Zbyněk Fiala: V zajetí úzkých politických zájmů

Nebyl to ani tak pád do propasti, jako zemětřesení, kdy podlaha létá nahoru a dolů, nebo když loď obklopí bičující vlnobití ze všech stran. Hlavní americké akciové indexy skončily týden jen dvě procenta níž, než začaly, ale byl to týden panické hrůzy, jehož zdroje nejsou ani tak v ekonomice, jako v politice. Pravým zdrojem otřesů byl prudký obrat od protikrizových opatření k drastickým škrtům, který si vynutila na prezidentu Baracku Obamovi republikánská opozice pod tlakem fanatiků z Tea Party. Strach je z důsledků jejich jednání, které připomíná spíše vyděračské metody a jehož jediným cílem je prezidenta oslabit v předvolebním roce, bez ohledu na všechny ekonomické ztráty. Obrana je obtížná – vzpomeňme si na Werichovo: Nejhorší je srážka s blbcem.

Investoři většinou jednali reflexivně a hledali bezpečnost stáda. Když se čelo rozeběhne jedním směrem, ostatní běží taky. Normálně je investorem ten, kdo úspory vkládá, ale teď se hlavně vybíraly. Trh se propadal pod tlakem prodejních příkazů. Převládlo moudro - Napřed prodávej, a teprve pak klaď otázky. Jenže tak postupují jen prosťáčci, povzbuzovaní nejrůznějšími analytiky. Velcí hráči tohoto chování zneužívají a mají zájem na tom, aby trh výkyvy přeháněl, protože když se ceny dostanou do extrému, nabízejí jedinečné zisky připraveným. Návrat indexů blíže k původním hodnotám naznačuje, že v závěru týdne převládla sklizeň.

Nejhůř dopadli lidé, kteří si šetřili na penzi a nechali se zmámit představou, že „peníze na kapitálovém trhu pracují za vás“. Ukázalo se, že tyto peníze pracují pro někoho úplně jiného a ten je spolehlivě obere o jistotu ve stáří. Princip hry je stejně jednoduchý jako v kartách – všechny pokusy dostat něco zpátky skončí ve chvíli, kdy mi dojdou peníze. Pak už nemohu nic napravit. Při podobných kalamitách proto vyhrávají jen ti, kdo mají opravdu hodně hotovosti.

Kolik je hodně hotovosti? Odborníky ohromila pracovní studie Mezinárodního měnového fondu, kterou připravil maďarský výzkumník Zoltan Pozsar se zkušenostmi z centrální banky. (http://www.imf.org/external/pubs/ft/wp/2011/wp11190.pdf) Zaměřila se na společné zásoby hotovosti investic, které daly dohromady různé finanční instituce jiné, než jsou banky. Patří sem peněžní investiční fondy, velcí správci aktiv nebo firmy, které půjčují cenné papíry k nejrůznějším hrám na pokles trhu a obchody s deriváty. Zpráva ukázala, jak děsivě se svět změnil. Ještě před dvaceti lety měly tito instituce hotovostní zásobu asi 100 miliard dolarů. To jistě nebylo málo, ale ve srovnání s dneškem je to drobeček. Nyní jen ti, kdo se dají aspoň trochu výkaznicky nebo statisticky podchytit, kontrolují hotovost mezi dvěma až čtyřmi biliony dolarů. Proti těmto balíkům hrajete, pokud jste se rozhodli na kapitálovém trhu zbohatnout. A to nemluvíme o bankách nebo o hedgeových fondech a spoustě dalších velkých subjektů, do jejichž toků není tak vidět.

Blázna si z vás dělá ten, kdo tvrdí, že problém tohoto světa je nedostatek peněz a jedině škrcení a škudlení nabízí nějakou budoucnost. Problém je přesně opačný, svět se topí v penězích, které jsou však rozděleny velmi nerovnoměrně, takže malá hrstička, u které se koncentrují, neví, co s nimi. U nás na to nedávno upozornil ekonom František Nevařil, podle kterého v ČR na ekonomické transformaci po roce 1989 vydělalo jen asi 5 procent obyvatel, kteří si vytrvale opevňují své zájmy, a životní úroveň nesnížilo dalších 15 procent osob, vesměs v roli těch, kdo pomáhají tuto situaci udržovat. Ostatní smějí jen nabídnout nějaký ten příspěvek, rozvojovou pomoc našim elitám.

Také Zoltan Poszar vidí zdroje onoho oceánu hotovosti u nebankovních finančních institucí jak v globalizaci (můžete okrádat sebevzdálenější zoufalce, v neomezených počtech a pouhým stisknutím čudlíku na počítači), tak ve společenské nerovnosti, kdy stále menší zlomek populace kontroluje stále větší podíl společenského bohatství. Dalším zdrojem je růst služeb správy aktiv, vyvolaný rozvojem běžných investičních a penzijních fondů, ale také dalších institucí, jako jsou hedgeové fondy a různé fondy fondů. Obrovskou hotovost potřebuje stále větší počet firem, které půjčují cenné papíry na spekulaci. Právě rozvoj obchodů s deriváty, různými odvozeninami úrokových výnosů, budoucích zisků nebo podmíněných závazků, často tak složitých, že se v nich skoro nikdo nevyzná, je závislý na hotovostní převaze.

Společným rysem institucí, které si vytvářejí vlastní zásoby hotovosti nezávisle na bankách, je to, že jsou velké (začíná se na minimálně jedné miliardě dolarů) a centrálně řízené. Soustřeďují hotovost ze všech celosvětově organizovaných operací (ze všech filiálek globální korporace, ze všech regionálně rozhozených fondů jedné investiční skupiny) do společného místa, kde je řídí jedna zodpovědná osoba, typicky treasurer (české pokladník vyvolává trochu jinou asociaci).

Proč to dělají? Proč to nesvěřily bankám? Odpověď je jednoduchá, banky jsou jim malé a nedá se jim věřit. Pojištění vkladů sahá jen do výše 100 tisíc dolarů, zatímco hotovostní zásoba největších korporací je průměrně 15 miliard dolarů a u dvacítky největších investičních fondů světa 20 miliard dolarů. Ve dvacítce největších firem, které půjčují cenné papíry (a jsou více vystaveny výkyvům trhům), dosahuje průměrná hodnota hotovostní zásoby dokonce 75 miliard dolarů. Pro tyto subjekty už není na světě dost bank, do kterých by mohly rozsypat své peníze, aby je měly pojištěny a přitom kdykoliv pohotově k dispozici. Musí to řešit jinak. Jejich hlavním nástrojem jsou státní cenné papíry USA, především krátkodobé pokladniční poukázky T-bills. Úvaha je jednoduchá. Mají-li porovnat důvěryhodnost bank a důvěryhodnost americké vlády, B je správně, navíc v dostatečném rozsahu. Tak vzniká „šedé bankovnictví“ s alternativami bankovních depozit.

Prodeje akcií, které vyvolala společnost Standard & Poor´s, když snížila rating amerického státního dluhu, uvolnily spousty hotovosti, a tak se situace ještě více vyhrotila. Útěk do bezpečného přístavu, kterým byly právě ony americké státní dluhopisy, byl enormní. Ví bůh, co si S&P od svého kroku slibovala, ale v důsledku snížení ratingu rekordně vzrostlo ocenění investic do dluhu vlády USA. Tříměsíční T se tento týden prodávaly prakticky s nulovým výnosem (0,01 %). Výnos nikoho nezajímá, klíčová je bezpečnost.

Je možné, že bláznění amerických Republikánů, kteří se chtěli vlichotit davu Tea Party, se promění v dokonalou trefu do vlastního kolena, protože příliš okatě posloužilo nejmocnějším zájmům na úkor obyčejných lidí a penzistů. Výsledkem jsou výkyvy, které budou pokračovat a na kterých budou dál a dál vydělávat jen ti, kdo mohou v kritické chvíli nasát z bezedných oceánů hotovosti.

Nejlépe se tato debata sleduje na stránkách The New York Times. (http://www.nytimes.com/2011/08/13/business/economy/voices-faulting-gop-economic-policies-growing-louder.html)

Proti těmto hráčům se tedy postaví každý český trouba, který si vytáhne peníze s průběžného důchodového systému, přisype další dvě procenta hrubé mzdy a bude si třicet let představovat, jak se jednou přidá ke spokojeným důchodcům z plakátu, hýřícím v Karibiku. Zvlášť když ty naše penzijní fondy taky drží jeden unikát - jsou nejnákladnější a nejméně výkonné, přinejmenším ve Střední Evropě. (http://idea.cerge-ei.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=23:financni-vykonnost-penzijnich-fondu-ve-stredni-evrope&catid=23:zpravy&Itemid=31)

Až vás tedy zase někdo vyzve, abyste se uskromnili a šetřili, zeptejte se - pro koho? A přidejte doplňující otázku, jestli by on sám taky nechtěl pustit chlup?