Zbyněk Fiala: V bankách zeje díra

Zatímco dlouhé měsíce analytici dávali eurozóně jen posledních pár týdnů života, nyní to zkracují na dny, z čehož se dá usoudit, že přituhuje. Napjatá situace přiměla k větší rozhodnosti i klíčové hráče, takže současně narůstá naděje, že řešení se najde. Klíčovými hráči jsou v tuto chvíli Německo a Francie. Německo je velké a namočené a Francie je hodně namočená taky. Obě země jsou namočené prostřednictvím svých bank, které spadly do pasti špatných půjček a úvěrů z realitní bubliny na jihu Evropy. Na nedělní berlínské schůzce německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho padla dohoda, že návrh řešení bankovní krize bude předložen do konce října a spolu s ním přijdou i návrhy na systémovou stabilizaci eurozóny. Podrobnosti neznáme.

Z toho, co slyšíme z Německa při jiných příležitostech, je jasné, že pomoc bankám přijde, ale nebude bez podmínek. Banky musí přispět také. V podstatě si mohou vybrat, zda chtějí přijít o peníze teď, nebo raději až potom. Přijít o peníze teď znamená přijmout větší podíl ztrát na řeckých a dalších dluzích, které narostly do neuvěřitelné výše také proto, že se opíraly o realitní bublinu. To chce ministr financí Wolfgang Schäuble. Přijít o peníze potom znamená smířit se s odkloněním části příštích dividend do státní kasy, protože pomoc dostane podobu kapitálové injekce v akciích, tedy znárodnění. To chce šéf opozice Sigmar Gabriel.

Realitní bublina je typická past na banky, které půjčují na developerské projekty a přijímají záruky v podobě nemovitostí. Příliv peněz zvyšuje ceny nemovitostí a to umožňuje nabízet víc záruk a zvyšovat objemy úvěrů. Když pak i tomu poslednímu dojde, že to je čiré bláznovství, cenová bublina praskne a vzduch se přesune do oněch zdánlivě zajištěných bank. V tu chvíli se soukromí majitelé bank stáhnou a čekají na pomoc od státu. Zhroucení finančního systému si pochopitelně žádná vláda nepřeje, protože by to znamenalo i zhroucení úspor řadových občanů, kteří bankám věřili, že jim ohlídají a případně trochu zhodnotí jejich skromné účty. Vládě pak nezbyde, než sáhnout do veřejných peněz a její pomoc dostane podobu odkoupení špatných dluhů do nějaké konsolidační žumpy nebo poskytnutí jakoby půjčky ze státního rozpočtu nebo od centrální banky, kterou časem zamázne inflace.

Dobrých čtyřicet let už však má problém nový rozměr, protože do bublin tečou nesmírně přelétavé (či tekuté, slovy některých filozofů) mezinárodní peníze. Miliardy přistanou, nasajou a zmizí. Když to ekonomika ustojí a náklady se přesunou na místní podnikatele a domácnosti, které začnou platit astronomické nájmy, je dobře. Když to neustojí a stát musí hledat náhražky za ochromený úvěr, taky dobře, co je nám do nich.

Krize eurozóny však situaci zkomplikovala tím, že problém přerostl místním vládám přes hlavu a začaly se znehodnocovat státní dluhopisy, kterými si pomáhaly při shánění peněz na tyto operace. Vznikla tak otázka, komu pomáhat dřív. Byla za ní i jasná politická kalkulace. Když se pomáhá cizímu státu, jsme těmi hezkými, kdo si navíc může klást podmínky. Kdyby se mělo napřed pomáhat bankám, jsme těmi bídáky, kdo vydává před očima vlastních voličů veřejné peníze na soukromé zisky. A kdyby snad chtěli politici odmítnout, vystaví se nevybíravému tlaku svých sponzorů.

Z toho je zřejmé, proč zpravodajství tak dlouho dominovala „suverénní“ krize. Až nyní vstupujeme do realističtější fáze řešení problému, když se otevřeně mluví o krizi bankovní. Je přitom jedno, jestli ztráty v bankách vznikly z držení řeckých, portugalských, španělských či italských státních dluhopisů nebo z nerealistického úvěrování velikášských projektů na jižním křídle EU, protože snížení ratingu a tržní ceny státního dluhu odráží vyhlídku, že domácí rozpočty takovou díru v domácím bankovním sektoru neutáhnou. Zvlášť když způsobila i hospodářskou krizi a ztenčila tak příliv daňových příjmů.

Banky se zatím „dobrovolně“ zavázaly, že převezmou 21 procent ztráty z řeckých státních dluhopisů. Dohoda není stoprocentní, ale přesahuje čtyři pětiny příslušného dluhu, což v danou chvíli stačilo. Teď už to však nestačí. Německý ministr financí chce, aby investoři přijali větší procento ztráty a možná taky, aby se to po nich požadovalo důrazněji. Návrh německé opozice navíc hledá příležitost k současnému snížení veřejného rizika. Pokud se ztráta bank pokryje novým kapitálem z veřejných zdrojů, pomoc má charakter znárodnění a to umožňuje zvýšit veřejnou kontrolu nad dalším postupem.

Z tiskové konference po schůzce Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho jsme se dozvěděli jen to, že banky pomoc dostanou a euro bude zachraňováno také zrychlením hospodářské integrace eurozóny. Nyní i Německo se k tomuto postoji rozhodlo jednoznačně a shoda jde napříč politickým spektrem, jak ukázalo nedávné hlasování v Bundestagu o navýšení prostředků pro záchranný fond EFSF. Osamělé výkřiky některých podivínských kritiků (když nechceme jmenovat Václava Klause), že euro je projekt mrtvý od začátku a že je to teoreticky zcela nesprávný produkt politické manipulace ekonomikou, na tom nic nezmění. Žádný mravenec – byť i byl Ferdou schopným práce všeho druhu – nezruší novou cestu, když si lehne do cesty parního válce.