Co by Milada Horáková s učebnicí „Národní hospodářství“ od Albína Bráfa před očima radila bratrům Mašínům před přepadem stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou ve čtvrtek 13. září 1951?

Měli Čechoslováci  svobodu volby?

Na druhém programu České televize se v pořadu Historie.cz 4. března 2010 diskutovalo o železné oponě s tím, že si Čechoslováci  zvolili svůj osud žít ve táboře lidově demokratických států dobrovolně a že v Jaltě nic předurčeno nebylo.

Možná, že Čechoslováci zvolili svůj osud po druhé světové válce dobrovolně, otázka však zní, jaké znalosti mohli mít pro své rozhodování. To, že tyto okolnosti, naznačující vedlejší náklady případného prozápadního směřování Československa, předurčovaly rozhodování Čechoslováků, dosvědčuje  mimojiné také poslední zpráva Milady Horákové pro exil z  27. září 1949

 „Pro naši prácí zde potřebujeme vědět, abyste nám vlastně řekli, co chcete, aby lidé konečně slyšeli z kompetentních míst, že o návratu němců se nebude vůbec jednat a že jejich transfer je definitivní. Za druhé, že dobré sociální reformy zavedené u nás budou ponechány. Za třetí, že lidé, kteří utíkali z důvodů zištných, nebudou po návratu za toto své hrdinství odměněni. Za čtvrté, že stát zaručí všem občanům právo na práci a jejich klidné stáří, zajištění v nemoci a invaliditě. A za páté: že levá diktatura nebude nahrazena pravou“.

Poúnorový režim nebyl tedy ani v očích Milady Horákové režimem, potlačující lidská práva,ale režimem, který lidská práva podstatným způsobem rozšiřoval, o právo na práci, účasti na vládě a řízení firem, režimem, který vtáhl do veřejného života miliony lidí, který na nich alespoń chtěl a požadoval veřejnou angažovanost, poprvé v historiii chtěl po jednotlivcích, aby se podepsali třeba na ty mírové rezoluce, tedy je politicky aktivizoval.

V květnu 1948 stály za komunistickou stranou zhruba tři miliony aktivních stoupenců, kteří byli ochotni vždy demonstrovat KSČ veřejnou podporu, něco riskovat, aby něco získali. Proti nim stálo na opačné straně politického spektra asi tak 300 000 aktivních oponentů. 10 : 1 to už je znát. Nikdy potom ve volbách nebyla účast tak vysoká. O  tom psali tehdy sami západní publicisté.(Účast ve volbách byla naposledy povinná). O soukromé vlastnictví tehdy nikdo nestál, ani vlastníci. Přesto v té květnové ústavě byla zakotvena ochrana soukromého vlasnictví. Soukromé vlastnictví těžko mohlo fungovat ve stínu jednotného hospodářského plánu, v němž bylo vše na příděl. Zkuste pak efektivně hospodařit.

Tento paradox nebyl pouze záležitostí komunistů. Byl totiž už obsažen v nekomunistickém odbojovém progamu Za svobodu z r.940, převzatého v podstatě také do Košického vládního programu. Žádná ochrana soukromého vlastnictví nepomůže, pokud vám někdo v rámci jednotného hospodářského plánu může předepsat libovolně dodávky a jejich neplnění je trestným činem.

V tomto procesu znárodňování se paní Milada Horáková aktivně angažovala:

Posl. dr Horáková: Paní místopředsedkyně, slavná sněmovno, paní a pánové!

Jako řečníku nezbývá mně příliš mnoho říci k navrhovanému zákonu, poněvadž zpravodajové proti obvyklému způsobu vzhledem k zvláštnímu poměru k tomuto zákonu řekli už téměř všechno, co se podstatného dá v této věci říci. Ale přece jenom jsou zde určité věci, které nebyly zde ještě zdůrazněny a k nimž bych ráda upoutala vaši pozornost.

Převzetím schwarzenberského majetku ujímá se země Česká nejenom určitých práv, ale i závažných povinností. Jejím úkolem bude nyní proměnit schwarzenberské statky v dokonalý nástroj veřejné prospěšné služby a zapojiti jej organicky do nového systému naší lidově demokratické správy. Ačkoli cílem každého podnikání musí být rentabilita, nelze v daném případě měřit výnosnost tohoto majetku pouze bilančním, vykazovaným ziskem. Velký majetek, byť je jeho výnos uspokojivý, není - posuzujeme-li jej s hlediska národního a ve vyšším slova smyslu - ještě rentabilní, nesplňuje-li kromě předpokladů hospodářských také určité předpoklady kulturní a sociální. Totéž, co ukládáme státu a veřejným institucím, totéž očekáváme od znárodněných podniků a totéž musí být v zásadě požadováno také zde, ovšem v takovém rozsahu, který je úměrný daným možnostem.

Co očekáváme od znárodněných podniků a takto převzatých institucí? V prvé řadě to, že budou ve svém dnešním provozu nejméně tak rentabilní, budou vynášet naší národní pospolitosti nejméně tolik, kolik vynášely dříve soukromému podnikateli a soukromému držiteli. To je podmínka, kterou musíme mít především na zřeteli, posuzujeme-li naše znárodněné a do národní správy převzaté hospodářské celky. A to také podtrhujeme a musíme požadovat do budoucnosti od tohoto komplexu majetkového, který přichází také do znárodněné lidové správy, v této formě do správy země České.

Tím, že se schwarzenberský majetek ponechává zhruba v celku, jsou dány předpoklady pro jeho další kulturní a sociální funkce. Nelze popřít, že rozdrobením této ekonomie by byl její význam v obou těchto směrech podstatně zredukován. Naproti tomu právě pozemštěním otvírají se pro bývalý schwarzenberský majetek na poli lidovýchovném a sociálním nové možnosti a je úkolem země České, aby svou ekonomií opravdu také neopominula žádnou z nich využíti. Dosavadní pocit soběstačnosti tohoto velikého celku a jeho soukromokapitalistická povaha vedly jej přirozeně v určitých směrech k insolvenci a k uzavřenosti vůči národním požadavkům. V nových poměrech však nebude již důvodů, proč by se měl schwarzenberský svět obracet sám do sebe. Očekáváme naopak, že jeho dosavadní, spíše pasivní působení na vzestup hospodářské i kulturní úrovně jižních Čech promění se v aktivní, programové, obecně prospěšné ovlivňování života nejenom v Čechách, v jižních Čechách, ale v celé republice.

Země Česká nezískává totiž ve schwarzenberských statcích jen statické, materiální hodnoty. Jak zde již bylo řečeno a jak to podtrhl pan posl. Neuman, do jejích služeb přechází i rozsáhlý aparát zaměstnanecký, v jehož schopnostech je záruka dalšího spořádaného vývoje a prosperity. Budiž ještě jednou po zásluze zdůrazněno, že tito zaměstnanci a mnozí jejich předchůdci, ačkoliv poctivě pracovali pro svého zaměstnavatele, věrně sloužili také vlasti a tím, že schwarzenberskému panství vtiskli jeho český ráz, zasloužili se o to, že přechod do vlastnictví země české děje se dnes poměrně s nejmenšími obtížemi. (Potlesk.) Bude právě úkolem těchto zaměstnanců, aby dovršili toto své dílo praktickým realisováním lidově demokratických zásad.

Obávám se, že by celá dnešní pravicová vláda hlasovala pro přinejmenším zákaz tehdejší strany národních socialistů pro věčné časy a nikdy jinak, a pan Schwarzenberg především, neboť ten mlčí o paní Horákové jako hrob na rozdíl od pochvalného komentování aktivit bratří Mašínů a jejich společníků. Není divu, nemůže přijít paní Horákové pro její aktivní účast na tvorbě právnického díla Lex Schwarzenberg na jméno.

Asi při svém občasném puchrupkávání zasní o starém dobrem Rakousko-Uhersku, kdy 99,19% poplatníků platilo 60% státní pozemkové daně a 0,81% poplatníků platí 35% této daně, což ukazovalo „jak nerovnoměrně jest rozdělen majetek pozemkový“ (J. Kaizl: Progresivné přirážky. Obzor národohospodářský , 1896, s.65). A dodnes se budí hrůzou ze sna, když si vzpomenene na tohot autora první české vysokolské příručky ekonomice a pozdějíšho ministra v rakouskouherských vládách, který navrhoval tu daň nehorazně progresivně těm 0,81% poplatníků zvýšit, aby naplnil prázdnou českou zemskou kasu. Má to v kostech.

Pan Schwarzenberg není jediným šlechticem, který nemá příliš v oblibě paní Horákovou. Druhým takovým je pan Jan Nepomuk Albert Berwid Buquoy, podle něhož se měla v baru Boccacio scházet s ministrem školství Emanuelem Moravcem a s jeho ženou Jolanou Moravcovou do r. 1940 talentovaná, i když poměrně neznámá právnička, bisexuálka Milada Horáková (http://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/c/197540/Bar-Boccaccio-Ceske-milenky-nacistickych-pohlavaru-1938-45.html ), jak měli údajně dosvědčit po válce Vlasta Burian a Oldřich Nový, podle pana hraběte pozdější americká špionka.

Buď pan hrabě nemá z nějakého důvodu zoufale rád paní Horákovou, a nebo si něco plete (viz dále ten hlavní žalobce Urválek), a nebo dejme tomu, že M. Horáková dělala to, co pan hrabě popisuje. Proč potom toho nebylo použito nic v tom procesu se záškodnickým centrem Horáková a spol. Že by nikdo nikdo tuto kartu nevytáhl, nebo nebyl v pokušení ji vytáhnout, to bych se divil. Od počátku od popravy Horákové ti komunisté byli pod tlakem mezinárodní veřejnosti, co jí to provedli. Že by Einsteinovi a Rooseweltové nikdy nebyli v pokušení vmést do tváře, koho že se to zastávají?  A také je na místě se ptát, zda už v r. 1940 lze postavu E. Moravce vnímat tak, jak jej vnímáme dnes, tedy jako symbol kolaborace?  V tom procesu je napadána také buržoazní morálka, vykořisťovatelské praktiky, případné vazby na německý nacismus, je tam probíráno kdeco.

Rozhodně by to nalomilo její mediálně známý obrázek jako členky protifašistického odboje,  případně vězně koncentračního tábora. Nebylo nic jednoduššího, než položit během procesu s direktoriem otázku,  stýkala jste se během okupace s Moravcem atd., toho Buriana a Nového předvolat jako svědky. To by ji úplně položilo, a třetí odboj by nemohl posílat zprávy, že Horáková se statečně bránila. Spíše to dokonce vypadá tak, že pokud tato uváděná fakta odpovídají skutečnosti (a pan hrabě bohužel neuvádí zdroje, z nichž čerpá), tak mohla existovat dohoda, my tuto kartu nevytáhnete a vy budete zpívat. Podle pana hraběte „hlavní žalobce JUDr. Urválek se o aktivitě JUDr. Horákové za okupace zmiňoval a pokud se nemýlím, hulákal na ní tuto větu: "Dokáži Vám, že jste si přála vítězství III. říše!", dále to však nerozebíral. Problém byl v tom, že celá porota (včetně Urválka) měla "máslo na hlavě" a to jak za okupace, tak v době I. republiky, kdy oni juristé aktivně pronásledovali komunisty. Politickými procesy 50. let si měli "vykoupit beztrestnost ". Perversita totalitní justice nezná hranic. Sledování chování Horákové v letech 1939-45 by odpoutávalo pozornost od let 1946-51, kdy byla prokazatelně vyzvědačkou USA . Z hlediska právního se jedná o dvě naprosto odlišné skutkové podstaty. Chodit do nočního baru "Boccaccio" v doprovodu Moravce a jeho manželky není naplnění žádného trestného činu. Aby mohl trest odnětí svobody přesáhnout hranici 20 let, musela jí být prokázána výzvědná činnost ve prospěch nepřítele, tedy vlastizrada".

V roce 1954 charakterizoval Petr Zenkl činnost Milady Horákové jako „organizování ilegálního odporu proti komunistům“ a dosvědčil americkým úřadům, že jejího manžela Bohuslava Horáka “jako předseda národně socialistické strany, stojící v popředí boje proti komunismu, jako člena své strany požádal, aby podepsal kandidátskou žádost o vstup do KSČ, a tak odvrátil pozornost komunistů a poskytl své ženě čas pro práci v ilegalitě“.

Stejně tak podle Vlasty Vrázové, vedoucí pracovnice American Reliéf for Czechoslovakia  od léta 1945 do dubna 1949, zatčené pro špionáž a propuštěné za týden na nátlak amerických úřadů a Senátu. „Horáková organizovala hnutí odporu. Bylo zřejmé, že bude nakonec komunisty likvidována“. Rovněž podle svědectví Růženy Pelantové, bývalé ředitelky odboru sociálních věcí města Prahy, bývalé členka Rady města Prahy a později náměstkyně primátora Prahy, která tajně opustila Československo koncem července 1949, když Milada Horáková pochopila, že „otevřený protest a opozice nejsou v komunistickém teroristickém systému možné, utvořila se souhlasem svého manžela ilegální skupinu odporu. Jejich byt se stal místem tajných setkání pracovníků hnutí odporu, mezi které jsem patřila také já. Pan Horák byl na těchto setkáních obvykle přítomen a byl velmi nápomocný. Na těchto schůzkách se projednávalo několik plánů na svržení komunistického režimu a později byla paní Horáková ve svém procesu obviněna, že byla vůdkyní hnutí odporu.

Je tedy otázkou, zda paní Horáková a bratří Mašínové pluli na stejné lodi. Mašínové  i jejich fanklub rádi zdůvodňují své zapojení do třetího odboje, případně i charakter své činnosti způsobem, jakým se s generálem Píkou s odbojovou činností Milady Horákové vypořádala tehdejší justice i tehdejší mocenská elita. Pak ale ten pomyslný Rubikon překročili až se značným zpožděním., více než rok jim trvalo, než se probudili k činnosti, a tím si třeba znemožnili využít možnosti legálně se vystěhovat za hranice, tak jak to v letech 1953-1976 učinilo 80 tisíc jejich spoluobčanů.

Lze vynechat generála Píku, který zřejmě byl orientován lidovecky, tedy křesťansky a je možné předpokládat, že by preferoval nenásilné formy odporu a v jeho případu šlo asi o trochu něco jiného. Zkrátka, že komunisté vyhlásili třídní boj. Svou argumentací ještě doplňují v tom smyslu, že jim byl vyvlastněn rodinný grunt, že byli svědky např. toho, že v místě jejich bydliště si přivlastnili místní papaláši americký automobil, a současně ten první majitel zmizel neznámo kde. Neříkají, kde jestli v zahraničí, nebo v pracovním táboře, a nebo v místní šatlavě, a nebo mu byl automobil zabaven pro dluhy na daních. Tato mlčenlivost je velmi zvláštní, neboť Poděbrady jsou vcelku malým městem, kde všichni lidé o všech věděli všechno, kde si místní honorace viděla do talířků.

Pokud ale paní Horáková nasávala dychtivě atmosféru Právnické fakulty University Karlovy, kterou formoval také pan profesor Bráf svými učebnicemi, tak zcela určitě ve své paměti vyryty jako v gramofonové desce jeho poučky o tom, že „požitek sám není o sobě zavržitelný, pokud nespadá mezi zavrženitelné formy přepychu, kteréž jsou:

1. Každá konsumpce za účelem nemravným či nerozumným; avšak i každá zbytečná oběť na účel o sobě přípustný;

2 každé ukojení potřeby zbytné na úkor nezbyných, a

3. v celku společenském každá společenská přepychová konsumpce jedné společenské vrstvy, vykoupené nedostatečným ukojením existenčních (fysicky nebo společensky nutných) potřeb tříd ostatních. … Příznakem úpadku doby bývá rafinovaný přepych jedněch, vykoupený proletářskou existencí druhých (Řím za císařů)“.  (Bráf, Albín: Národohospodářská teorie 1. Praha: Bursík a Kohout 1913, s. 358)

Je zřejmé, že celý sbor profesorů a studentstvo Právnické fakulty, odkojené četnými edicemi Bráfovy litografie „Národní hospodářství“, by se v Poděbradech znárodnění toho amerického auta aktivně účastnil, respektive by tento úřední úkon nemohl považovat za něco nepatřičného v podmínkách existence přídělového systému a že by nutně onoho importéra amerického luxusu považoval za sabotéra výstavby lidově demokratického režimu.

A co se týče rozpoutávání třídního boje, tak pan profesor své studenty krmil poučkami„že svoboda hospodářská rozpoutává zápas sporných prospěchů za stejných pro všechny podmínek právních, ale tato formální stejnost (vlastní dílo francouzské revoluce) nevylučuje velikou nestejnost faktických či materiálních podmínek zápasu, ve kterém vítězství připadá živlům silnějším, v první řadě těm, kteří jsou silnější kapitálem, po po případě však též jsou silnější tím, že ve prostředcích jsou méně vybíraví, neštítící se nemravných ani nesvědomitých (tzv. nepoctivá konkurence)“. (s.60)

Co se týče samotného soukromého vlastnictví, v tomto případě konkrétně práva dědického, pan profesor razil zásadu, že „všechny skutečnosti dlužno posuzovat a o jejich změny po případě usilovat z hlediska obecného společenského prospěchu. Není ani zde žádného práva přírozeného … Jsou to samá obmezení zásady „laisses faire“, diktovaná sociálními potřebami“. (s.87-88)

„Soukromé vlastnictví statků hmotných – na kterém spočívá možnost těžebního kapitálu (tj. kapitálu, přinášejícího zisk), podstatného to znaku nynějších řádů – jest velmi nestejnoměrně rozděleno a tím spolu i prameny hospodářské převahy jedněch nad druhými a především těch, kdo vládnou kapitálem, nad těmi, kteří jsou bez majetku. V ruce podnikatelově stává se soukromé vlastnictví kapitálové pramenem hospodářské převahy proti dělníku, takže při uznané svobodě smlouvy pracovní může podnikatel zneužiti k vykořisťování dělníka. K tomu druží se nejistota výdělku dělníkova, způsobená občasnými převraty odbytu, krisemi atd.,které samy souvisí zase s chvatem konkurence, s rozvětvenou dělbou práce, s rozsáhlým úžíváním úvěru, se změnami dopravní soustavy aj. Z těchto příčin zostřuje se u lidí za mzdu pracujících vědomí třídní (Klassenbewusstsein), tj. vědomí, že tvoří pro sebe zvláštní stav společenský čili společenskou třídu, jejichž prospěchy nejsou totožny s prospěchy ostatních majetných vrstev společenských, nýbrž odporují jim“ (s.313).

Obávám se tedy, že by před tehdejším celým učeným sborem Právnické fakulty University Karlovy neobstála argumentace JUDr. Hulíka, odvolávajího se  na tehdy Československem podepsanou, ale neratifikovanou Chartu OSN (tedy k ničemu nezavazující), ženoucí bratry Mašíny do přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou léta páně roku padesátého prvního, ani důvody uváděné samotnými teroristy. Ledaže by tehdy nějaký stát vedl proti Československu totální válku.

Dvě poznámky jako dodatek

1) Pokud vezmeme do úvahy požadavky paní doktorky Horákové na exil, tak lze říci, že pan hrabě se mýlí, pokud považuje paní Horákovou za vyzvědačku. Vyzvědač, špion nemá požádavky politického charakteru, plní úkoly.

2) Až po sepsání tohoto blogu jsem si všiml, že způsob argumentace paní Horákové ve prospěch pozemštění (hezký termín, možná by bylo lepší počeštění)  jedné z větví rodů Schwarzenbergů jako by byl přes kopirák převzat z té Bráfovy učebnice.   

Obrázek: Milada Horáková (1960)