Zbyněk Fiala: Řecko a euro

Nečekaný výsledek řeckých voleb, kdy tradiční velké strany nedostaly dost hlasů na to, aby mohly sestavit velkou koalici, otevřel zcela nové scénáře dalšího vývoje. Pokud ani probíhající kolo vyjednávání o nové řecké vládě nepřinese dohodu, budou se v červnu konat nové volby, ve kterých podle dosavadních výsledků volebních průzkumů zvítězí levicová SYRIZA. Ta stávající dohody s EU a MMF jasně odmítá.

Server www.eurointeligence.com upozorňuje na obrat v argumentaci evropských centrálních bankéřů, kteří začali považovat bankrot Řecka za možný, byť nikoliv vítaný. Má to odradit řecké voliče od radikálních řešení. Je však otázka, zda se mají čeho bát.

Wofgang Münchau ve Financial Times zvažuje scénář, kdyby Řecko dosáhlo primární vyrovnanosti rozpočtu (bez započtení úrokových plateb), a pak vyhlásilo bankrot. Primární vyrovnanost rozpočtu totiž znamená, že by bylo schopno financovat provoz státu bez zahraničních zdrojů, a pak by si mohlo bankrot, který jej zbaví dluhů, dovolit. Münchau soudí, že takový postup by byl mnohem výhodnější než deset let splácet a škrtit, srazit zemi až na samé dno, a zbankrotovat až potom.

Americký ekonom Paul Krugman do takových spekulací nejde, ale považuje za velmi pravděpodobné, že Řecko opustí eurozónu velmi rychle, už za měsíc. Nákaza se okamžitě rozšíří na Španělsko a Itálii, odkud začnou odtékat vklady do německého bezpečí. Dalo by se tomu čelit zákazem převodu vkladů do zahraničí a limity na vývoz hotovosti. Případně by nastoupila ECB se svými obrovskými úvěry, aby zalepila díry v bankovních bilancích. Němci by se mohli pokusit zabránit panice garancemi pro španělský dluh a souhlasem se zvýšením evropského inflačního cíle (větší mírou cenového přizpůsobení). Pokud to Německo neudělá, euro končí, soudí Krugman.

Není pochyb, že reakce Španělska a Itálie mohou být klíčovou složkou dalšího pokračování řecké krize, zejména po kolapsu španělské banky Bankia a neochotě španělské vlády požádat o pomoc z eurovalu. Na druhou stranu, španělská vláda možná dělá dobře, když nechce připustit pokračování ve hře na kasíno, ve kterém lze jen vyhrávat (jste-li bankéřem) a jenom platit (jste-li daňovým poplatníkem, který vždy ochotně doplní, co chybí).

Jenže starosti nemají jen řecké, španělské a italské banky, ale i ty německé. Je to podle pravidla, půjčí-li někdo miliardu, je větší problém na straně věřitele než na straně dlužníka. Pád Řecka by ohrozil německé investice do řeckých, španělských a italských dluhopisů. Ve hře je asi 90 miliard euro, ale tuto částku nelze srovnávat se stamiliardami, o kterých se tak snadno hovoří v případě státní pomoci. Tady jde o kapitál bank, který v bilancích vyvažuje desetkrát větší objemy vkladů. Jinými slovy, banka, která se dostane do potíží, může vlastními silami uspokojit jen asi desetinu těch nejrychlejších, kdo se přihnali k přepážce pro peníze. Ti ostatní se musí poprat mezi sebou v případném konkurzu.

V dnešní době se to málokdy nechá dojít tak daleko, existuje garance pro drobné střadatele s vklady řádově do miliónu, a vedle garančních fondů jsou tu také centrální banky, které zatočí klikou a dodají co je třeba. V nejhorším také stát může banku znárodnit tím, že doplní kapitál ze svého, vyčistí bilanci a později banku znovu prodá a přijde si na své. To však lze dělat jen v situaci, kdy byl problém hlavně s likviditou, to znamená, že víc než peníze chyběl čas. Když však víc než čas chybí peníze, má i bohorovnost zachránců své meze. Jinak by třeba v Americe nezačala hustá část finanční krize tím, že jedna z největších investičních bank, Lehman Brothers, se prostě nechala padnout.

Proto si německý týdeník Der Spiegel myslí, že i kdyby Řecko zbankrotovalo, nepřijde o veškerou evropskou pomoc. Odvolává se na údajné plány německého ministerstva financí, které počítá s pokračující pomocí eurovalu Řecku, aby se minimalizovaly ztráty z investic německých a dalších evropských bank. Kdyby však přitom Řecko také vystoupilo z eurozóny, už by to nebyla pomoc jen zemí s eurem, ale pomáhala by celá E-27.

Ale ani bankrot nemusí znamenat ztrátu eura. Myslí si to Wolfgang Münchau, když posuzuje scénář, že Řecko rychle dosáhne vyrovnanosti primárního rozpočtu (vybere tolik, kolik potřebuje pro fungování státu, bez ohledu na potřeby splácení úroků) a vyhlásí bankrot. Dluhy jsou dluhy a měna je měna, netřeba z toho dělat bramboračku. Pravidla eurozóny pro takový případ nastavená nejsou. Možná, že se začnou měnit, ale to je složitý proces a mezitím se může začít poměr sil v Evropě měnit.

Ostatně i Paul Krugman chápe přiblížení konce eurozóny hlavně jako důsledek šílené politiky škrtů, která neumožňuje dluhy splatit. Podrobnější argumentaci nabízí ve své nové knize End this Depression Now!, kde spojuje volání pravicových vlád po „fiskální odpovědnosti“ a „úsporách“ hlavně se snahou o zachování mocenského monopolu nejbohatšího zlomku procenta společnosti. Dokud je společnost závislá na „důvěře trhu“, mají ji ti nejbohatší plně v rukou. Mohou vyhrožovat omezením investic a ztrátou pracovních míst. Kdyby však společnost uvěřila, že pracovní místa mohou vytvářet i státní investice, jak to při poklesu poptávky doporučuje John M. Keynes, bubák „důvěry“ přestane fungovat.