by museli počkat na lepší časy.

V Evropě víme, co kdo chce a nechce, ale nevíme, koho se to týká. Německo nechce být univerzálním strojem na peníze. Oslabená kancléřka Angela Merkelová je přesvědčená, že Bundestag neschválí další transfery ve prospěch stabilizačního mechanismu pro Řecko (a obecně systém eura), pokud se výdajů nezúčastní také investoři tím, že oželí část investice. V Nizozemsku, které tento krok podporuje, už zazněla úvaha, že nároky investorů by mohly být zkráceny (haircut) o 30 procent. Francie naopak podobnou představu rozhodně odmítá, protože největšími investory v Řecku byly francouzské banky. Německé banky sice investovaly na jihu Evropy taky, ale největší účast mají ve Španělsku a Portugalsku, takže jsou zatím v relativním klidu.

Evropská centrální banka je proti sebemenšímu selhání řeckých plateb, protože je momentálně jediným subjektem, který řecké státní dluhopisy kupuje. Už jich má za 70 miliard euro a bojí se, že každou změnu ve splácení, dokonce i takovou, která by byla dohodnuta na dobrovolné bázi, bude muset považovat za default. Dohoda řeckých dlužníků s investory by podle tohoto výkladu nepřinesla uklidnění situace, ale naopak dramatický zvrat. ECB nesmí držet dluhopisy v defaultu, proto by musela s dalšími nákupy okamžitě přestat a ještě by se tato částka musela v bilanci ECB doplnit nepochybnými zdroji, opět příspěvky z členských zemí. Nejde však jen o to, že si země eurozóny a případně i další mohou vybrat, zda připlatí buď Řecku, nebo ECB. Podle ECB by i v případě „měkkého“ řeckého defaultu (postaveného na dobrovolném odkladu splátek) vypukla nákaza, která by hledala kandidáty na podobný postup i v dalších ohrožených zemích. V celé Evropě by letěly úroky nahoru, náklady na obsluhu státního dluhu by se zvýšily všem.

Toto riziko nelze brát na lehkou váhu. Komentátoři upozorňují, že ECB zatím ve všech soubojích s Německem prohrála, takže lze čekat nějakou spoluúčast investorů a tedy i případné doprovodné reakce na finančních trzích. To je špatná zpráva pro Česko, protože český státní dluh utěšeně narůstá. A v Česku roste zadlužení hlavně proto, že Kalouskův rozpočet je postaven na iluzích. Ministerstvo financí prosadilo do rozpočtu nereálné daňové příjmy, aby mu prošlo další snižování daní pro firmy a nejbohatší skupinu občanů a posílily argumenty pro privatizaci veřejných služeb.

Jestli český mistr iluzorních financí dokáže uhlídat džina, kterého tak vypouští z lahve, je otázka z rodu snadných – roku 2008 mu v podobné situaci džin státního dluhu trapně vyklouzl a bleskově nafoukl největší roční rozpočtový schodek v dějinách republiky. Kalousek pak tvrdil, že nás těmito penězi navíc (příplatkem z toho, co nemáme) zachránil před nejhorším a pomáhal obnovit hospodářský růst. Bohužel ani po třech letech se český HDP v běžných cenách (skutečné peníze) nedostal nad úroveň 3. čtvrtletí 2008, tedy nad úroveň okamžiku, kdy se Kalousek tak bohatýrsky rozmáchl.

Nákazu z řeckého defaultu by mohl zmírnit fakt, že není kam skočit. Z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že na pilu se tlačí na obou březích Atlantiku. Pozadí finančního rozhodování je pochopitelně politické. Ve Spojených státech žene Republikány do zoufalých kroků strach, že dramaticky prohrají prezidentské volby, pokud Baracka Obamu nenamočí do něčeho viditelně odporného. Vinu za hroucení státních financí má doplnit tradiční smrdutý nátěr, kterým je protahování bezvýchodných válek.

Obrázek však není černobílý. V Evropě překvapilo prohlášení prezidenta ECB Jean-Clauda Tricheta, že je pro vznik evropského ministerstva financí, které by drželo kasu, vydávalo vlastní dluhopisy místo nejrůznějších „stabilizačních mechanismů“ a mělo také možnost prosazovat dohodnutá pravidla hospodářské politiky. Překvapivý není věcný obsah tohoto prohlášení, protože máme euro a Evropskou centrální banku s přísnou měnovou politikou, ale druhá strana euromince, fiskální systém eurozóny, je postaven na dobrovolném dodržování bezzubého paktu stability jednotlivými vládami. Od začátku je jasné, že euro je kamínkem z mozaiky příští evropské federace, ale politici obyčejně dávají přednost okamžitému zisku z okázalých nacionalistických tanečků před nenápadným krokem k vzdálenému a nejistému federálnímu cíli. Evropská federace by také byla mnohem silnějším konkurentem pro Spojené státy, proto leckoho láká sypání písku do soukolí jako investice do obliby za velkou louží.

V Česku Trichet inspiroval velkou debatu v časopise Respekt, kterou organizuje Jan Macháček a jejíž centrální otázka zní: Využije Evropa tohoto impulsu k budování federace, transferové unie a politické unie? Tato debata (stejně jako Macháčkův pravidelný blog) rozhodně stojí za pozornost. Z té poslední debaty je přitom zřejmé, že zaslepených obhájců českých specifik ubývá a dávají navíc přednost argumentaci z oblasti teorií před zkušenostmi z praktického života.

Portál Vaše věc se zatím soustřeďoval spíše na těžké váhy. Už jste četli názor dvou významných politiků sociální demokracie sousedních zemí, rakouského exkancléře Alfreda Gusenbauera a německého exkancléře Gerharda Schrödera, kteří se jednoznačně vyslovili ve prospěch federalizace. Je dobře, že tak známe názor, kolující na levém středu politického spektra malé blízké země i velké blízké země. Obě jsou členy eurozóny. Nezapomínejme, že euro má i sousední Slovensko, se kterým jsme sdíleli společný stát. To všechno hromadí požadavky na to, abychom českou odlišnost zdůvodnili nějakými opravdu důraznými důvody. Jinými, než je zjištění, že čím větší je izolace, tím snáze se oligarchům podvádí a krade.

Ale vraťme se ještě k velkému evropskému obrazu. Konflikt kolem Řecka se nemusí vystupňovat jen nedohodou evropských ministrů financí či sporem s ECB. Do hry začíná stále důrazněji vstupovat veřejnost evropského jihu. Novým prvkem, který na sebe upozornil zejména na španělských náměstích, je klesající důvěra ve standardní řešení prostřednictvím politických stran. Ostatně i u nás se dostaly odbory do situace, kdy mají reprezentovat převažující politické nálady veřejnosti, které nenašly odpovídající vyjádření v politickém systému. Politické strany a vlády mohou reagovat jen radikalizací nebo ústupem. Po sérii úspěšných lidových bouří na Blízkém východě už není nemyslitelné – jak poznamenal v minulých dnech v Praze i rakouský Alfred Gusenbauer – že by se něco takového nemohlo odehrát i v Evropě. Svět by se nezřítil, historie zná revoluční vlny, které našly cestu z jinak neřešitelných konfliktů a slepých uliček. Otřesené měny jsou možná jen kulisami dramatu, který se točí kolem skutečných hodnot.