Zklamání z Trumpa

Hillary Clintonová byla v zahraniční politice od počátku předvídatelná, neboť má za sebou nepříliš úspěšné působení v roli ministryně zahraničí, kdy došlo k velkému rozmachu terorismu ve světě. S Barackem Obamou nese významný podíl viny na rozvratu Libye a vzestupu Islámského státu. Vědělo se o ní, že je jestřáb, a proto byla pro pacifisty nepřijatelná. Oproti tomu D. Trump působil dojmem politika, který chce nový přístup v mezinárodních vztazích a v duchu republikánského izolacionismu se nehodlá vojensky angažovat s výjimkou proklamované likvidace Islámského státu. Svými odpůrci byl obviňován z přílišné afinity vůči Rusku, shovívavosti k autoritářským režimům a opomíjením lidských práv. Pro skeptiky není až takovým překvapením, že po volbách začal provozovat diametrálně odlišnou politiku, která je navíc poměrně nevyzpytatelná, emocionálně laděná a těžko předvídatelná.

D. Trump sliboval razantní boj proti terorismu a skoncování s Islámským státem, avšak jeho první vojenská akce způsobila oslabení syrské armády, která s terorismem tvrdě bojuje již od roku 2011, a povzbudila povstalecké skupiny napojené na al-Káidu. Idlíb a okolí totiž dlouhodobě ovládá bývalá Fronta an-Nusra. Z raketového útoku na základnu syrské armády se radovali islamisté všeho druhu, kterým tento akt vlil novou krev do žil v dalším boji proti sekulárnímu režimu prezidenta Asada. Není náhodou, že Trumpa za „výchovný pohlavek“ B. Asadovi pochválily Saúdská Arábie a Turecko, největší sponzoři a podporovatelé džihádu v Sýrii. Tímto aktem agrese vůči svrchovanému státu a porušením mezinárodního práva byla zmařena naděje na rusko-americkou spolupráci v boji proti terorismu, což jen povede k dalšímu prodloužení syrského konfliktu.

Kdo použil chemické zbraně přitom nelze spolehlivě určit, žádné vyšetřování neproběhlo a viník byl určen intuitivně na dálku, bez důkazů. USA by měly být obzvlášť opatrné v takovém souzení, poté co před čtrnácti lety napadly Irák na základě vylhaných důkazů o zbraních hromadného ničení. Nicméně se jednalo o útok jednorázový a z vojenského hlediska neefektivní, jehož primárním cílem bylo nového prezidenta ukázat jako suverénního hráče a muže činu, který umí pohotově reagovat. Trump tak potěšil nejen islamisty, ale získal i dočasné sympatie svých domácích odpůrců, médií, zbrojní lobby, Bruselu, Ankary a Rijádu – ti všichni mu zatleskali. Důkazem nekoncepčnosti a improvizace americké diplomacie je opětovné trvání na odchodu B. Asada z funkce, aniž by existoval konkrétní plán, kým bude nahrazen. Pád syrského prezidenta by vedl k libyjskému scénáři, což ve Washingtonu zřejmě nejsou schopni analyzovat. Potvrdilo se, že Trump se od svých předchůdců nijak zásadně neliší a americká zahraniční politika zůstane ve starých kolejích. Rusko-americké détente nelze po tomto aktu agrese očekávat.