Zbyněk Fiala: Výhra? Šance

Uspěla úvaha, že probíhající volby jsou jedinou příležitostí, kdy mohou lidé demokraticky sdělit, co nechtějí. Jinou jim nikdo nenabízí. Byla to tedy negativní volba, ve které nebyly důležité sebepropracovanější programy – byť existují. Rozhodovala snaha dát najevo, že pohár přetéká, a taky obava z rizika, že protest prostřednictvím hlasu malé straně propadne pod hranici volitelnosti, jak se to stalo při minulých volbách do sněmovny.

Všeobecná znechucenost je taková, že možná i v samotném aparátu ODS probudila nějakého trojského koně, který k porážce přispěl idiotskou volební propagandou. Lidé vzali vážně heslo: „Myslete na svoji budoucnost!“ a postřehli i jeho skrytou složku: „Myslete na budoucnost pravicové vlády!“ Proto hlasovali pro opozici, aby měli od této vlády co nejdříve pokoj. Teprve pak budou moci znovu začít skládat střípky ze zbytků budoucnosti.

Hesla

Pravice tonoucí v korupčních skandálech, vsadila na tři hesla, šířená hlavně po sociálních sítích. První: Všichni jsou stejní, nevyberete si. Druhá: Za dluhy mohou socani. Třetí: Nechoďte k volbám.

Tyto myšlenky opakovalo ve všech diskusích pár placených zoufalců do omrzení. Občas se objevovaly i v oficiálním zpravodajství veřejnoprávních médií. Častěji to bylo ve vystoupeních nevzdělaných mladičkých reportérů, kteří jsou využíváni v rámci snižování nákladů a zvyšování manipulovatelnosti. Občas však zazněly také z úst zkušenějších kolegů, takže bylo zřejmé, že se museli podřídit pokynu shora.

Všechny diskuse mimo formální debaty krajských lídrů byly organizovány v opačném poměru, než ukázaly volby, tedy dva zástupci vládních stran, jeden z opozice. Nejprve vládní útočí, potom se dá opozici úplně jiná otázka, aby nemohla zareagovat, a výsledkem je dojem, že opozice nemá na útoky odpověď. Z opozice se také berou ti nejsměšnější a nejmarginálnější. Jinou vhodnou kombinací je reprezentativní sestava a okrajové téma.

Dluhy

Na myšlenku, že všichni jsou stejní („kdyby mohli, kradli by taky“), a že za všechno můžou socani (a jejich působení do roku 2006), nemá cenu reagovat. Pokud se však chceme podívat na zdroje zadlužování, stojí za pozornost tabulka některých základních ukazatelů, která naznačuje, jak se přesouvala zátěž z přímého zdanění na nepřímé a z bohatých na chudé – a jak to narazilo na hranici možností. Letos se vybere DPH méně než loni, přestože sazba vzrostla z 10 na 14 procent.

Sazby samotné jsou jen orientační údaj, důležité jsou další prvky daňové soustavy, jako je základ daně, výjimky a slevy. U daně z příjmů zaměstnanců je sazba vysloveně matoucí, protože vzhledem k zavedení superhrubé mzdy byla 15 procentní předvolební vějička z roku 2006 pro většinu voličů zase okamžitě fakticky zrušena. Na tuto sazbu dosáhly jen příjmy vysoko nad limity pro sociální a zdravotní pojištění, takže progresívní zdanění bylo z roku na rok překlopeno na degresívní.

Příjmy a schodky státního rozpočtu

Sazby naznačovaly trend, sdělovaly společnosti, že na výběru daní až tak nezáleží. Vycházelo se z teorie, že snižování sazeb je hlavní formou povzbuzení podnikání a přinese růst i příjmy. To druhé se však ukázalo jako iluze, a tak se začalo prosazovat to prvé – není třeba platit, když na tom nezáleží. Dá se říci, že z Kalouskovy reformy z Topolánkova batohu se český státní rozpočet už nevzpamatoval.

Proč platit?

Miroslav Zámečník těsně před nynějšími krajskými a senátními volbami napsal zajímavý článek do týdeníku Euro na téma DPH. Připomíná, že „vinou podvodů s DPH přichází erár o částku, která podle odhadů představuje skoro třetinu letošního deficitu veřejných financí.“ Zaznamenává akademickou studii, podle které na daních podvádějí hlavně lépe situovaní občané s vyšším vzděláním. Přitom tolerance porušování norem („legální cynismus“) může být povzbuzena, „pokud vidíme, že se k nám představitelé státu či trhu nechovají vždy čestně“.

Zámečník pak upozorňuje na zjištění Evropské komise, že zvyšování sazby DPH provokuje daňové úniky, zejména v nových členských zemích. České ministerstvo financí reaguje na podvody „utahováním šroubů“. Stále komplikovanější výkazy a kontroly zdražují (stagnující) výběr daně a hlavně znamenají vyšší administrativní zátěž pro ekonomické subjekty. A to je možná závažnější brzda podnikání než samotná vyšší sazba. Odráží se to i v každoročním přehledu Světové banky o podmínkách k podnikání (Doing Business), kde se ČR propadá na 119 místo ve světě (a řadu lidí může překvapit, že je na světě tolik států, aby se za nás ještě nějaký vešel).

Zámečník by dal přednost jednotné sazbě kombinované s adresnou sociální pomocí (jenže sazba je zákon, zatímco adresnost je úředník a konkrétní ministr, a tam může proniknout také osoba sociálně natvrdlá nebo přímo gauner). V každém případě je Zámečník přesvědčen, že jsou důležitější věci než bitvy o procento DPH. Současně se rozhodně vyslovuje pro harmonizaci daní v EU: „Pro Česko je podpora takto pojaté harmonizace a zvýšená intenzita spolupráce mezi berními úřady pro zamezení daňových úniků takřka národním zájmem, již kvůli velké závislosti na obchodu se zbytkem unie.“

Kdo prohrál

Někteří voliči nepřišli, další se polekali fašizující atmosféry a šli volit natvrdo komunisty, o kterých předpokládají, že když budou bránit sebe, budou bránit i druhé. Velký efekt měla také Babišova propaganda „volte neparlamentní strany“, ze které lidé vyčetli, že když se za to staví on, bude to nějaká nová bouda.

Okolnosti tedy pomohly komunistům, ale lidé už nejsou ochotni se nechat zpitomět tvrzením, že tato část volebního úspěchu levice se nepočítá, takže je to vlastně neúspěch. „Prohrály velké strany,“ neustále opakoval v nedělní debatě u Moravců premiér Petr Nečas, aby v tom nebyl sám. Vedle toho zdůrazňoval, že vlastně o nic nejde, jen nějaké kraje. Nejlepší byla jeho teze, že je to daň za nepopulární, leč nutné reformy, a že bídný volební výsledek spíš ukazuje, jak to dělají dobře. Bylo by zajímavé vědět, co by očekával, kdyby to dělali úplně výborně.

Osobně si myslím, že to, co teď krachuje, je skutečný řecký scénář. Spočívá v takovém rozvratu ekonomiky, že se znovu otevře okénko příležitosti pro privatizace za ceny ze spáleniště. Ti, komu se podobné výhodné nákupy dařily v devadesátých letech, teď urážejí soukmenovce mocenskou převahou, což nelze tolerovat. Sedmička „rebelů“, která by byla schopna vládu položit, pokud se nevyjde vstříc jejich podmínkám, vyjednává způsobem, který má právě tuto privatizační jiskru.

Sázka na to, že malá účast pomůže pravici, nevyšla. Nevyšly ani nesmyslné nápady některých občanských aktivistů, že svůj hlas znehodnotí přetržením volebního lístku, aby tak dali vládě morální facku. Jen asi 12 tisíc volebních lístků bylo neplatných. Všeobecné znechucení postihlo dokonce i vážené osobnosti. Petr Holub z Aktuálně, kterého jinak řadím do absolutní špičky české žurnalistiky, ocenil úvahu jakéhosi poustevnického blogera, podle kterého „právě volbou dává občan nesympatickým politikům moc nad sebou samým“. Velká hustota podobných ptákovin pouze dokládá, jak je zanedbána občanská gramotnost v této zemi.

Co s výsledkem

Je to už podruhé v rychlém sledu, kdy je změna na dosah ruky. Poprvé přineslo naději květnové stotisícové shromáždění na Václaváku, na které však nic nenavázalo. Teď by mohl přinést předčasné volby dost komický vývoj v ODS kolem penzijní reformy, o kterou nikdo (kromě finančníků) nestojí, a zvyšování DPH, které zatím snižovalo daňové příjmy. Možná je to opravdu otázka pár týdnů, že se vláda skácí zamotána do vlastních sporů, a možná se to obejde bez lidí v ulicích.

Existuje však naléhavější problém. To, že skoro dvě třetiny voličů k volbám nepřišly, není náhoda. Značná část občanů se právem cítí opuštěna a řeší každodenní existenční starosti, které jsou důležitější než pár bláznů někde v Praze. Znovu připomenu fakt, že v Praze je třikrát vyšší HDP na obyvatele než ve většině krajů.

Velké partaje jsou orientovány na městské obyvatelstvo. Velké strany levice typicky oslovují zaměstnance velkých firem a veřejných institucí. To konzervuje i jejich postoje k životnímu prostředí či energetice, protože snadno sledují jen okamžitý efekt pro pracovní místa. Uvnitř ČSSD existují skupiny, které by tento pohled rády prolomily (o komunistech toho moc nevím), ale je to okrajový proud. Zásadní programovou změnu mohou přinést jen malé levicové partaje, které teprve utvářejí svůj elektorát, nejsou svázány investicemi z minulosti a mohou využít příznivé atmosféry posunu doleva. Žijeme v přelomové době, velké partaje k tomu nemusí být nastaveny nepřátelsky, ale zákonitě zareagují pozdě.

Potravinářská soběstačnost, důrazné ohledy na životní prostředí, energetická nezávislost, dostupný úvěr pro malé podnikání, inkubátory všeho druhu, otevřená inovační spolupráce – kolik je těch témat, která jsou někdy víc síťová (Piráti), nebo biologická (Zelení), rodinná (lidovci), svépomocná (alternativci) nebo evropsky národní (Lev). Pestrost, „politická biodiverzita“, to je hlavní rys současného probuzení. Je jedno, že začíná z mála. Důležité je, že začíná a - doufejme – vydrží.