Zbyněk Fiala: Řecko sahá po bohatých

Řecká krize v uplynulém týdnu vykvetla novými květy, včetně úvah německého ministra financí Wolfganga Schäubla o tom, že už není tak nepředstavitelný odchod tohoto nejjižnějšího člena z eurozóny. Ohroženy byly nejkratší peníze, výplaty mezd a důchodů v nejbližším měsíci. První řeckou reakcí byla další vlna škrcení, která dostane podobu propuštění pětiny státních zaměstnanců na konci roku. To pomůže hned, ale uškodí zítra, až se dál podtrhne poptávka a z ní odvozený daňový výnos, zatímco vzrostou náklady sociální sítě. Nadějnější je rozhodnutí sáhnout po penězích tam, kde jsou a zvednout majetkovou daň. Její výnos mírně převýší 1,7 miliardy euro, o kolik by se jinak zvýšil schodek státních financí nad úroveň dohodnutou jako podmínka pro pomoc EU a MMF.

Evropské komisi to nejspíš stačí, finský „superkomisař“ pro hospodářskou politiku Olli Rehn naznačil spokojenost, ale v Německu přibývají hlasy, které sázejí na neúspěch a chtějí být mezi prvními, kdo to vždycky říkal. Nejvýznamnější je už druhý zástupce Německa ve vedení Evropské centrální banky Jürgen Stark, který odstoupil na protest proti pokračující pomoci ECB formou nákupu státních dluhopisů ohrožených zemí, což je však „poslední linie obrany eurozóny“, jak upozorňují Financial Times. Naléhavá schůzka skupiny G-7, kterou nové otřesy na trzích vyvolaly, dospěla jen k tomu, že obrana proti krizi bude více koordinovaná. Nedohodla se však, v čem má ta koordinace spočívat, a zdůraznila, že každá země má postupovat podle svých podmínek. Velkou volnost však nikdo nemá, protože jde o globální krizi způsobenou nikoliv selháním jedné země, ale nesouladem společných politik.

Proto si myslím, že na otázku, zda by pomohlo, kdyby Řecko vystoupilo z eurozóny, jak jsem byl dotázán časopisem Reflex, musím odpovědět: Ne. Argumentoval jsem takto:

Pomohlo by vystoupení Řecka z eurozóny?

Nepomohlo by to řešení krize eurozóny, protože ta spočívá v něčem jiném. Stačí se podívat na českou korunu, ta je udržována v rovnováze relativně vyváženou směskou měnové politiky, kterou určuje centrální banka, a fiskální politiky, kterou spravuje ministerstvo financí podle směrnice sněmovny (zákona o rozpočtu). Eurozóna má centrální banku ECB, ale nedokázala se domluvit ani na harmonizaci daňového základu, natož na společných rozpočtových zdrojích. Zdá se, že pod tlakem událostí nyní začnou něco z toho plnit různé společné fondy, které původně vznikly pro pomoc Řecku. Dosluhující šéf ECB Jean-Claude Trichet už ostatně volal po vzniku evropského ministerstva financí. Pokud to evropští lídři vezmou za tenhle konec, krize pomůže dobudovat pevnější základy eura. Když ale Řecko padne, pocit naléhavosti, který věci hnal kupředu, pomine.

Nepomohlo by to evropské finanční krizi, protože ta by se nezbavila problému špatných pohledávek zejména německých a francouzských bank. Záchranné balíčky pro Řecko a Portugalsko nevznikly kvůli jejich občanům a potřebě zachovat jim měkoučké polštáře rozmařilého sociálního sytému. Pomoc přišla hlavně proto, že německé a francouzské banky v honbě za bonusy pro dealery a management přehlížely riziko a pomáhaly přifukovat nemovitostní bublinu na evropském jihu. Pokud Řecko zkrachuje, budou špatné úvěry ještě horší. Německá a francouzská vláda bude solit v každém případě, ale příspěvky na zvyšování životní úrovně bankéřů se jí zatím zdály příliš nemravné. A protože vlády obyčejně neplatí ze svého, do kapes zanoří ruku až po loket němečtí a francouzští daňoví poplatníci.

Řekům nepomůže ani to, ani ono. V eurozóně se udrží jen za cenu drastického snižování životní úrovně, ale když se to nepovede, budou na tom stejně. Kruté podmínky věřitelů zatím řeckou ekonomiku ochromily a nedávají šanci na splácení. Řecký sociální systém vůbec není rozmařilý, je zhruba stejně bídný jako ten náš, to znamená, že se na něj dává o třetinu méně než na severu a západě Evropy. Vysoké platy úředníků byly jen jakousi sociální sítí, která umožňovala udržovat nad vodou celou širokou rodinu. Velké peníze odplouvaly – tak jako u nás – podstatně širšími korupčními kanály. Chyba je tedy jinde.

(Potud má odpověď.)

Naopak, víc společného

Ozvalo se i to křídlo ekonomů, které podporuje překlenutí propasti mezi společnou měnou a roztříštěností národních hospodářských politik. Jeho mluvčí, zástupce šéfredaktora Financial Times a šéf nezávislého portálu Eurointelligence.com Wolfgang Münchau (kterého v Česku pozorně sleduje vedle serveru Vaše věc snad jen Jan Macháček ve svém Auditu na Respekt.ihned.cz) vidí dvě možnosti, po kterých je třeba sáhnout. Tou první je prosazení myšlenky společného unijního dluhopisu eurobond a tou druhou, než se k té první probijeme, pokračující nákupy státních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Do pekel vede cesta, kterou hájil v ECB Jürgen Stark a měla vést k úsporám i za cenu prohloubení krize.

Německá kancléřka Angela Merkelová zatím nepolevuje v odhodlání euro udržet a má oporu i v rozhodnutí německého ústavního soudu, že může bez obav předložit Bundestagu novou verzi společného nástroje pro krizové zásahy ESM. Tento „stabilizační mechanismus“ může odebrat část břemene, které je nyní naloženo na ECB, a operovat na sekundárních trzích s ohroženými státními dluhopisy, případně poskytovat preventivní úvěry těm, kdo se ženou do problému. Protihodnotou by byl větší vliv na rozpočtové politiky příslušných zemí. Vzniká tedy obdoba MMF, jakýsi „evropský měnový fond“, který je dalším prvkem do mozaiky nezbytné evropské hospodářské vlády.

ESM nastoupí roku 2013, pokud návrh projde parlamenty všech členských zemí. V Německu se o něm začne jednat na konci září. ESM umožní také větší spoluúčast investorů na ztrátách z poklesu hodnoty státních dluhopisů. Tím nás zbaví klíčového zdroje rizika, morálního hazardu, který umožňoval bezohledné a přehnaně riskantní jednání, protože ztráty zatím platil někdo jiný. První pokus o spoluúčast investorů už probíhá, týká se řeckých dluhopisů, je na dobrovolné bázi, přihlášky už byly uzavřeny a zájem projevily čtyři pětiny držitelů těchto cenných papírů. Jsou smířeni s tím, že přijdou o 21 procent. Je to nakonec skvělá cena, teď už by na trhu přišli o polovinu.

Pro radikálnější postup, jakým by byla fiskální unie, je nezbytná revize Lisabonské smlouvy, ale do toho se nikdo nehrne, třeba proto, aby nedal další příležitost k divokým tanečkům Václava Klause a dalších politiků toužících po úniku z bezvýznamnosti. Krize však může pokračovat tak rychle, že všechno bude rázem jinak.